Kam až dosáhne paměť
Ilustrační foto :pixabay. com

Kam až dosáhne paměť

26. 3. 2020

Za svoji nejstarší vzpomínku považuji svůj obdiv rozkvetlé slunečnice. Rostla na zahrádce mé tety, kde jsme byli na návštěvě, a já k ní vzhlížela tak vysoko a ona byla tak krásná a tak strašně veliká...

Jiná vzpomínka je na mého dědečka. Přijeli s babičkou a s tetou na návštěvu a přivezli mi medvídka. Bylo krátce po válce, hračky nebyly a dědeček, takto krejčí, medvídka ušil. Vytvořil něco, co opravdu vypadalo jako medvěd. Bylo to tmavé, mělo to hranatý čumák a celkově mi medvídek připadal tak ošklivý, že mi ho bylo moc a moc líto. Aby nepoznal, jak se nepovedl, byla jsem na něj obzvlášť laskavá a milá. Teta řekla dědečkovi: "Když jsi medvídka ušil s láskou, malá to poznala a také ho má ráda." Kdyby tak dospělí tušili, jak to bylo!

Další dávná vzpomínka je to, jak poštu pod našimi okny rozváželi na vozech tažených koňmi. Vozů bylo hodně, jely každý den ráno pod našimi okny do kopce hezky zvolna, koně klapali kopyty na dlažbě a my si to s bráškou nenechali ujít. Také ještě pamatuji lampáře: s dlouhou tyčí večer rozsvěcel a ráno zhasínal plynové lucerny v naší ulici.

Nejbližší příbuzná byla teta Marie, po které se jmenuji, a její manžel strýc Edvard, který moc rád zpíval chodské písničky. A že jich uměl! Teta Marie měla moc ráda moji maminku. Bydleli blízko, často jsme u nich byli na návštěvě. Teta mě a mladšího bratra mockrát opatrovala, když jsme byli nemocní a nemohli do školky. Pekla úžasné chodské koláče a někdy i koupila zákusky v cukrárně a zakázala nám to prozradit doma. Asi nechtěla, aby naši věděli, že kvůli nám utrácí. Teta měla dospělého syna a žádné hračky, ale já si poradila. Na kousek papíru jsem nakreslila hlavičku a tu dala mezi dva polštáře - jeden měla "panenka" pod hlavou a druhým byla přikrytá. Na druhé straně papírku byl obličej se zavřenýma očima - "panenka" spala. Než si pro mne maminka přišla, vystačila jsem si s touto "panenkou".

U této tety jsme také zažili nadílku od Mikuláše. Byl strašně veliký ( strýc Edvard byl kus chlapa) a přinesl nám dřevěné nákladní auto plné oříšků. 

Strýc Edvard už tenkrát měl doma fotokomoru. Všechny fotografie z dětství máme od něj, náš táta pak vybavil fotokomoru i nám a v době dospívání jsme s bratrem pilně fotili a vyvolávali fotografie. Ale to už nepatří mezi nejstarší vzpomínky.

Můj příběh
Hodnocení:
(4.9 b. / 15 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Zuzana Pivcová
Maruško, my jsme si se sestrou vystačily co se týče hraček s malými míčky a s vystřiženými papírovými panenkami, které jsme si vytvořily samy. Míče i papíráky nám představovaly děti. A také jsi mi připomněla fotokomoru. Z dětství bohužel až na výjimky fotky nemám, nebylo od koho. Fotografování jsem propadla až sama na 20 letech. Stačila východoněmecká Exa a fotokomora ve špajzce, plastová vývojnice, vaničky s chemikáliemi a zvětšovák. Krásná doba.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.