Jak se občas ztrácíme a já se nesmím ptát na cestu

Jak se občas ztrácíme a já se nesmím ptát na cestu

7. 4. 2020

Někde už jsem zmínila, že můj muž by si nechal radši zaživa uříznout nohu, než by se ptal někoho na cestu – přesně podle těch knížek, co se dnes píšou (Muži jsou z Marsu a ženy z Venuše apod.). Nepřipustí přece, že se ztratil, když on vždycky přesně ví, kam jede!  A to, že sejde někdy z cesty, bere jako šílený podraz od kohosi neznámého na svou osobu, většinou za to ale můžu já.

A tak se dostáváme občas do zajímavých situací, jako například kdysi v Milánu. Strašná zácpa aut, Italové se smějí, nadávají, gestikulují, popojíždějí, do toho rámusu od aut ještě dělají kravál oni – dneska by i telefonovali, ale tenkrát neměli čím, mobily ještě nebyly.

Všude jsme naráželi na slepé ulice a vždycky nás to odvedlo tam, kde jsme už byli. Vedro k zalknutí v autě bez klimatizace. Když jsme asi po desáté míjeli ten samý kostel, už jsem nemohla. Ještě ke všemu jsem dostávala kapky za to, jak špatně čtu z mapy a že přece nemůže řídit a ještě i sám hledat v mapě... když jsme posté někde stáli už téměř mrtví vedrem a udušení výfukovými plyny, vyklonila jsem se z okénka a  italskými slovíčky, která mi utkvěla v hlavě, a ještě s notnou dávkou pantomimy odkoukanou od Italů, vše proložené ještě ke všemu slovíčky anglickými, jsem ze sebe zřejmě vysoukala nějakou pěknou slovní perlu, něco jako: My ztraceni, pomoc žádat od vás prosit, ale asi to bylo něco ještě strašnějšího. Bála jsem se, jestli mne vedle stojící motorkář správně pochopí a nebude si myslet, že jsme byly s dcerami uneseny.

Rozesmál se na celé kolo, až se ohnul přes motorku, a gestem mi naznačil, ať jedeme za ním. Chvíli jsem váhala, jestli máme, jestli to není náhodou nějaký mafián a neodvede nás za město, ale pak už mi to bylo jedno – dala jsem příkaz, ať ho manžel sleduje, a ten dobrý muž, možná mafián na motorce, nás skutečně vyvedl z toho šíleného kolotoče a ještě nám potom dlouze mával (aby ne, když za mnou seděly naše mladé dcery !).

Včera jsem si na naši příhodu  vzpomněla v souvislosti s tím, co se dnes děje v Itálii. A uvědomila jsem si, že v  oblasti kolem Benátek (Venezia) a regionu Veneta žili vlastně kdysi Slované – Veneti. To také vysvětluje nynější italské názvy a proč někteří Italové ze severu jsou kupodivu blond. Takže možná, že se spoustou místních jsme i geneticky trochu spřízněni.

Nejen proto na ně v tento čas myslím a samozřejmě jim moc držím palce, aby dnešní situaci s pandemií zvládli - tak jako my a všichni ostatní na Zemi - vždyť jsme přece na "jedné lodi"  a je fakt na čase, aby si to už lidstvo konečně uvědomilo!

Můj příběh
Hodnocení:
(5 b. / 12 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
ivana kosťunová
Mám z Itálie podobné zážitky
Jan Zelenka
Pěkná vzpomínka. Taky jsem si v Itálii zajezdil a nemůžu si stěžovat. Jezdilo se mi tam líp, než na našich silnicích. Ale do tak velkého města bych si autem netroufl. Doprava je tam až neuvěřitelně hustá a člověk musí mát oči na šťopkách. Když nás náš domácí vezl autem z letiště do centra Říma, byl to zážitek. Noha u podlahy, u ucha mobil a ještě se s námi stihl bavit.
Alena Vávrová
No, Evička to napsala i za mne a stejně to mají i synové... a my prý zase neumíme číst v mapách, přesto to po nás muži vyžadují :-))
Eva Mužíková
Jano, jako by jste psala o mém muži. Nejen v cizině, ale i u nás v Čechách nedovolil abych se zeptala na cestu a když jsem měla hlídat ukazatele nikdy nezpomalil, takže zase jsem to byla já, kdo za to bloudění mohl... Díky za článek...
Dana Puchalská
Dobře to dopadlo.
Jana Hošková
To je krásný příběh, nechat se vézt taxíkem do vedlejší ulice ! To se mi strašně líbilo, je to podobné mým historkám ! :-)) Jinak Zdenko, vaše povídání, které se mi, mimochodem taky moc líbilo, jak jste se domlouvali italsky, mne vlastně upomenulo na tento můj příběh. A Naďo, chtěla bych poznat muže, který je klidný za volantem, nesvádí bloudění na svou manželku a dovolí jí stáhnout okénko a zeptat se na cestu....existují takoví ???
Naděžda Špásová
Jano, omlouvám se za ty hvězdičky, to za prvé. Musím říct, že Benátky byly naše úplně první rodinné cestování do zahraničí. Bylo to hned po revoluci. A ještě k tomu ptaní na cestu, můj muž to taky nesnáší, ale já zastávám názor líná huba, holý neštěstí. :-) *******
Zdenka Soukupová
Jano, potěšilo mě, že jste se taky tak vesele domluvili s Italem, podobně jako my na italském výletě, o kterém jsem tu psala nedávno . Takové příhody vždy potěší.
Růžena Kuželková
Já se rovněž připojím - kousek mého příběhu - když bylo mladšímu synovi rok,tak jsme nemohli jet na Moravu,kde jsme trávili letní dovolené pod stanem a starší syn chtěl dovolenou.Jeli jsme proto do Prahy s tím,že projdeme ZOO a zpět poletíme letadlem do K.Varů.Jednu noc jsme strávili v Praze a při zpáteční cestě do hotelu jsme rovněž zabloudili - zastavili jsme si taxi s tím,aby nás dovezl do hotelu.Taxikář chvíli na nás koukal jak na zjevení a když jsme trvali na tom,tak nás dovezl - ob jednu ulici a byli jsme na místě.Byl galantní,nechtěl ani "vindru".Konkrétně moje orientace je POD bodem mrazu.neumím se orientovat v žádném městě díky tomu máme přehršel zábavných historek :-))
Hana Šimková
Bohužel Italové jsou na tom špatně , protože jsou přátelští, mají velké rodiny a hodně se sdružují. A v tom si virus libuje, protože se jich nakazí více najednou.

Zpět na homepage Zpět na článek