Přežila světovou i občanskou válku. Nyní se stará o řecké seniory v Ostravě
Zlatuše Kosňovská. Zamlada Chrysula Jalama

Přežila světovou i občanskou válku. Nyní se stará o řecké seniory v Ostravě

5. 2. 2020

Tu paní sousedé znají zejména proto, že se stará o krásnou zahrádku před jedním ostravským panelákem. Málokdo ví, že má za sebou pozoruhodný životní příběh. Že utíkala, aby si zachránila život, že přišla o jméno, které jí dala máma.

Zlatuše ráda lidem rozdává květiny, které vypěstovala. Ráda vaří řeckou kávu, která se od té české trochu liší. Ráda učí Čechy řečtinu. A stará se o řecké seniory žijící v Ostravě, vede tam jejich klub. Její jméno je trošku matoucí, protože je typický české: Zlatuše Kosňovská. Jenže, když byla malá holka, jmenovala se Chrysula Jalama.

Narodila se v roce 1934 v malé vesnici v řeckých horách. Pochází z typické chudé rodiny, jakých bývalo v řeckých horách mnoho. Znala jen to, co rodiče a sousedé vypěstovali a zpracovali. Když potřebovali něco víc, třeba pomoc lékaře, mohli to zaplatit jen tehdy, když se jim něco podařilo prodat na tržišti.

Rodina ve zdraví přežila válku, jenže pak v Řecku vypukla válka další, občanská. Možná mnohem horší. Znepřátelila rodiny, vraždili se sousedé a blízcí, jak už to v občanských válkách bývá. Bojovalo proti sobě vládní vojsko a levicově smýšlející partyzáni. A nejtvrdší boje byly právě v jejím rodišti, tam v horách. I její táta se dal k partyzánům. Lidé z vesnice jim v noci pomáhali, nosili jídlo. Ve dnech přicházeli vojáci, vesničany vyslýchali, zatýkali, mučili. Chrysula žila sama s mámou, sestrami, o tátovi partyzánovi už nevěděly, kde je. Slyšely střelbu, výbuchy.

„Maminka nám vždy říkala, abychom seděly v rohu místnosti, že je tam větší pravděpodobnost, že se nám nic nestane, kdyby přiletěly střely a spadla střecha,“ vypráví. Vybavuje si dodnes přesně noc, kdy sousedka bušila na dveře a oznámila jim, že lidé utíkají z vesnice. „Vím, že mamince říkala: Elpido, ber děcka a utíkej,“ vybavuje si. A tak utíkaly. Jen v domácím oblečení, ve kterém se chystaly jít spát. S dalšími lidmi se dostali k nedaleké jugoslávské hranici, tam po dlouhém vyjednávání dostali azyl. Staly se obyvatelkami tábora, kde se tehdy shromažďovali uprchlíci z Řecka, především ženy a děti, jejichž muži bojovali nebo padli.

Tehdy se rozběhla mezinárodní pomoc, kdy socialistické země přijímaly řecké uprchlíky, rodiny partyzánů, tedy většinou komunistů. Chrysula a sestry byly přiděleny do Československa. Oddělili je od mámy. „My jsme jet nechtěly, ale maminka to brala tak, že to pro nás bude lepší, že budeme v bezpečí,“ vypráví Chrysula.

Pak nastaly nejtěžší chvíle jejího života. Pořád jen plakala. Neměla jedinou věc, která by jí připomínala domov. Oddělili ji od sester, nacpali ji do nákladního vagonu a dlouhé dny někam jela: „Asi týden. Když jsme vystoupili, byli jsme všichni špinaví, zavšivení, takže nás ostříhali dohola. Nerozuměla jsem řeči, kterou ti lidé mluvili, nevěděla jsem, kde jsem. Neměla jsem doklady, nic, ani rodný list.“

Dostala se do dětského domova v Plané u Mariánských Lázní, učila se česky, snažila se zjistit, kde jsou její sestřičky. Nechápala, proč ji máma někam poslala. Když se na tu dobu dívá zpětně, říká, že ví, že se dostala do lepšího prostředí, než ve kterém byla. Do bezpečí. Jenže vysvětlujte to osamělé malé holce, která neví, co jí lidé říkají, co chtějí, proč tam je.

Československo postupně přijímalo i rodiče dětí, které už tam byly. Raněné partyzány, jejich ženy. Komunisté totiž občanskou válku v Řecku prohráli, mnozí byli zabiti nebo vězněni. Kdo mohl, snažil se dostat do nějaké spřátelené socialistické země. Byla padesátá léta a mnoho lidí věřilo, že komunismus je to nejlepší, co je může potkat. Chrysula se setkala s mámou i sestrami, protože Řekyně se samozřejmě snažily své děti v Československu vyhledat. Na mnoha místech země tehdy vznikly početné řecké komunity. Řekové si našli práci, usadili se tady.

Když Chrysula přišla do učení, úředníci jí řekli, že by si měla dát nějaké české jméno, že Chrysula je divné, když je teď vlastně Češka. Chryso znamená řecky zlato, tak se jí začalo říkat Zlatuše. To jméno jí bylo zapsáno do dokladů. Vyučila se elektromechaničkou, našla si práci u Českých drah, vdala se. Rodina jejího muže byla zaskočená: Taková zvláštní holka. Milá, chytrá, hezká, ale vždyť ona neumí vařit. Pořád jen shání zeleninu, která není k dostání. Ale jak se dělá knedlík neví.

Chrysula, vlastně nyní už Zlatuše, na tu dobu vzpomíná takto: „Moc jsem se chtěla všechno naučit, vybudovat si domov. Toužila jsem po rodině, po dětech. Pořád jsem se kolegyň ptala, jak se co dělá, jak se co vaří. Ony se divily, proč pořád jím melouny, papriky, rajčata. Tady nebylo zvykem jíst tolik zeleniny, vařilo se tady jinak. Když se mi narodil syn a dcera, byla jsem šťastná a celý život se točil kolem nich. Moc mi záleželo na tom, aby měly jiné dětství než já.“

Do Řecka se jela podívat až po roce 1989, ale její domov už je navždy v Ostravě. Mezi tamní řeckou komunitou je vážená, protože je neúnavná organizátorka různých akcí a pěkně se stará o řecké seniory.

O tom, co prožila, moc ráda nemluví. Nechce být středem pozornosti. Její příběh jí nepřipadá výjimečný, protože zná spoustu Řeků, kteří podobně jako ona uprchli před občanskou válkou a našli nový domov, za který jsou dodnes vděční. Souhlasila však s tím, že její příběh byl natočen pro Paměť národa, databázi, která shromažďuje nahrávky vyprávění lidí se zajímavými osudy. Je v ní spolu s dalšími zajímavými ostravskými Řeky, protože dokumentaristé často a rádi vyhledávají pamětníky v různých regionech. A právě na severní Moravě dodnes žijí staří Řekové s podobnými zážitky jako má Zlatuše. A i když i ona myslí, že to nikoho zajímat nebude, obvykle pak slyší: „To není možné? To jste prožila? To jste zvládla? Možná proto jste teď tak optimisticky naladěná, silná, obdivuhodná.“

 

Scarlett Wilková pro i60

 

 

 

 

Můj příběh osobnosti
Autor: Redakce
Hodnocení:
(5.2 b. / 10 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Eva Mužíková
Je dobré přečíst si občas čím někteří lidé prošli a pak se problémy rázem stávají jen takovou malou životní epizodou.....
Soňa Prachfeldová
Statečná žena s velkým srdcem. Ti co prožili útrapy v dětství i v zivote, většinou jsou z nich úžasní lidé, kteří pomáhají ustavičně ostatním. Přeji pani Zlatuši mnoho mnoho let ve zdraví.
Marie Seitlová
Pěkný příběh úžasné ženy. I v mé rodné vesnici byl domov řeckých děti, bylo to na zámku. Někteří ve vesnici zůstali. Řekové jsou bezproblémoví a kulturní lidé. Paní Zlatce přeji hodně zdraví.
Svatava Páleníková
Úžasný, srdceryvný příběh. Přeji paní Zlatuši, aby jí i nadále její práce naplňovala. A děkuji redakci, že takovéto příběhy "obyčejných" lidí připravuje. Ty články by měli číst i mladí lidé. Těm média předhazují jako vzory nejrůznější herecké či pěvecké "hvězdy", které ovšem nesahají mnohým obyčejným lidem ani po kolena. Naše společnost v posledních letech hloupne a to je smutné...
Jarmila Komberec Jakubcová
Jsou migranti a "migranti". Řekové jsou kulturní národ dobře se začlenili do naší společnosti. Tak jak i píše Helenka Č. Paní Zlatuše je krásný člověk.
Dana Puchalská
Moc krásný článek. Přeji paní Zlatuši ještě hodně elánu do dalších let. :-) :-) P. S. Já měla také spolužačku z Řecka. Ale to je už opravdu dávno a dokonce jednoho spolužáka z Bulharska. Ale ten se pak musel vrátit a rodiči zpět.
Alena Várošová
Paní Zlatuši přeji do dalších let mnoho zdraví. Taková vzácná vlastnost jako je obětavost,láska k ostatním je v dnešní době obdivuhodná.Taková je i moje maminka,taky rozdávala kytičky ze své zahrádky,pomáhala daleko mladší sousedce co nemoha na nohy.Nakupovala ji a chodila ji pro obědy.Jo to kdysi bylo,dnes už nemůže a je ráda,když se o ni někdo postará.Ono je někdy jedno jakou národnost má člověk,ale jaký je to člověk.
Danka Rotyková
Tu paní obdivuji, přestože jako malá strádala, našla v sobě sílu nezahořknout a pomáhat ostatním. Přála bych si, aby takových lidí bylo mezi námi co nejvíce.
Hana Nováková
Podat pomocnou ruku svým krajanům, ale jistě i ostatním je záslušná a hodna ocenění.
Helenka Vambleki
Můj manžel je syn Řeků, kteří prožili podobné a dostali se do Krnova, kde je jich dodnes silná komunita. Jsou to evropští migranti, s kterými nikdy nebyly problémy, naučili se česky, studovali/můj Dimko má dvě VŠ/ a naši kulturu opravdu obohacují například tradičními řeckými tanci. U nás v Bohumíně je také několik rodin, (jsou to už dvě generace promíchané s Čechy), máme zde řeckou tavernu Elpidu a z vlastní zkušenosti potvrdím, že Řekové jsou pracovití, obětaví a přátelští.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.