Jak se občas ztrácíme a já se nesmím ptát na cestu

7. 4. 2020

Někde už jsem zmínila, že můj muž by si nechal radši zaživa uříznout nohu, než by se ptal někoho na cestu – přesně podle těch knížek, co se dnes píšou (Muži jsou z Marsu a ženy z Venuše apod.). Nepřipustí přece, že se ztratil, když on vždycky přesně ví, kam jede! A to, že sejde někdy z cesty, bere jako šílený podraz od kohosi neznámého na svou osobu, většinou za to ale můžu já.

A tak se dostáváme občas do zajímavých situací, jako například kdysi v Milánu. Strašná zácpa aut, Italové se smějí, nadávají, gestikulují, popojíždějí, do toho rámusu od aut ještě dělají kravál oni – dneska by i telefonovali, ale tenkrát neměli čím, mobily ještě nebyly.

Všude jsme naráželi na slepé ulice a vždycky nás to odvedlo tam, kde jsme už byli. Vedro k zalknutí v autě bez klimatizace. Když jsme asi po desáté míjeli ten samý kostel, už jsem nemohla. Ještě ke všemu jsem dostávala kapky za to, jak špatně čtu z mapy a že přece nemůže řídit a ještě i sám hledat v mapě... když jsme posté někde stáli už téměř mrtví vedrem a udušení výfukovými plyny, vyklonila jsem se z okénka a italskými slovíčky, která mi utkvěla v hlavě, a ještě s notnou dávkou pantomimy odkoukanou od Italů, vše proložené ještě ke všemu slovíčky anglickými, jsem ze sebe zřejmě vysoukala nějakou pěknou slovní perlu, něco jako: My ztraceni, pomoc žádat od vás prosit, ale asi to bylo něco ještě strašnějšího. Bála jsem se, jestli mne vedle stojící motorkář správně pochopí a nebude si myslet, že jsme byly s dcerami uneseny.

Rozesmál se na celé kolo, až se ohnul přes motorku, a gestem mi naznačil, ať jedeme za ním. Chvíli jsem váhala, jestli máme, jestli to není náhodou nějaký mafián a neodvede nás za město, ale pak už mi to bylo jedno – dala jsem příkaz, ať ho manžel sleduje, a ten dobrý muž, možná mafián na motorce, nás skutečně vyvedl z toho šíleného kolotoče a ještě nám potom dlouze mával (aby ne, když za mnou seděly naše mladé dcery !).

Včera jsem si na naši příhodu vzpomněla v souvislosti s tím, co se dnes děje v Itálii. A uvědomila jsem si, že v oblasti kolem Benátek (Venezia) a regionu Veneta žili vlastně kdysi Slované – Veneti. To také vysvětluje nynější italské názvy a proč někteří Italové ze severu jsou kupodivu blond. Takže možná, že se spoustou místních jsme i geneticky trochu spřízněni.

Nejen proto na ně v tento čas myslím a samozřejmě jim moc držím palce, aby dnešní situaci s pandemií zvládli - tak jako my a všichni ostatní na Zemi - vždyť jsme přece na "jedné lodi" a je fakt na čase, aby si to už lidstvo konečně uvědomilo!

Můj příběh

Autor: Jana Hošková

Hodnocení:

(5 b. / 12 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE

Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.

ivana kosťunová 8.4.2020 08:09

Mám z Itálie podobné zážitky

Jan Zelenka 7.4.2020 22:29

Pěkná vzpomínka. Taky jsem si v Itálii zajezdil a nemůžu si stěžovat. Jezdilo se mi tam líp, než na našich silnicích. Ale do tak velkého města bych si autem netroufl. Doprava je tam až neuvěřitelně hustá a člověk musí mát oči na šťopkách. Když nás náš domácí vezl autem z letiště do centra Říma, byl to zážitek. Noha u podlahy, u ucha mobil a ještě se s námi stihl bavit.

Alena Vávrová 7.4.2020 21:35

No, Evička to napsala i za mne a stejně to mají i synové... a my prý zase neumíme číst v mapách, přesto to po nás muži vyžadují :-))

Eva Mužíková 7.4.2020 19:53

Jano, jako by jste psala o mém muži. Nejen v cizině, ale i u nás v Čechách nedovolil abych se zeptala na cestu a když jsem měla hlídat ukazatele nikdy nezpomalil, takže zase jsem to byla já, kdo za to bloudění mohl... Díky za článek...

Dana Puchalská 7.4.2020 18:13

Dobře to dopadlo.

Jana Hošková 7.4.2020 15:23

To je krásný příběh, nechat se vézt taxíkem do vedlejší ulice ! To se mi strašně líbilo, je to podobné mým historkám ! :-)) Jinak Zdenko, vaše povídání, které se mi, mimochodem taky moc líbilo, jak jste se domlouvali italsky, mne vlastně upomenulo na tento můj příběh. A Naďo, chtěla bych poznat muže, který je klidný za volantem, nesvádí bloudění na svou manželku a dovolí jí stáhnout okénko a zeptat se na cestu....existují takoví ???

Naděžda Špásová 7.4.2020 13:55

Jano, omlouvám se za ty hvězdičky, to za prvé. Musím říct, že Benátky byly naše úplně první rodinné cestování do zahraničí. Bylo to hned po revoluci. A ještě k tomu ptaní na cestu, můj muž to taky nesnáší, ale já zastávám názor líná huba, holý neštěstí. :-) *******

Zdenka Soukupová 7.4.2020 13:46

Jano, potěšilo mě, že jste se taky tak vesele domluvili s Italem, podobně jako my na italském výletě, o kterém jsem tu psala nedávno . Takové příhody vždy potěší.

Růžena Kuželková 7.4.2020 13:21

Já se rovněž připojím - kousek mého příběhu - když bylo mladšímu synovi rok,tak jsme nemohli jet na Moravu,kde jsme trávili letní dovolené pod stanem a starší syn chtěl dovolenou.Jeli jsme proto do Prahy s tím,že projdeme ZOO a zpět poletíme letadlem do K.Varů.Jednu noc jsme strávili v Praze a při zpáteční cestě do hotelu jsme rovněž zabloudili - zastavili jsme si taxi s tím,aby nás dovezl do hotelu.Taxikář chvíli na nás koukal jak na zjevení a když jsme trvali na tom,tak nás dovezl - ob jednu ulici a byli jsme na místě.Byl galantní,nechtěl ani "vindru".Konkrétně moje orientace je POD bodem mrazu.neumím se orientovat v žádném městě díky tomu máme přehršel zábavných historek :-))

Hana Šimková 7.4.2020 12:30

Bohužel Italové jsou na tom špatně , protože jsou přátelští, mají velké rodiny a hodně se sdružují. A v tom si virus libuje, protože se jich nakazí více najednou.

Načíst starší příspěvky

Zpět na homepage Zpět na článek