Vlci aneb Víc než obliba
Foto: autorka

Vlci aneb Víc než obliba

3. 4. 2020

Jako dítě jsem samozřejmě milovala pohádky, v nichž dobro zvítězilo nad zlem. Do těch s dobrým koncem však u mě nikdy nepatřila pohádka o Červené Karkulce. Má dětská duše totiž nepřijala pozitivně konec vlka, který byl jako zlo potrestán tak, že se utopil s kamením v břiše. Samozřejmě si o tom můžete myslet cokoliv.

Nejvíc se mi ze psů odjakživa líbili "vlčáci", jak jsme nazývali německé ovčáky, protože mi podvědomě připomínali vlky. Ale ten pravý vlk a zvláštní vztah k němu jako k živočišnému druhu měl přijít až mnohem později.

Vlky jsem bohužel viděla jen v zoologických zahradách - v Praze, v Táboře a na Hluboké. O to víc jsem si pokud možno nikdy nenechala ujít různé přírodovědné filmy a knihy, pojednávající o vlcích. Už nevím, kdy jsem si koupila první figurku vlka, ani, zda byl jako první plyšák či vlk z jiného materiálu. Dnes můj malý byt nabízí sbírku vlků, mám několik let i "vlčí" kalendáře, bloky či přívěsky.

Řeknete možná, proč to všechno. A ti, kteří jsou někde z pohraničí, kde se v posledních letech znovu po dlouhé době vlci objevili, mi můj obdiv vlků budou mít možná kvůli hospodářským zvířatům za zlé. 

Ale vlci nejsou vrazi ani další nenávistní pachatelé. Jsou to svobodná zvířata, která musí sebe a své rodiny živit. Neznají zlo a nenávist. Jak jsem někde četla, mají s námi společného víc, než si myslíme. Dodávám, možná víc, než je nám někdy milé. Protože tím, kdo se může od druhého učit, nejsou oni, ale my. Starají se totiž vždy pečlivě o rodinu, vedle mláďat pečují i o staré a zraněné příslušníky své smečky. Mají rozděleny své úkoly a dovedou mezi sebou výborně a jednoznačně komunikovat. A nad to všechno si ještě dokáží i do pokročilého věku hrát.

Někdy mám pocit, že vlci, byť jen ti ze zoo, můj vztah k nim dobře cítí. Už několikrát, a to ve všech výše jmenovaných zahradách, se mi stalo, že jsem se zastavila u výběhu a vlci byli daleko na druhém konci. V duchu jsem je pozdravila a vzkázala jim, že jsem se na ně přišla podívat a nemusí se mě bát. A oni vzápětí přišli docela blízko. Důstojně, ale i důvěřivě prošli kolem a zase zmizeli. Rozuměli jsme si beze slov.

Můj příběh
Hodnocení:
(5 b. / 21 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Elena Valeriánová
Zuzko, nádherný článek, ty to prostě umíš vždy napsat poutavě. Vlci jsou krásná zvířata.
ivana kosťunová
Vlci mě také fascinují, i když to bílí by asi v přírodě nepřežili.
Helenka Vambleki
Naďo, předběhla jsi mne s tou myšlenkou, už při čtení jsem si to samé říkala. Ale já jsem asi v minulém životě vlčice nebyla, tak k nim mám hodně velký respekt a nechtěla bych vlka potkat někde v lese.
Naděžda Špásová
Zuzko, ty jsi byla určitě v minulém životě vlčice. Určitě to vycítili, proto přišli. Vlci jsou nádherná zvířata, mají můj velký respekt. :-)

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.