Foto: autorka

Příběh mých sukulentů

18. 1. 2020

Můj příběh

Autor: Irena Drob

Hodnocení:

(5.1 b. / 20 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE

Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.

Naděžda Špásová 18.1.2020 15:09

Ireno, krásné sukulenty. Tlustici máme už spoustu let, ale nikdy mi nekvetla. Byla jsem fakt překvapená.

Elena Valeriánová 18.1.2020 12:47

Irsko, děkuji za seznámení se zajímavým koníčkem. Sukulentům se u tebe daří, opečováváš je s láskou a je to vidět. Přeji hodně radosti z pěstování.

Dana Puchalská 18.1.2020 11:56

Sukulenty mám ráda. Smrdutku jsem dostala před hodně roky. Odnože jsem rozdala taky. Teď mám krásně rozrostlý pryšec trojboký a vesele množím dál. Kdybych tak měla víc místa v bytě, asi bych si musela koupit navigaci, kudy k oknu. A tak se těším, až bude jaro a ti moji miláčci půjdou zase na balkon. Tam je jim vyloženě dobře. Ano, taky jsem v začátcích pár exemplářů umořila svojí přílišnou péčí.

Zpět na homepage Zpět na článek

Lucie (51 let): O muže jsem pečovala, přesto stále slyším, že jsem zlatokopka

Když jsme měli svatbu, bylo mi třicet a Honzovi přes padesát. Rodiče i přátelé říkali, že je bláznovství brát si tak výrazně staršího partnera. Honzovi známí tvrdili, že si ho beru jen kvůli peněz. Byl totiž úspěšný, měl několik firem. Když onemocněl, neštěkl po něm ani pes a pomáhala jsem mu jen já.

Redakce

Zápisník starého muže: Zmýlená platí

V těchto dnech nám masmédia připomínají události ze srpna 1968. I já se zahloubávám do vzpomínek z této doby a následující normalizace. To už rok jsem byl doma po vojně, tedy nejvyšší čas osamostatnit se a založit vlastní rodinu.

Zdeněk Folvarčný

Když se sejdou prostatici, nejde to

Minulý týden jsem byl účastníkem srazu prostatiků. Ne, nejsem v žádné pacientské organizaci sdružující muže postižené nemocemi předstojné žlázy, jak se prostatě odborně říká. Byl to sraz ještě žijících spolužáků z vysoké školy, který se koná jednou za dva roky.

Antonín Vácha