Vzpomínky (bez husí kůže) nestačí
Rafael Kubelík. FOTO: wikimedia.org

Vzpomínky (bez husí kůže) nestačí

18. 11. 2019

Teď všichni vzpomínají, tak já taky budu. Ale nebojte se, bude to napínavé. 

V naší zemi žije minimálně 3,5 milionů lidí, kteří nezažili listopad 1989, protože jim ještě není ani třicet let. A celkem téměř sedm milionů, kteří ještě nebyli na světě v srpnu 1968. Takže většina mých spoluobčanů. Já ale musím obě události spojit. Proč? Protože to jsou nejdůležitější události v mém životě, které mne naprosto a zásadně poznamenaly pro všechna další léta.

V srpnu 1968 jsem byl obyčejným studentem vysoké školy a jako budoucí sociolog jsem se velmi zajímal o společenské dění. Srpen nám dal brutálně okusit rozčarování, naštvání a ponížení, ale také obrovskou nemohoucnost. Ten zážitek ani nejde dost dobře vylíčit, to se musí prožít. Hledám nějaké přirovnání a nacházím jen velmi a velmi nedokonalé: Představte si, že jste na obědě v luxusní restauraci. Dostali jste výborné jídlo, snědli jste tři nebo čtyři sousta a najednou přijde zezadu číšník a bez řečí vám talíř vezme a odnese do kuchyně. Pak vás ještě nechá sedět celý den u prázdného stolu, avšak příští den vás už nějací lidé odvlečou dozadu do chodby. Nebuďte si jistí, že byste se určitě zvedli a šli si do kuchyně stěžovat. Hned by vás tam chňapli a odvlekli na chodbu. Tam by vás ještě strčili do kouta, a kdybyste se pořád vzpouzeli, tak byste tam museli za trest klečet. A kolem by chodili spolužáci a divili by se, proč jste tak blbí. To vše by se vám stalo, i kdybyste byli jen docela obyčejný občan, natož aktivní odpůrce režimu.

Zkuste si to představit. Ale ani potom nemůžete prožít ten zmar, beznaděj, vztek a smutek. Po 21. srpnu ovšem trvalo řadu měsíců, než jsme pochopili, že to už nikdy nebude lepší.

Ale bylo! I když až za 21 dalších let.

Listopad 1989 to otočil a byl tu prostor, svoboda, příležitosti. Ale také odpovědnost za vlastní život, nutnost rozhodovat se a taky postupná záplava často protichůdných a nejasných informací. Avšak je to život naplno, je to výzva a touha. Dychtivost žít, zdolávat vrcholy. Zůstat aktivní a přitom neškodit.  

Proto já říkám: Kdo neprožil srpen 1968, ten si nedokázal naplno vychutnat listopad 1989. Když se hrnula událost za událostí, především v prvních pěti nebo šesti týdnech. Zrušení cenzury, konec vlády jedné strany, konec politických procesů a pronásledování, špehování, systémového lhaní. Když v samotné Moskvě odsoudili útok na naši zemi v srpnu 1968. Když byly rozpuštěny Lidové milice, ta nenávistná „pěst dělnické třídy“, jak si pyšně říkali. Když se začalo s ničením železné opony. Když jsme poprvé směli vyjet na výlet do Rakouska nebo dokonce do Západního Berlína. A když byl zvolen Václav Havel prezidentem. Když… atd. atd. To jsme vždycky s manželkou u televize křičeli nadšením a dojetím. Z toho, jak padají ty obruče, které nás svíraly. A někdy jsme se objímali a plakali štěstím, že jsme se toho dožili. Vzájemně jsme si blahopřáli. (Nevím, jestli vám tohle líčení nepřipadá směšné.)

Zvlášť si vzpomínám na příjezd Rafaela Kubelíka, slavného dirigenta, který musel opustit Československo v roce 1948 a již nebyl činný, ale pod dojmem událostí se znovu chopil aktovky a v koncertní síni a později na Staroměstském náměstí dirigoval Smetanovu Mou vlast. Žádné zlaté Nagano, žádná olympiáda ani sebehlasitěji zpívaná státní hymna se mi nevryla do srdce tak jako tohle a jako ostatní události té doby. Husí kůže nebo horko po těle. To je, co potřebujeme, abychom životem pouze nesklouzli na sáňkách vzpomínek.

Snažím se pochopit množství svých vrstevníků, kteří hodnotí listopad 1989 úplně opačně. V té době možná taky neměli nic, zrovna tak jako já, žádný majetek, peníze ani příbuzné či známé v cizině. Ale bohužel, neměli ani odvahu a sílu se postavit na vlastní nohy, změnit zaměstnání, změnit bydliště, začít podnikat, naučit se jazyky, víc cestovat, zkusit se vyšvihnout (aniž by škodili jiným). Prostě to z různých důvodů neudělali a já je lituju, protože si o sobě myslí, že si zpackali život. Jsou neuspokojení, rozmrzelí, naštvaní. Ještě, že mají prezidenta, který jim připomíná, že jsou jako on. A ještě mají předsedu vlády, o němž si myslí, že je chápe a hodně jim přilepšuje.

Nechtěl bych dnešní povídání skončit u této smutné skupiny s jejich bolestnými tématy strachu, nenávisti a zloby. Oni vymřou, já s nimi – a zůstanou tu jen ti, kteří neprožili ani srpen 1968, ani listopad 1989. Ale třeba se jim taky povede mít někdy husí kůži nebo horko po těle. Jen doufám, že to nebude tehdy, když jimi projde kus historie, o níž původně netušili, že přijde. 

Soutěž - Mých 30 let
Hodnocení:
(5.1 b. / 11 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Marie Faldynová
Bydlím na rakouských hranicích. Naši rakouští sousedé nám říkali už tenkrát: Moc se neradujte, kapitalismus není taky nic ideálního. Kolikrát já si na to vzpomněla! Článek se mi moc líbí, mluví mi z duše.
Jan Zelenka
Oldo, rok 68 jsme vnímali asi všichni stejně. Já byl v tiskárně a roznášel jsem letáky. Ale když jsme v roce 89 cinkali klíči na Letné, tak si tu budoucnost mnozí z nás představovali úplně jinak. To, kam jsme došli dnes, to je zase jen chyba naše, neboť koho jsme si zvolili, tak to podle toho vypadá. Nikdo nečekal, že politická garnitura počátku devadesátých let rozkrade a rozprodá většinu republiky. O těch třiceti letech raději psát nebudu. Co bych asi měl psát. Nelíbilo se mi před ani potom.
Zuzana Pivcová
Mirku, tak mi to kdysi řekl jeden známý z Německa, když jsem říkala, že je u nás pěkná anarchie a že jsem si to představovala lépe. Řekl, že se to ta která země zkrátka naučí, ale bude to nějakou generaci trvat.
Jitka Caklová
Nevím kolik, z dnešních mladých lidí, kteří nezažili listopad 89, si je vědomo skutečnosti, že před čtyřiceti lety byli lidé, kteří pro osobní prospěch v "prověrkách" souhlasili se vstupem sovětských vojsk, aniž by jim šlo o život.
Jitka Caklová
V Pražské Jaro a rok 1968 jsme, jako rodina, po 20ti letech komunistických perzekucí, vkládali mnoho nadějí. Bohužel pouze krátce. Po vstupu vojsk spřátelených armád a následných komunistických prověrkách, u kterých záleželo na souhlasu, či nesouhlasu se vstupem těchto vojsk a které ještě více rozdělili národ, jsme věděli, že z tohoto srabu se dlouho nedostaneme. Jak to kolem sebe vidíme, mnozí se nedostali do dnes.
Mirek Hahn
Po velkých, zlomových, společenských změnách se obvykle počítá s dobou dvou generací, která je potřebná k návratu k "normálu". Tak až naše vnoučata, si přestanou stýskat na osud, fantazírovat o rovných startovních čárách a budou si banálně a bez frustrací budovat svůj život a svůj svět :-)
Zuzana Pivcová
Ráda si vzpomínám na okamžiky, kdy se do vlasti (i když většinou jen na návštěvu) vrátili lidé, o nichž jsem nic nevěděla (ti po únoru 1948) něbo osmašedesátníci. Baťa, Kubelík, Vrzáňová, Kryl. Přenosilová atd. Jenže, když se něco přetrhlo a nastala dlouholetá změna, už se nějak navázat nedalo. Já jsem si zprvu myslela, že začátek bude přinejmenším tak úžasný jako moje milované studentské Pražské jaro 1968, jeho pokračování a další vývoj. Ale něco jiného je 19 anebo 40 a navíc ještě single žena bez jakéhokoliv rodinného zázemí. Na samostatné podnikání jsem neměla odvahu, zkušenosti a kapitál. Ale zaměstnání, které se mi nabídlo, tak toho nelituji. A jsem ráda, že jsem se i po čtyřicítce pustila do angličtiny. Zatraceně se mi nelíbil výrok jedné známé, která v 90. letech prohlásila, že kdo nemá dnes peníze, je buď líný nebo neschopný. Pak se ukázalo, že i ona nevsadila na dobrou kartu.
Hana Rypáčková
Souhlasím....
Jitka Hašková
Také pamatuji všechno tyto události a některé i předtím, v roce 1948 mi byli 4 roky, ale měnovou reformu v roce 1953 už jsem vnímala. To píši jenom jako doplněk k událostem popsaným v článku. Mluvíte mi z duše, také to tak cítím, že se mnoho lidí nedokázalo postavit na vlastní nohy a postarat se sami o sebe, vzít za sebe odpovědnost
ivana kosťunová
Také já jsem pamětník všech těch událostí a z frustrace mě opravdu nikdo obvinit nemůže. Rok 89 jsem nesledovala jenom u televize, ale venku mezi lidmi a zajela jsem se podívat i do Prahy. Všichni, se kterými jsem se setkávala, byli plni nadějí, žádná frustrace tu nebyla. Každý nemohl a ani nechtěl podnikat. Některým prostě vyhovuje stálé zaměstnání. Žili tady celý život pracovali, vychovali děti. Mají právo na slušný život. Nedivím se, že jsou rozčarováni z chování některých politiků a těch, kteří se považují za elitu a pohlížejí na ně s despektem

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.