Smutek nad ztrátou blízkých je normální, není však dobré v něm uvíznout
Ilustrační foto: ingimage.com

Smutek nad ztrátou blízkých je normální, není však dobré v něm uvíznout

2. 2. 2020

Spolu se stárnutím přicházejí i ztráty příbuzných a přátel. Někdy s nimi pouze ztrácíme kontakt, méně se navštěvujeme, méně si telefonujeme a píšeme.

Občas se nám někdo ztratí ze života kvůli zdravotním potížím jako třeba mozkové příhodě nebo Alzheimerově chorobě. Nejhůře se samozřejmě vyrovnáváme se smrtí někoho blízkého.

Jako ztrátu ve smyslu úbytek však můžeme označit i změny ve vlastním životě. Je těžší udržet se ve formě, naše tělo vypadá jinak, byli jsme nuceni odejít do důchodu, začínáme si uvědomovat, že některé věci už nezvládneme s takovou vervou jako dřív.

Smutek nad ztrátami je normální, ale neměl by nás trvale ovládat. Je normální truchlit a cítit se izolován od někdejšího partnerského a rodinného života a svých nejbližších přátel a společenství. Ačkoliv jednotlivá stádia zármutku už byla definována i odborníky, přece jen je to záležitost ryze individuální. Většina zdravě myslících lidí se však se svými ztrátami po kratší či delší době vyrovná. Bolestivé pocity se postupně otupí a dostanou určitou míru přijatelnosti toho, co se stalo. Někdy se nám dokonce podaří najít cestu, jak se z toho dostat ven přínosným způsobem. Ujmout se opuštěného zvířete, založit nějaký klub, pomoci potřebnému ve svém okolí.

Co však, když někdo ve svém truchlení a skepsi ustrne? Není schopen se zbavit nejbolestivějších částí procesu truchlení? Přistihne se, že si opakovaně klade otázky "Proč?", na které nejde dobře odpovědět?
Proč jsem mu nezavolala, nenapsala, proč jsem jí to nevysvětlila, proč mi to někdo neřekl dřív, proč se jim to stalo, proč už jsem mu nestačila říct, že se na něj nezlobím? Proč jsem toho podvodníka včas nepoznala? Proč jsem tam chodila?
To jsou drásající otázky, kterými trápíme sami sebe, většinou bez vlastní viny. Trápíme se ztrátou milovaných, vynuceným odchodem do důchodu, diagnózou chronické choroby, případně i nevratnou finanční ztrátou.
Jsme zachváceni žalem místo toho, abychom dokázali najít způsob, jak se s tím vyrovnat nebo to zvrátit či alespoň zmírnit.

Otázky "Proč" jsou součástí truchlícího procesu. Pokud je dokážeme překonat, jsme na dobré cestě k uzdravení. Zkusme je třeba nahradit otázkami typu "Co udělat".
Co mohu udělat já pro lepší komunikaci, jak mohu pomoci ostatním, co udělat pro zdravější způsob života, kde najdu přátele, kde najdu lepšího lékaře, jaký typ činnosti by mi vyhovoval?

Pokud si uvědomujeme, že nám současná vzniklá situace nevyhovuje, že nás ničí, je do velké míry na nás, co s ní uděláme. Nejen navenek, především v sobě samém. Ten, kdo to však sám nezvládne, měl by přece jen raději vyhledat odbornou pomoc.

Dostali jste se do situace, z které jste se nemohli psychicky osvobodit? Dávali jste si dokonce něco za vinu? Umíte nahradit své "ztráty" něčím smysluplným? Hledíte do budoucna s optimismem? Může být člověk i v takovéto situaci vzorem pro druhé?

psychika
Autor: Redakce
Hodnocení:
(5 b. / 20 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Věra Halátová
Asi záleží na tom, kdo zemře. Jestliže zemře otec, který trpěl Alzheimerem a byl v ústavu, je to pro něj vysvobození. Jestliže zemře matka nebo babička, která se dožila ve zdraví 95 let a zemřela stářím, také to nepovažuji za tragédii. Smrt je součástí života. Ale když někomu tragicky zahyne syn nebo zemře otec malých dětí, to už je horší, ale i s tím se lidé vyrovnají a smíří.
Olga Škopánová
Mám skoro 90 letého otce, vím, že není daleko doba kdy odejde, ale přesto se s tím pořád nemohu vyrovnat a přijmout to.
Jaroslava Handlová
Mnohem hůře jsem prožívala ztrátu v šestnácti letech, než v sedmdesáti. Ve vyšším věku již člověk ví, že ztráty blízkého se nevyhnou nikomu. Život nás naučil se s těmito záležitostmi vyrovnávat lépe. Na úplně všechny otázky, kladené v posledním odstavci, by moje odpověď zněla ano.
Naděžda Špásová
Pokud nás něco podobného zastihne a nevíme, jak z toho ven, je dobré vyhledat pomoc, nebo se někomu svěřit. Smutek, bohužel, k životu patří, nemám ho ráda. Za vinu jsem si naštěstí nic dávat nemusela, optimismus mi není vlastní a vzorem pro druhé jsem nikdy být nechtěla. Pesimismus je mé druhé já.
Marie Faldynová
Jsme na světě proto, abychom si pomáhali a někdy je těžké vidět ten správný způsob, při ztrátě blízkého člověka někdo potřebuje samotu a klid a jiný potřebuje podporu přátel. Já o sobě vím, že sdělená bolest je poloviční bolest. Na druhou stranu odhadnout své vlastní pocity si netroufám.
Oldřich Čepelka
Nechci navazovat na článek, na komentáře, ani něco hodnotit. Jen chci dodat, že v případě ztráty partnera je třeba se po určité době truchlení, zármutku a určité paralyzovanosti aktivně zapojit opět „do života“. Žena třeba opět do univerzity 3. věku, muž každé úterý na mariáš, anebo třeba obráceně, to je jedno. Navázat na aktivity a zájmy, které byly „před tím“, komunikovat denně s jinými lidmi atd. Nepropadnout a) do osamělosti, b) do trvalé deprese. To už se raději někomu svěřit, nejlíp psychologovi. A nedat na to, co si myslíme, že si o nás myslí okolí. Raději ať říkají „ta se brzy oklepala“, než přestat vycházet z domu a zničit si celá léta vlastního života…
Jitka Caklová
Jak píše Marie N., je to velice ožehavé téma a hlavně individuální. Moje babička byla o 9 let mladší než děda. Když babička po porodu dvojčat zemřela a záhy po její smrti zemřely i obě holčičky, dal děda na náhrobní kámen vytesat, "Smrt není neštěstím pro ty kteří odcházejí, ale pro ty kteří zůstávají.". Babičku tolik miloval, že jinou ženu už nehledal a pět holek od čtrnácti do tří let, tehdy mojí maminky, sám vychoval. Dnes je jiná doba a řekla bych, že délka a intenzita truchlení je přímo odvislá od závislosti na tom , kdo odešel. Není výjimkou, že z přílišné závislosti, se ze zármutku stává sebelítost. Osobně se smrti nebojím, patří k životu, ale nevím jak by dopadl manžel, který je zcela závislý na moji péči.
Marie Doušová
Jsme každý jiný a každý smutek ze ztráty blízké osoby prožívá jinak. Je to vždy smutné období, ale čas všechno zacelý a smutek pomalu odejde a zbudou pouze hezké vzpomínky. Takový je život a kdo to sám nezvládne, je tu pomoc odborná,která vždy pomůže.
Alena Várošová
Ztrátou blízkého člověka se každý vyrovnává těžce i když někdy od té události uplynulo mnoho l.et.Pokud je čověk nemcný,snáze se s tím smiřuje a čeká kdy přijde ten osudný den.Řekla bych ,že otupí.Jiné je když přijdete o zdravého mladého člověka náhle, který má život před sebou je schopný,nadaný a čeká jej třeba skvělá budoucnost .Těžko posoudit co bolí víc??Určitě se neuzavírat,jít mezi lidi,ať vás odsuzuje kdokoliv.Ten kdo to neprožil,neuvěří.
ivana kosťunová
Každý máme svůj způsob prožívání a ztráty v našem věku už bývají častější. Myslím, že tzv. moudrost stáří je i o tom, že víme, jak se s těmito ztrátami vyrovnat.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 13. týden

Na Zelený čtvrtek začíná na státních hradech a zámcích turistická sezona. Tak si vyzkoušíme vaše znalosti na téma "České hrady a zámky."

AKTUÁLNÍ ANKETA

Provedli jste nějaké úpravy svého bytu či domu na stáří? (sprchový kout místo vany, bezpečnostní madla, bezbariérové prahy apod.)

Ano, úpravy bytu jsem (jsme provedli)

29%

Ano, ale zatím jen částečně

15%

Nevím, jaké úpravy by to měly být

11%

Ne, ale zvažujeme to

13%

Ne, o žádných úpravách neuvažuji

17%

Ne, protože na to nemám peníze

15%