Malování na porcelán
FOTO: autorka

Malování na porcelán

5. 7. 2019

Naše sociální pracovnice v domě (dům s pečovatelskou službou), jsou velice aktivní, trpělivé a vymýšlejí pro nás seniory všelijaké hry a zaměstnání, abychom nepřemýšleli jenom o tom, že nám už toho moc před sebou nezbývá a kde nás co bolí.

Dá jim to spoustu práce a nervů lidi přesvědčit, až se jim někdy divím, kde berou tu energii a že se na báby a dědky nevykašlou. A tak se nám tady objevila studentka vysoké školy oboru keramiky z Plzně, která potřebovala do své diplomové práce zkušenosti seniorů. Její diplomka je zaměřena na ilustrování kazového porcelánu, který porcelánka vyhazuje a ona by malou část tímto projektem ráda zachránila.

Neměly jsme tušení, do čeho lezeme. Měly jsme mlhavou představu, že jí povyprávíme nějaký zážitek z dob dávno minulých a ona si z toho něco vybere a na porcelán to ztvární svým uměleckým talentem.   Nikdo z nás, které přišly, neumí malovat, ale prý to není třeba, jde o příběh z našeho dětství, vzpomínky na rodiče a prarodiče, povolání a děti nebo vnoučata, případně současnost. No, paráda. Někdo z přítomných nadhodil, jak jsme my nebo naše děti chodily na lampionové průvody s obyčejnou svíčkou a různými tvary lampionku, jak některé krásně shořely apod (což dneska není myslitelné, že). Nicméně, jako děti jsme měly rády prvomájové průvody, to až později, v dospělosti, když se muselo, se nám to začalo zajídat.

A tak jsem si vzpomněla na náš alegorický vůz – žebřiňák tažený koňmi, který jsme vyzdobili spolu s dospělými větvemi z břízy a my děti na ně navázali fábory z krepového papíru. Stejně tak opentlil soused své valachy a vydali jsme se v radostné náladě do průvodu do města (to ještě nebylo JZD). Za vydatného povzbuzování organizátorek jsem nějak namalovala vyzdobený žebřiňák a prý dobrý – no nevím, koně jsem nechala pro jistotu ve stáji.

Ale ten žebřiňák ve mně vyvolal vzpomínku na dobu, kdy naše děti byly malé a tam taky hrál roli žebřiňák, ale pomenší.

Jsem ze čtyř holek, vyrůstala jsem na moravskoslezské vsi a provdala jsem se až do západních Čech (takže nejdál ze všech sester). V době prázdnin jsme se obvykle s rodinami scházeli doma u našich.  Měla jsem skvělého jednoho ze švagrů, který byl ohromným pomocníkem  při všelijakých vylomeninách, které jsme pro děti vymýšleli. Jednou se u nás objevil takový malý žebřiňáček po tetě. Táta ho opravil, my natřeli a jali jsme vymýšlet, co s ním. A tak jsme do vozíčku naskládali naše děti, (dcera byla nejstarší a bylo jí 5 let, v současnosti 50, ostatní o pár měsíců až rok mladší) a vozili jsme je kolem polí po mezích a úvozových cestách. Kolem nás pobíhala Bela, rodičů čuvač. Dětem se to hodně líbilo, a tak pořád otravovaly, že "jedeme koníčkové" – což jsem byla já a švagr, ostatní se jenom bavili, ale ruku k jízdě nepřidali. A tak nás napadlo, zapřáhnout do vozíku psa, beztak tam jen tak neužitečně pobíhal. Sice se jí to vůbec nelíbilo a málem jsme ji na tom obojku udusili. Máti byla taky velice vstřícná (pokud šlo o voloviny), a tak poměřila psa, zasedla k šicímu stroji a ušila pro Belu krásný postroj. A bylo to. Pomalu jsme ji naučili s vozíkem jezdit a zvyknout si na postroj.

Několikrát jsme trasu s ní obešli (nešetřili jsme buřtíkama a jinejma dobrotama) a nadešel čas, kdy jsme vyrobili bičík, naskládali děti do vozíku a hyjé sami na projížďku. Šťastní, že nemusíme my a zbavili se aspoň na chvíli naší drahé drobotiny,  jsme zasedli k pivu, nožku přes nožku a dlouhý kouř.  Asi po hodině se najednou objevila Bela s postrojem, což nás katapultovalo na nohy, abychom viděli, jak se po mezi plouhají zválený, odřený a naštvaný děti s bičíkem – ovšem vozík se sám nevrátil, a tak jsme se ho museli vydat  hledat. Byl kapku pošramocený, a tak ho otec vzal do dílny, ale už se do opravy nedal, aby to neskončilo větší katastrofou.

Taky tam bylo téma "povolání",  a tak jsem vytvořila obrázek prostoru, ve kterém jsem strávila většinu svého života a mé povolání se mi stalo vlastně i koníčkem.

Můj příběh
Hodnocení:
(5.1 b. / 16 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Eva Mužíková
Super čtení, obrázky milé. Já jsem jako malá holka jezdila do pekárny pro krmný chléb pro prasata s vozíčkem, ve kterém jsem měla zapřáhnutého kozla. Postroj, opratě... to mi děti záviděly.. Tak šup šup, jízdu na pincku sem :))))
Zdena Proboštová
No Mončo, to sem psát nemůžu, vždyť vy jste jeli pro rum ... :-)
Monika Proboštová
:-D :-D :-D A JAK JSEM JELA S DĚDOU NA PINCKU, TO SE TAKY SMÍCHY POVÁLÍME :-)
Jaroslava Jánošíková
Jako vždy perfektní, bohyně moje!
Libor Farský
Bezva nápad
Naděžda Špásová
Zdenko, to musela být fakt prča. Jen mi bylo líto Bely, ae uměla si poradit. Hezky napsané. :-)
Jana Šenbergerová
Mám pocit, že sice nebývalo vždycky nejlíp, ale přesto bývalo veseleji. Umíte to podat.
Dana Puchalská
Zdeni. Moc hezký příběh a pobavila jsem se. Děkuju.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.