To mi vadí. Věta, které se není třeba bát
Ilustrační foto: ingimage.com

To mi vadí. Věta, které se není třeba bát

22. 8. 2019

Mohli byste, prosím, ztlumit tu hudbu? Vadí mi, že vaše dítě tolik křičí, můžete ho utišit? Vadí mi, že na mě mluvíte příliš rychle a vyvoláváte ve mně dojem, že vás obtěžuji. Říct jasně, že něco vadí, umí málokdo.

A čím je člověk starší, tím méně dává nespokojenost najevo. Bojí se totiž, že si o něm lidé budou myslet, že je starý bručoun.

„Jdu jim říct, ať ztlumí tu hudbu.“
„Kašli na to.“
„Vždyť jsi říkala, že ti to vadí. A neslyšíme se. Přišli jsme si povídat, ne poslouchat hip hop.“
"Já vím, ale vždyť tu budeme jen chvíli. Beztak to ostatním lidem nevadí. Ti kluci si akorát tak řeknou, že dědek s bábou nemají rádi moderní muziku.“
„Je mi jedno, co si řeknou, jsem host a platím. Tak se nemají nazývat restaurace, ale hudební klub a já pak do něj nepůjdu. Tady jsem přišel, protože si chci dát kafe, zákusek a povídat si.“

Jak skončila tato debata dvou přátel? Muž šel požádat číšníky, zda by nemohli ubrat decibely. Netvářili se ochotně, ale udělali to. Když se dotyčný vracel ke stolu ke své přítelkyni, od vedlejšího stolu se na něj obrátily dvě mladé ženy a řekly: „Díky, my se pořád chystaly poprosit, ať to ztlumí, ale nějak jsme nechtěly vyvolávat neshody. Takže díky, že jste to udělal.“

„Vidíš, ty mladé dámy mi poděkovaly. A ty jsi říkala, že budu působit jako nerudný dědek,“ dmul se dotyčný pýchou a spokojeností.

Lidé se dělí na dvě skupiny. Jednu tvoří ti, kteří radostně kde co kritizují, neustále se ke všemu vyjadřují, jsou věčně nespokojení a ihned to dávají najevo. Druhá skupina, to jsou lidé, kteří mlčí. Ne že by byli spokojeni a šťastni, ale mlčí, protože nechtějí vyvolávat konflikty. A tak třeba sedí na pláži a po očku se dívají po mladém páru, jehož potomek hází písek a kameny na koupající se lidi. Rodiče si ho přitom točí na mobil, zřejmě jeho řádění ihned odesílají kdo ví kam a komu a jsou spokojeni, jak si synáček dobře zařádil. A pak jsou šokovaní. Přišel k nim totiž pán vyššího věku a říká: „Dobrý den, již delší dobu mě i mé přátele obtěžuje, že vaše dítě hází písek a kameny. Vadí nám to čím dál více a tak jsme vás chtěli požádat, abyste v tom dítěti zamezili. Obtěžuje nás tím, kazí nám dovolenou.“

Šok. Ticho. Maminka se zvedá a bere chlapečka pryč od vody. Chlapeček zuřivě křičí, není zvyklý, že by mu někdo v něčem bránil, zdá se.

Podobných situací, kdy člověk strpí něco, co mu vadí a neohradí se proti tomu, je hodně. Ať už jde o hluk od sousedů, o hlasitou hudbu v restauraci, neochotného úředníka, o příliš agresivního prodejce čehokoli, o nevychované dítě nebo o neúctu k lidem slabším, nemocným, starým.

Třiasedmdesátiletý Libor nedávno pobavil kamarády, když jim líčil, jak zkritizoval personál v prodejně jednoho mobilního operátora. Šel se tam poradit, zajímal se o změnu tarifu a nový mobil. „Nastartovali na mě dva mladí hoši. Mluvili tak rychle a používali výrazy, kterým jsem nerozuměl. Tak jsem jim řekl, že jsem se nenarodil s mobilem v ruce jako oni a že si jako zákazník přeju, aby se mnou mluvili srozumitelně. A že pokud toho nejsou schopni, je to jejich problém, protože neumějí odhadnout, co zákazník potřebuje. Stáli tam jako opaření a pak přišel jejich nadřízený, který to evidentně slyšel zpoza otevřených dveří. Ten se choval jinak, normálně, snažil se mi vše vysvětlit. Myslím, že od něj kluci dostali vyhubováno. Ale já si už vícekrát všiml, že mnozí starší lidé v takových situacích přikyvují, dělají, že rozumí a přitom je jasné, že nerozumí,“ vyprávěl Libor.

„Jo a pak jsi odešel a oni si určitě říkali, že jsi byl nechápavý geront z minulého století,“ smál se jeho kamarád.

„To je mi jedno. Čím dál více se v podobných situacích ozývám,“ tvrdí Libor.

Mnoho lidí vyššího věku se však naopak obává nespokojenost dávat najevo. Nechtějí být zařazeni do škatulek: starý bručoun, stará potížistka, nechápavý důchodce, který se není schopen přizpůsobit této době.

O tomto chování se čím dál více mluví mezi psychology, kteří říkají, že je o ukázku toho, jak se lidé snaží působit mladě, silně, to znamená, že potlačují záměrně vše, co bývalo dříve dávno do spojitosti se stárnutím. Chtějí být všeobecně oblíbení, považováni za zabavné, vzdělaní, zajímající se o nové trendy. A k tomu se nehodí, když někdo dává najevo nespokojenost, ohrazuje se proti něčemu, upozorňuje na něco, co je mu nepříjemné a přiznává, že něčemu vůbec nerozumí. Mnozí také své názory nedávají najevo kvůli studu, pocitu, že něco nezvládají, že jsou na obtíž.

„Máme vypozorováno, že mnozí lidé vyššího věku nejsou zvyklí bojovat za svá práva, hlásit se o to, na co mají nárok. Nejsou na to zvyklí, mnohdy to berou jako své selhání. Jsou generací, která byla zvyklá spíše mlčet, než se prosazovat,“ uvedl Jan Lorman, spoluzakladatel společnosti Život 90, která pomáhá seniorům.

Obyvatelé jednoho ostravského paneláku nedávno řešili zajímavý případ. Ve vedlejším domě byl otevřený nový bufet. Výsledkem bylo, že z bufetu se za pár měsíců stala hospůdka, večer před ní hosté postávali venku i po desáté hodině, popíjeli, kouřili, hlučeli. Obyvatelé se začali bránit. Sepsali petici, stěžovali si na úřadě, volali městskou policii. Jen jedna jediná žena stížnosti nepodepisovala, k ničemu se nevyjadřovala. Je to téměř osmdesátiletá dáma, která má okna k hospodě nejblíže. V bytě nejvíce cítí kouř, slyší hluk. Všichni se jí ptali, proč si nestěžuje? Ona na to: „Na úřadě by mě nebrali vážně, řekli by, že to jsou nářky nespokojené staré babky. Nechci nikomu dělat potíže. Tak jistě, že mi hluk a kouř vadí, ale koho by to zajímalo.“

Na jedné straně je pochopitelné, že někteří lidé vyššího věku se už necítí být silní, vlivní, ztrácejí energii pouštět se do sporů, do bojů. Mnozí cítí, že by je takové akce vyčerpaly. Lépe jim je, když si do života pouštějí jen příjemné a klidné věci a konflikty vytěsňují. Jenže mnohdy se časem ukáže, že tím škodí sami sobě. Umět se ozvat je totiž velmi prospěšné. A to nejen pro toho, kdo se ozval, ale někdy i pro toho, proti komu to bylo míněno. Někdy si totiž lidé ani neuvědomují, že někomu škodí, že se chovají tak, že to třeba staršího člověka ponižuje nebo staví do nepříjemné situace.

psychika sebevědomí
Hodnocení:
(5.1 b. / 15 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Marie Faldynová
Pokud se dokážu ozvat v klidu, vždy se domluvím. Naštvaný agresivní přístup už každý nepřijme.
Drahomíra Stínilová
Zrovna dneska jsem mile poprosila pána, který parkoval s autem před mými okny ložnice(asi na někoho čekal) a kouř z jeho cigarety se proplétal záclonou do pokoje, aby nekouřil před mým domem. Omluvil se a postavil o kus dál. Prostě člověk se nemá nechat diskriminovat. Myslím, když člověka někdo jiný obtěžuje, tak má na to právo ho o tom informovat.
Jitka Caklová
Děti jsou nevyzpytatelné. Před téměř padesáti lety jsme byli s tehdejším manželem na týdenním pobytu v Mariánských Lázních. Měli jsme určené místo u stolu, na tehdejší dobu, s "postarším" manželským párem se čtyřletým chlapečkem. Toto nevinné dítě manžela neustále kopalo a s upřenýma očima zkoušelo jeho trpělivost. Manžel nehnul brvou, dal ruce pod stůl, při dalším kopnutí chytil chlapečkovu nožičku a udělal mu "ohýnek". Moment překvapení splnil svůj účel. Proč do toho tahat rodiče a myslím že se to ani nedozvěděli. Dítě musí poznat, když mu druzí ukáží, jak "chutná" to, co ono samo považuje za zábavu, rodiče - nerodiče. Jinak mně už nevadí nic. Dospěla jsem k závěru, proč bych měla ztrácet energii jen proto, že druhý se nechová podle mých představ. Ze stejného důvodu už mi ani nevadí všudypřítomné psí exkrementy. Jen dávám pozor, abych si ho neodnesla domů zadřené v podrážce.
Jarmila Komberec Jakubcová
Když jsem před 5léty byla na La Manze a bydlely jsme tři kamarádky v apartmánu Tesy, usadili se naproti našemu pokoji oddíl španělských dětí se svým vedoucím a neskutečně ječeli, vedoucí také ječel a moje obě kamarádky - učitelky odešly na balkon, odkud je česky rychle vypakovaly. Děti když viděly a slyšely moje kolegyně utíkaly jako o život a už nikdy si na parapet naproti našemu balkonu nesedaly. Asi dodnes mají respekt před českými učitelkami.
Danka Rotyková
Já jsem na tom podobně jako Marcela Š. Navíc, když mě něco vadí, začnu být nervózní. Při představě, že se rodiče ke svým malým dětem chovají jako ke vzácnému pokladu, dají mi najevo, že jsem protivná, hrozná, stará cizí bába, přejde mne chuť ozvat se. Článek popisuje skutečný stav ve společnosti, který se za posledních 50 let velmi změnil k horšímu. Pokud rodiče výchovu dětí zanedbají, vyrostou z dětí sebestřední sobci, kteří nebudou mít úctu ani k nim. Starší lidé, kteří jsou více citliví, se raději stáhnou do sebe a nebojují. Myslím si, že se nejedná o ublížené stáří. Na slovni výtky prostě už nemají duševní sílu.
Dana Puchalská
Já jsem hodně dlouho klidná, ale..... Pak stačí kapka a moje trpělivost končí a jdu si vše osobně vyřídit. Nic složité to není, věřte mi.
Soňa Prachfeldová
Když nás něco příliš obtěžuje, máme se ozvat. Nerada si stěžuji, ale když je zapotřebí slušně se ozvu.
Věra Halátová
Kdo si uměl sjednat pořádek v mládí, dokáže to i ve stáří. Ale nic se nesmí přehánět. Ani z pozice síly v mládí ani z pozice ublíženého stáří.
Magda Škodová
Asi patřím také k těm, co raději odejdou a mlčí...Na dovolenou jedině mimo školní prázdniny, protože nemíním poslouchat ječení rozmazlených fracků, do restaurace, kde "jede" televize a k tomu ještě hraje rádio pokud nemusím, tak nevkročím a pokud sousedi pořádají grilovačky s hudbou a opileckým hulákáním, tak zavřu okno a sedím doma. Ale je takový místní zvyk brát děti ze školy na dovolené v průběhu celého školního roku - takže třeba na konci září žádní cizinci sebou děti nemají jen Češi, v jediné slušné restauraci v obci hraje od rána do večera obrovská televize - sportovní kanály a k tomu hraje rádio s reklamou po každé písničce, a sousedi snad taky dospějí (i když v padesáti by už mohli)...
Zdenka Soukupová
Hezký a pravdivý článek. A to ještě netušíme, co dalšího nás s přibývajícím věkem čeká. Snad to ustojíme.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.