Spravit hodiny pendlovky, náramkové hodinky nebo budíky umí v Česku už jen málo lidí. Živnostníků hodinářů totiž ubývá. Oslovení znalci odhadují, že jich bude nedostatek ještě deset let. Přitom bývalé Československo patřilo k evropským baštám hodinářského průmyslu, ve kterém jsou odborníci potřební. Do módy se ale nyní vracejí mechanické automatické hodinky prestižních značek. Letos tak dali řemeslu naději na přežití nově přijatí studenti jediné hodinářské školy v Česku.
Sdružení klenotníků a hodinářů eviduje v celé republice jen tři desítky hodinářů. Ačkoli jich ve skutečnosti působí v tomto oboru mnohem více, někteří z nich se zabývají jen výměnou baterií a neumějí klasické budíky nebo cenné hodiny opravit.
„V tuto chvíli je živnostníků hodinářů málo, protože jich několik let bylo velice málo produkováno. Ve škole jich dřív studovalo 31, v posledních letech dva nebo tři. Najednou je o ně zájem logicky tím, že začíná být v kurzu mechanika,“ řekl ČTK jihlavský hodinář Tomáš Vyskočil. Nedostatek hodinářů však podle něj potrvá ještě deset let. Křivka úbytku přesně kopíruje trend quartzových přístrojů, doplnil Vyskočil. „Zájem o hodináře se navýší a dá se říct, že přímo úměrně tomu může odpovídat obrat prodeje mechanických hodinek,“ doplnil.
Práce hodináře je přitom velmi náročná. Musí být přesný, zručný, trpělivý, mít klidné ruce a technické myšlení. „Málokdo ví, co tato práce obnáší a jak je velmi málo ohodnocena," zdůraznil hodinář Jiří Volavka, který patří k předním českým odborníkům. Průměrně si prý ve své dílně v pražském Karlíně vydělá 20 tisíc korun hrubého za měsíc.
Řemeslo v posledních letech upadalo také kvůli velkému množství nekvalitních hodin, převážně vyrobených v Asii, které stále zaplavují český trh. Jsou pouze spotřebním zbožím na jedno použití a nevyplatí se je opravovat. Typickým příkladem toho jsou budíky. „Kvalita budíků čínské výroby je nastavena tak, že slouží po určitou dobu, a výrobky se pak zlikvidují. Řemeslo tak postupně ztratilo význam,“ dodal Volavka.
