První láska. Ani v penzi se na ni nezapomíná
Ilustrační foto: ingimage.com

První láska. Ani v penzi se na ni nezapomíná

20. 4. 2020

Jak asi vypadá? Poznali bychom se? Kdo ví, jaký by byl náš život, kdybychom spolu zůstali? Byl bych šťastnější? Žije vůbec ještě? Čím je člověk starší, tím více bilancuje. A k bilancování patří jedno velké téma: první láska. Psychologové mají jasno, mnozí lidé si na ni občas vzpomenou i ve velmi vysokém věku.

Francouzská televize vysílala příběh, který dojal spoustu diváků. Jistý pan Robbins, Američan, který za druhé světové války bojoval ve Francii,  při natáčení dokumentu o veteránech ukázal novinářům fotku francouzské dívky. Vyprávěl jim o tom, že se jmenovala Jeannine Ganayeová. Vzpomínal, jak spolu strávili dva měsíce ve Francii, jak se zamilovali, jak byl pak odvelen jinam. „Miloval jsem ji a myslím, že ona mne také. Často si říkám, co se s ní stalo. Jaký měla život, jestli už zemřela nebo ne,“ říkal. Redaktoři se rozhodli dámu vypátrat. Podařilo se. Našli ji v domově pro seniory na severovýchodě Francie. Mluvila stejně jako pan Robbins. Vzpomínala na něj, všechny informace seděly. Televizní štáb zorganizoval jejich setkání. Bylo nesmírně dojemné. Přestože oba dva měli za sebou životy s jinými partnery, oba přiznali, že na sebe nikdy nezapomněli a často přemýšleli, jak ten druhý žije. Jeden pro druhého totiž znamenal první lásku. Velkou, upřímnou, takovou, na jakou se nezapomíná, ani když je člověku přes devadesát.

Na toto téma proběhlo několik výzkumů. Vědci z Lancasterské univerzity zveřejnily výsledky průzkumu, podle něhož více než dvacet procent mužů uvedlo, že se někdy pokusili se se svou první láskou setkat, přestože žili ve spokojeném partnerském vztahu. Dvacet čtyři procent mužů uvedlo, že po své první lásce stále touží. Přes sedmdesát lidí přiznalo, že použilo sociální sítě k pokusu svou první lásku najít, zjistit, jak žije, jak vypadá.

„Máme tendence připomínat si pozitivní věci a ty negativní zahlazovat, vytěsňovat. Proto si řada lidí první lásku idealizuje. Připadá jim romantičtější, vážnější, zkrátka větší, než často ve skutečnosti byla. Velmi často na ni lidé myslí, když se dostanou do určitých partnerských problémů, nedaří se jim ve vztazích, když pochybují, že jejich současný vztah je kvalitní. A také k takovému vzpomínání často dochází ve vysokém věku. Někdy je důvodem bilancování, někdy prostá zvědavost. Roli hraje i to, že člověk má ve vysokém věku více času,“ říká Malcolm Brynin z univerzity v Essexu, který se zabývá zkoumáním lidských vzpomínek.

„Byla jsem nesmírně překvapená, když mě moje jednadevadesátiletá babička požádala, jestli bych nebyla schopná vypátrat, zda v Ostravě žije muž jistého jména, případně jeho rodina. To jméno bylo neobvyklé, takže to nebyl zas až takový problém. Babička mi řekla, že ví, že my mladí umíme ledacos vyhledat přes internet, přes Facebook, že cítí, že by se to mohlo podařit,“ vypráví třicetiletá Kamila. Zkontaktovala se s jedním ze tří mužů, kteří s tímto příjmením žili na Ostravsku. Ukázalo se, že všichni jsou rodina toho, koho hledala. „Bylo to velmi snadné. Zjistila jsem, že dotyčný přišel  na Opavsko s Rudou armádou a na jaře roku 1945 se tam potkával s babičkou. Evidentně to byla velká láska, první láska. Jenže ona byla částečně z německé rodiny, takže byla odsunuta do Německa. Po letech se vrátila do rodného kraje. On se mezitím oženil, usadil se v Ostravě. Právě kvůli jeho ruskému jménu jsme ho snadno vypátrali. Tedy jeho potomky, on už nežil,“ říká Kamila. A teď pointa příběhu. Kamila zprostředkovala setkání babičky se synem tohoto muže. A ten syn jí přinesl fotografii, kterou jeho táta celé roky uchovával. Byla na ní ona, bylo na ní i věnování, vyznání lásky. „Tatínek mi před smrtí vyprávěl, jak moc tu dívku miloval a že si nikdy neodpustil, že nezabránil jejímu nucenému odjezdu. Nemohl tehdy jako voják nic dělat. Kdyby dal najevo, že se stýká s Němkou, klidně by ho zastřelili. Byla to divoká doba. Ale je jasné, že na tu první lásku nikdy nezapomněl stejně jako ona,“ vyprávěl syn vojáka.

Podobné příběhy se odehrávají nejen v dobách divokých. Mnoho lidí ztratí informace o svých prvních láskách i v časech klidu, míru. Prostě si zmizí ze života, založí rodiny, zestárnou.

A čím je člověk starší, tím častěji si klade otázky typu:

Žil jsem dobře?
Neměl jsem udělat něco jinak?
Byl jsem opravdu šťastný?
Nebylo by vše jiné, kdyby….?
Kdybych tehdy nešel studovat do Prahy a Aničku, která o mě tolik stála, si opravdu vzal a postavili jsme si domek u nás na vesnici...
Kdybych neposlechla mámu, která tvrdila, že Jirka je budižkničemu, a nevzala si Pepu, který nakonec budižkničemu opravdu byl…
Kdybych se tehdy nerozešla s Honzou, protože jsem byla pitomá, mladá a nedošlo mi, že mě opravdu miloval…

A k těmto úvahám se pak nabalují další otázky:

Jak Anička vypadá? Jaký měla život? Žije ještě? Byla tehdy na mě hodně naštvaná? Vzpomíná  na mě někdy? Vždyť tehdy to pro nás oba bylo poprvé.

Tak konec romantiky a na závěr upozornění, na kterém se shoduje většina psychologů: Vzpomínání na první lásku i případné pátrání po ní je fajn zábava. Ale je při ní dobré si uvědomit, že pokud by šlo o lásku tak zásadní, výjimečnou a osudovou, je pravděpodobné, že by vydržela, že by se jeden druhého nevzdal. Jestliže nevyšla, co když je to náznak, že jste se k sobě zas až tak osudově nehodili?

vztahy a sex
Hodnocení:
(4.6 b. / 19 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Martin Vrba
Zásadně nehledejte své první lásky! :) Když jsem chodil asi do 4. třídy, tak jsem byl s mladší sestrou a maminkou v parku a maminka se tam začala bavit s jednou paní, která tam byla s holčičkou v kočárku a pak s další, která byla stejně stará jako já. Ta cizí paní se do mne zakoukala, a začala mě neustále chválit, jaká mám krásná hnědá kukadla a k tomu blonďaté vlásky a jak jsem na blonďáka pěkně opálený. Jo – ženy, když jdou za svým cílem, tak toho většinou dosáhnou a nějakým zázrakem ta její holčička, jasně že ideál pro mne z hlediska genetického výběru, tmavovláska, ale hlavně stále se také až nepřirozeně smějící, přestoupila z C do D - do naší třídy. :) :) :)Seděli jsme spolu v lavici celé pololetí, pak nás rozsadili, protože jsme si spolu nepřetržitě povídali a podepsalo se to na zhoršeném prospěchu. Ona byla z Jugoslávie, stejně jako její táta a tak to učitelé zpočátku tolerovali, chtěli aby se co nejdříve naučila jazyk. To ale pod mým vedením za půl roku zvládla a já jsem se směl za odměnu blízka koukat do těch nádherných tmavých očí a občas ji jen zlehounka zatahat za ten její dlouhý hustý opravdu úplně černý cop. Pak prý odjela zpátky do Jugoslávie, to mi řekla moje maminka, když po dalších prázdninách do školy nenastoupila. Já se z místa odstěhoval do jiné Prahy a postupně na ni zapomněl. Když jsem si koupil nové kolo, tak jsem si ale udělal výlet do bývalého bydliště a náhodou potkal v té naší čtvrti tu její matku, přibrzdil jsem a povídám, přijela s vámi i Radovana? Ona se zastavila, tak jsem také zastavil a pak se mi snad na chvíli zastavilo i srdce, s pláčem mi řekla, že je Radovana už rok po smrti, že havarovala společně s otcem a prosila mi, abych k nim šel na oběd, že si spolu na ni zavzpomínáme. Nemohl jsem, třásl jsem se po celém těle, bylo mi hrozně smutno a jen stěží jsem to došlapal domů. Celá léta jsem si na ni vždy vzpomněl se začátkem školního roku, kdy jsem ji já v dětském věku viděl poprvé tak naparáděnou a kdy jsme se vedli ze školy za ruce, i když se nám vrstevníci posmívali, a bylo nám spolu tak krásně, protože jsme byli oba tak upovídaní a stále jsme byli oba plní plánů do života, co budeme dělat. Léta utíkala a já si na ni vzpomněl zase, když jsem vedl už svého prvního syna do první třídy. Jednoho dne se mi udělala nepěkná vyrážka v obličeji po holení a já v čekárně na kožním koukám zamračeně zpod obočí na druhou stranu a tam seděla ona – Radovana, ve skutečnosti tedy Marie, ale asi taková jak by vypadala ve 20 letech, vysoká a sebevědomá a všechno přesně v normách pro mis a měla i ten krásný a opravdu černý cop. Během první sekundy jsem se do ní zamiloval, ač šťastně ženatý, už pětačtyřicetiletý s velmi hezkou a i jinak skvělou ženou a s dvěma dětmi. Šli jsme spolu na šlehačkový pohár a pak jsme spolu randili několik měsíců bez větších důvěrností, jen jsme si povídali a povídali o všem možném. I na tu Radovanu přišla řeč a ona byla evidentně ráda, že ji pro moje potěšení mohla alespoň takto na chvilku suplovat. Jednoho dne mi řekla, že toho raději necháme, že nechce, aby má žena dopadla stejně jako její matka, když ji otec vyměnil za daleko mladší ženu. Slib jsme dodrželi, ale stýskalo se mi jak po ní, tak se i bez mučení přiznávám, po těch závistivých pohledech ostatních mužů, když jsem si ji vedl. Nikdo nevěděl, že jsme spolu nic intimního neměli, nikdo by nám to stejně nevěřil, dokonce i ty pusy byly jen na tvář při loučení. Stále jsem měl pocit výčitek, že ubližuji své bezvadné ženě. A když jsme byli spolu někde na jídle, tak nechtěla, abych za ni i něco zaplatil. A tak nevím, byla to nevěra, nebo to bylo jen přátelství? Může někdo v podobné situaci udržet na uzdě hormony, aby přátelství se neproměnilo v lásku, jak to tvrdila ta Marie (Radovana)???:)
Helena Parisová
Ano,na první lásku se nezapomíná.My jsme měli to štěstí,že jsme se zkontaktovali po neuvěřitelných padesáti letech.Už skoro tři roky se párkrát ročně scházíme, nehodláme v tom přestat.Rodinám neubližujeme,svých pár dní si vychutnáme až do dna a jsme vděční,že to tak je.A milujeme se pořád.A ty fotky,co jsme si dali jako čtrnáctiletí,tak ty opatrujeme oba také.
Dana Puchalská
Na první lásku se nedá zapomenout. Potkala jsem svého prvního chlapce čirou náhodou asi před 10 lety. Pozdravili jsme se, popovídali a vypadalo to tak, jako kdybychom se nikdy nerozšli. Ale od té doby jsme se už nikdy neviděli.
Marie Měchurová
Já jsem po své první lásce začala pátrat s nástupem facebooku. Jméno mi naskočilo, bydliště i podoba tam byla. Jen odvaha napsat chyběla....
Anna Potůčková
Na první lásku se nedá zapomenout. Když jsme se rozešli, co já se naplakala, nic mně nebavilo a měla jsem různé myšlenky. Poznali jsme se na vesnickém plese a dodnes na to vzpomínám. Bohužel vloni má první láska zemřela, ale co mně těší, že s jeho maminkou jsme stále v kontaktu a od ní vím, jak šel život mé první lásky dál. Bohužel i ona se naplakala neboť její snacha ji neměla ráda a její syn k ní jezdil velmi málo. Za to my si padli do oka a jsme ve stálém kontaktu. Když zemřel, tak mně jeho maminka prozradila, že celé roky měl moji fotku ve své peněžence. Já ji sice v peněžence nemám, ale také fotku mám stále uschovanou v krabičce.
Iva Vávrová
Podnětný článek mě přiměl zavzpomínat. Na rozdíl Od těch, kteří přemýšlejí ,jaký by se svou první láskou měli život, já si ji vzala. Potkali jsme se na chodbě střední školy v prvním ročníku,podívali se na sebe a proběhl mezi námi jakysi blesk jako ve filmu s Louisem Funesem.Naštěstí to dopadlo dobře, vystudovali jsme a po pětiletém vztahu se vzali a máme dva syny, snachy a čtyři vnoučata. Náš život nás bavil, rádi cestujeme a i když nebylo vše vždy jednoduché, jsme spolu rádi. Před třemi lety jsem se o svou lásku moc bála, ale přežil to a jestli se nezabijeme v karantene a neskolí nás koronavirus, budeme spolu na podzim padesát let...
Jitka Caklová
"První láska to je všechno, ty ostatní nejsou nic, proto musí každý hledět, by těch prvních bylo víc." To, co je skutečná láska, jsem poznala v padesáti letech a jsme spolu už dvaadvacátý rok.
Zdenka Soukupová
Taky moc ráda vzpomínám. Bylo mi patnáct, tedy ani dítě, ani žena; jemu bylo jedenadvacet. Nechtěla jsem vidět, že jsem jen další v řadě, byl to totiž moc pohledný kluk, dívek měl hodně a občas si rád přihnul, občas se i popral. Naštěstí to dobře dopadlo (pro mě), našel si jinou. Ale celý život jsme se občas vídali, byli jsme totiž ze stejné vesnice.
Věra Ježková
Nezapomíná. Viz https://www.i60.cz/clanek/detail/21164/prvni-lasce
Soňa Prachfeldová
Na moji první lásku nikdy nezapomenu, rozešli jsme se jako na oko, naší měli strach abych dostudovala , Tehdy mi ho přebrala holka o třídu výš. A vzali se Zemřel velmi mladý tragicky. Omlouvám se za *****

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.