Zeptali jsme se Pavla Ondrucha, proč by divák měl vidět představení nazvané To mám ale kliku.
Měl jste asi kliku, že jste objevil amerického dramatika Roberta Casleyho?
Spíš radost! Když se člověk zabývá současným americkým dramatem, dřív nebo později – ať má kliku, nebo ne – na univerzitního profesora vyučujícího tvůrčí psaní Roberta Caisleyho narazí. Zvláště když hledá ideální text pro režiséra Janusze Klimszu, který dramatikovi neodpustí jen tak nějaké plané žvanění. Logicky vyžaduje velký dramatický oblouk, vyklenutý příběh, dramatické situace, silné postavy, hutný obsah plný překvapení... Mohlo by se zdát, že to by mělo být pro každého dramatika samozřejmostí, ale není. I proto pro mě byl Caisley takové zjevení.
Jak autor reagoval poté, co se dozvěděl, že jeho hra bude uvedena v Praze?
Okamžitě Ungelt sdílel na svých sociálních sítích, kde jsem se s ním vzápětí „spřátelil“. A začali jsme si psát. Bylo znát, jak ohromnou má radost, že jeho hra pronikne i do České republiky, tedy do země, jak psal, „Milana Kundery a Václava Havla“, kde navíc – a to ho zvlášť uchvacovalo – letiště „pojmenovali po dramatikovi!“. Přiznal se mi také, jak intenzivně vnímá zahraniční uvedení svých her. Prokazuje se tím totiž, že jeho příběh k lidem opravdu „promlouvá“, že je zkrátka dobrý. Hádám, že jeho vtipné, inteligentní a zároveň hluboké a dokonale napsané hry dřív nebo později objeví i v dalších divadlech, ať už u nás nebo v Evropě. Třeba Happy nebo The Open Hand jsou ideálními adepty! Obě tyto hry jsou součástí pomyslné trilogie, do níž spadá i To mám ale kliku. Caisley se v ní rozhodl postupně prozkoumat fenomén štěstí, smůly a štědrosti. A prozkoumal je tak, že všechny tři hry považuji za vrchol jeho dosavadní tvorby. A dle četnosti uvedení v tom nejsem sám.
Co Vás na korespondenci s Caislym nejvíc baví?
Především jeho vstřícnost a schopnost dialogu. Je znát, že zbožňuje svoji profesi a mimořádně rád si o ní povídá. A když zjistil, že se o jeho psaní opravdu zajímám, věnoval mi spoustu času. Poslal jsem mu několikastránkový seznam otázek s prosbou, ať si vybere ty, které ho inspirují, a zodpoví je. Odepsal záhy a poprosil, ať vyčkám, až dokončí svou nejnovější hru, protože do svých odpovědí chce investovat tolik, kolik jsem investoval já do otázek… To byla překrásná, a hlavně citlivá poklona… A vyplatilo se čekat! Ostatně to můžete posoudit sami, když si na našich webových stránkách stáhnete divadelní program, kde je celý rozhovor k přečtení. (https://www.divadloungelt.cz/repertoar/prave-hrajeme/to-mam-ale-kliku/)
Představení To mám ale kliku je první premiérou Divadla Ungelt v letošní sezoně. Koho diváci na jevišti uvidí?
Začít musím stálicí Divadla Ungelt, naším hereckým bardem, pro něhož je Ungelt již po léta výkladní skříní jeho mistrovského herectví – Františkem Němcem. Role Lea je již jeho šestou spoluprací s Ungeltem, přičemž vždy rozehrál jiný valér svého umění a nikdy nepřestával překvapovat. Caisleyho hra mu dává opět zcela nové možnosti. Rozpínají se od absurdního humoru až po vyhrocené dramatické výstupy a František Němec každou i sebemenší možnost vrchovatě využil. Také Láďu Hampla diváci Ungeltu znají, nikoli však takto. S režisérem Januszem Klimszou na sebe výjimečně slyší a ten mu tak odhaluje zcela nové výrazové možnosti. Už před patnácti lety v Divadle v Dlouhé si s Januszem porozuměla i Klára Sedláčková Oltová. V To mám ale kliku své letité napojení mohli dokonale využít. Stručně řečeno: kombinace skvělé posádky se skvělým kapitánem zaručuje fascinující plavbu divadelním oceánem.
Jak se Vám spolupracovalo s režisérem Januszem Klimszou?
Samozřejmě, že výborně! Učím se od něj. Janusz je ve vrcholné formě. Navíc divadlo vnímá přesně tak, jak je mi blízké – skrze obsah hry, který nese herec. K herci dokáže být tvrdý, ale nikdy ne zlý nebo nespravedlivý. Jeho připomínky jsou věcné, a přitom plné emocí. Za svůj život zrežíroval mnoho inscenací, a přesto není vyprahlý, je stále neuvěřitelně energický, impulsivní. A tolik inspirativní!
Co přináší současný americký dramatik českému divákovi?
V Caisleyho hrách vůbec necítím žádnou „vzdálenost“. Jeho diváci nejsou svazováni žádnou národností. Vlastně nejsou svazováni ničím. Caisleyho příběhy jsou kosmopolitní – všichni, ať už v Americe, Česku nebo Estonsku, kde měla Klika svou evropskou premiéru, se s jeho postavami, situacemi i myšlenkami snadno ztotožňujeme. A to i přesto, nebo právě proto, že jsou někdy tak absurdní a šíleně bizarní. Všichni čekáme na štěstí a během toho čekání se střetáváme více než bychom chtěli se smůlou. Avšak Caisley svou hrou říká, že i smůlu musíme vnímat jako nutný schůdek ke štěstí. Jeho víra v to, že se vše v dobré obrátí, a že „milování je kletby mocnější“ je něco, co mě vždycky přinutí z divadla odcházet s úsměvem na rtech.
Božena Hažová
