Lidé ztrácejí schopnost soustředit se na podstatné věci
Ilustrační foto: ingimage.com

Lidé ztrácejí schopnost soustředit se na podstatné věci

24. 3. 2020

Kvalitní jídlo, odpočinek, spánek, zajímavá kniha, povídání si s přáteli, procházka v přírodě. To jsou nejpodstatnější věci, které dokáží udělat život lepším, ba dokonce zlepšit zdraví. Problém je v tom, že je většina lidí považuje za věci obyčejné, samozřejmé, nudné. Tak nudné, až je vyřazuje ze svých životů.

Lidé, kteří jsou velmi úspěšní ve svých oborech nebo v životě dokázali něco výjimečného, zpravidla při otázce, co je pro ně důležité, zmiňují věci, které mnohým připadají obyčejné. Stejně často mluví lidé, kteří se dožili vysokého věku v obdivuhodné kondici. Zpravidla zní stejná slova: Jím kvalitně, ale střídmě. Cvičím, ale jednoduše, nepřetěžuju se, nechodím do fitcentra. Rád a hodně chodím, netrhám rekordy, nehoním se, prostě chodím pěšky. Hodně čtu, zajímá mě, jaké knihy vycházejí, rád se dozvídám nové věci. Mám několik přátel, scházíme se, voláme si. Nemám jich mnoho, nevyhledávám hromadné společenské akce, nejlépe si popovídám v úzkém kruhu nejbližších.

„Náš vnější svět je odrazem našeho vnitřního světa. Pokud nás neposlouchá vlastní hlava, život to bude dělat podobně. Je dobré si uvědomit, že součástí našich životů je jen to, co je součástí každého dne,“ říká psychoterapeutka Alžběta Protivanská. A dodává: „Když se podíváte na životy opravdu úspěšných lidí, kteří v životě není vytvořili, najdete překvapivou jednoduchost.“

Sestavila tento souhrn nejdůležitějších a přitom naprosto nejjednodušších věcí, které ovlivňují to, jak se člověk cítí:

Pravidelné jídlo.
Každodenní pohyb.
Meditace.
Odpočinek a šlofíky.
Vzdělávání a knihy.

„Když začneme od těch nejjednodušších věcí a věnujeme veškerou kapacitu tomu, aby fungovaly opravdu dobře, brzy ucítíme, že se ze dne stává zázračný život naplněný dobrým pocitem a vnitřním klidem,“ říká. Málokdo je však ochoten si připustit, že spokojenost, vyrovnanost, pocit, že jsme úspěšní a oblíbení, souvisí s věcmi tak běžnými, jednoduchými, pro mnoho lidí až banálními.

Současná společnost naopak lidi motivuje k velkým výkonům, překonávání rekordů, chlubení se počtem kamarádů. Trendem je zastírat skutečný zdravotní stav, věk, zkrátka, hlavně nebýt průměrný, obyčejný, natož nevýkonný. Lidé si zvykli slyšet neustálé pochvaly, ujišťování se, že jsou chytří, že vypadají skvěle, že dokáží více než jiní.

Někoho to samozřejmě motivuje k dalším výkonům, vyvolává to v něm pocit spokojenosti.

Někoho to ale naopak sráží, vyvolává to v něm nejistotu, až pocit: Jsem nemožný. Nebo také: starý, ošklivý, pomalý… Ať si každý dosadí, co cítí.

Pětašedesátiletý Martin každé jaro jezdí sám na týden na chatu do Beskyd a pozoruje tam, jak na stromech raší listí. Vždy si vytipuje ten týden, kdy se zelenají břízy, kterých má v lese za zahradou nejvíc. Sedí a kouká na stromy. Vždy hodinku ráno, když se z lesa ozývají typické jarní zvuky. Pak hodinku po obědě. Pak si dá po večeři pivo nebo víno a ještě kouká na západ slunce. „Jezdím tam takto každý rok. Známí se mi smějí. My jsme partička takových aktivních lidí, pro ně je prioritou, když si vyjedou na svých drahých kolech, když si pak vyprávějí, kde měli jaké skvělé jídlo. Někdy s nimi jezdím, ale mám pocit, že více mi prospívá meditace, čtení o samotě, povídání si s kamarádem. Když se sejdeme dva, tři, říkáme si podstatné věci. Když nás vyrazí někam osm, devět, jen se překřikujeme, předvádíme se jeden před druhým. Vlastně si takový výlet nevychutnám,“ vypráví.

Podobný přístup k životu má sedmdesátiletá Dana. Jí střídmě, velmi ráda pečuje o svou zahradu, ráda čte. To jsou věci, které její život naplňují už několik let, co odešla do penze. Kamarádky se jí často diví, proč s nimi nechce jet k moři, proč nerada ochutnává exotické potraviny, proč neobchází nově otevřené kavárny. Dana říká: „Možná jsem divná, ale pro mě není luxusní jídlo v restauraci prioritou, zážitkem. S mladými jsem několikrát byla na oběd, na večeři. Oni se vždy snaží mě někam vyvést, chtějí mi dopřát zážitky, pokrmy, které neznám. Myslí to dobře, jsou hodní. Ale nejsou schopni pochopit, že já nejsem typ, který se pak bude sousedkám chlubit, že mě syn vzal na krevety. Já se cítím spokojenější, když jím své vlastní jahody a čtu si u toho pod svou borovicí.“

Lékař Deepak Chopra, který je autorem řady bestsellerů  zabývajících se otázkami spojenými se stárnutím, došel k jednoznačnému závěru. „Lidé, kteří se dožili opravdu vysokého věku ve velmi dobré, obdivuhodné kondici, zpravidla žili život, který bychom označili jako naprosto obyčejný. Nevyvíjeli žádnou snahu vynikat, dosahovat mimořádných výkonů. Jsou v kondici, protože chodili pěšky, nejezdili výtahem, sekali dříví, trávu, pracovali manuálně. Ale nechodili do posiloven, netrhali rekordy v běhu nebo v jízdě na kole, nesnažili se nikoho překonávat, předbíhat,“ uvedl.

Žít prostě a jednoduše je v dnešní době obtížnější než kdy dříve.

„Problém je v tom, že žijeme v době nekonečné záplavy informací z televize, internetu a obrazovek telefonů, takže je čím dál těžší poznat, co je opravdu důležité. Mozek už nezvládá oddělit zrno od plev, signál od šumu,“ uvedla psychoterapeutka Alžběta Protivanská. A v tom je podstata problému. Kdo umí poznat, co je důležité, zpravidla obstojí v životě lépe. Velmi často jsou to lidé, kteří si uvědomili, že důležité je velmi často to, co jiní považují za zbytečné.

Hodnocení:
(3.4 b. / 5 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Soňa Prachfeldová
Ano ke všemu člověk celý život dospěje, anebo také ne. Kdo se pořád za něčím usilovně honí, je docela uštvaný a stejně nenajde to, co chce. Anebo ani neví, co vlastně chce. Kdo dosáhne zklidnění sám v sobě, tomu se žije snáz . Většinou poznatek přijde se stárnutím, kdy si člověk uvědomí, co je podstatné a co je pomíjivé.
Zuzana Pivcová
Ano, kdo umí poznat, co je důležité, zpravidla obstojí v životě lépe. Někdy v celém životě, někdy se k tomu pracně "prokousává" až třeba do závěrečné fáze svého života. Ale na to neexistuje jednotný recept právě tak jako na nemoc. Jak někdo řekl: Neléčíme nemoc, léčíme člověka. Ale uzdravit se může nebo musí, pokud chce, každý sám. A k tomu potřebuje souznít s tím, co se mu v žití nabízí. Jednoho naplňuje cestování, tak ať jezdí. Druhého četba, která třeba mnohé jiné nezaujme. A třetí jen kouká kolem sebe a učí se vnímat krásy. Podstatné je to osobní "naše". A to si myslím, že si každý dokáže z té přemíry informačního a dalšího "blahobytu" vybrat sám.
Jitka Caklová
Mně se článek líbí. Od Deepak Chopra mám jedinou knížku a dovoluji si říci, že je to můj oblíbený autor. Jsem na tom, jako "sedmdesátiletá Dana". Víc jak čtyřicet mám v Americe, ve státě Ohio bratra, nikdy jsem tam nebyla, i když možností bylo dost. To ho raději vítám a poskytuji mu azyl, u nás doma. Nikdy jsem neletěla letadlem, v zahraničí jsem byla nejdál, za hluboké totality, autobusem na okružní jízdě Lvov - Užhorod - Kyjev a před devatenácti lety na svatební cestě v Chorvatsku (Zaton Veliki), autem. Prostě cestování není mojí zálibou. A abych někam jezdila načerpat energii a cestou domů ji ztratila, třebas jen proto, že jezdí jiní, abych se jim vyrovnala, tak to ani náhodou :-) To si raději sednu na zahradě na houpačku u jezírka a čtu si z pár svých oblíbených knížek. Moudré knížky mohu číst stále dokola a i po několikerém čtení se vždy o sobě dozvím něco nového. Vědění o čem můj život je, je k nezaplacení :-) :-)
Jana Šenbergerová
Článek se mi líbí a to, co je na ilustrační fotografii mi také není cizí. Když není lidstvu rady, přijde nejdřív něco, co ho má přivést na jiné myšlenky. Teprve když to nepomůže, dojde na to, že už nemusí být pomoci. Nikdy neuškodí zamyslet se. Hanko, tím se netrapte, myslím, že občas máme každý slabou chvilku.
Svatava Páleníková
Jak se říká, v jednoduchosti je síla. Nechci rozdmýchávat vášně, ale společnost už byla přesycená konzumem. Možná právě teď přicházejí ty chvíle, kdy si vzpomeneme na ty obyčejné věci, jak píše autorka článku. Pěkně napsaáno.
Hana Šimková
Asi se budu muset omluvit za svoji reakci, možná, že nynější situace mi trochu bere nervy. Doufám, že všechno pomine a budeme se tedy zamýšlet jak říká Danka
Danka Rotyková
Tak jsem asi divná, ale mně se líbil článek i ta fotografie. Paní tam poslouchá zřejmě hudbu nebo něco hezkého a relaxuje. Vůbec mi nevadí takové články a ani se mi nezdá, že je to ponaučování. Je to konstatování faktů. Člověk se celý život za něčím žene, aby na konci pochopil, že vlastně to nejdůležitější je zároveň to nejjednodušší. S koronavirem to nemá souvislost. Ale je možné, že až pandemie pomine budou se někteří lidé zamýšlet právě tak, jak to popisuje článek. Promiňte mi, je to jen můj názor.
Věra Ježková
Článek se mi líbí. Vůbec nemám dojem, že mě poučuje. Už svou dikcí ne. Neobsahuje žádná nabádání k něčemu, žádné výzvy k inspiraci.
Hana Šimková
Víte sám, že o tom to není.Článek je přece o tom, jak jsme se měli chovat před virem. Dnes to přece neplatí. Se žádnými přáteli se přece scházet nesmíme atd.
Jan Raška
Omlouvám se, že se snažíme v této těžké době poradit.

Zpět na homepage Zpět na článek