Foto: autorka

Střípky dne z "lavickyzosmicky"

18. 4. 2020

Vysvětlím, proč takový název článku. Každý den se vydám někam na procházku, ale dnes jsem se rozhodla pro změnu. Posadila jsem se na lavičku u stanice metra Ládví a pozorovala cvrkot okolo.

Žádné hemžení lidiček a dětiček se nekonalo. Poloprázdné autobusy, tramvaje i metro, přestože byla odpolední špička. Do Alberta se nehrnuly davy lidí, nikdo nevláčel obtěžkané tašky. Prodej pizzy z okénka, v lékárně a drogerii pár zákazníků, soukromý pivovar Cobolis zavřený a já zjišťuji, že mi to vlastně začalo vadit. Ještě před dvěma měsíci jsem nadávala, že jsou všude fronty a pořád se na mne někdo mačká, strká a předbíhá.

A víte, že se na to opět těším? Už nebudu nervózní a nadávat. Budu šťastná, až se vše vrátí do starých kolejí a říkat si…. Ano, zvládli jsme to a všem za to děkuji!

Můj příběh

Autor: Hana Polednová

Hodnocení:

(4.9 b. / 21 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE

Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.

Marta Novotná 3.5.2020 23:30

Svět asi stejný nebude ani vztahy mezi lidmi, ale věřím že bude nalezena vakcína a že se vzpamatuje hospodářství státu. Doufám ,že se lidi naučí s rizikem viru žít, najdou cestu , jak existovat s hrozbou nemoci za zády.

Jindra Hubačová 20.4.2020 16:47

Myslím, že se nevrátíme do normálu ani za rok, když vše poslouchám , tak nevidím světlo na konci tunelu, vím, že se to špatně čte a poslouchá, ale bude to tvrdá realita. Vir tady s námi bude a se musíme s ním naučit žít.Snad až se vyzkoumá a odzkouší vakcína, tak snad. Svět je jiný a bude jiný, musíme se s tím smířit!

Marie Novotná 19.4.2020 19:19

Hezky jsi to popsala a nafotila.Autobusem jezdíme 3 ,,stálice".A že nemůžu vyjet jinam než do města,už mi taky vadí.Slepice a králíci už nechtějí poslouchat moje povídačky a tak se mooooc těším ,až tohle skončí. :-) :-) :-)

Alena Tollarová 19.4.2020 14:33

Máš pravdu, už mě taky současný stav unavuje. Když jsem viděla z bezpečí auta, jak se vláček Švestkové dráhy plazí mezi kopečky Českého středohoří a sedí v něm dva lidi, tak jsem si řekla, že už snad blbnu, jak se mi chtělo vyskočit z auta a jet radši vláčkem.

Hana Rypáčková 19.4.2020 08:15

Na ty pražské davy lidí se netěším, ale z této opuštěnosti měst a samoty mi už hrabe..Tolik výletů a poznávání v krásné jarní době je promarněno. V mém věku už i ztracený den je ztráta .

Eliška Murasová 19.4.2020 00:01

Hani, taky vnímám ty skoro prázdné autobusy, v lese potkám daleko více lidí. Všechno je jinak, je to divné.

Jan Zelenka 18.4.2020 23:01

Takový život těžce doléhá na psychiku. Relativně lepší to mají ti, co bydlí poblíž přírody. A kteří mají větší rodiny a mohou se scházet. Fotogalerie je výmluvná, až trochu depresivní.

Martina Růžičková 18.4.2020 21:17

Bezvadná fotoreportáž :-). A obdobné pocity, jaké popisujete v článku, mám také.

Naděžda Špásová 18.4.2020 17:54

Fotky jsou zajímavé a pěkné. Zapomněla jsem se kouknout. :-)

Soňa Prachfeldová 18.4.2020 17:52

Lidé to berou vážně, je to zvláštní, vidět na fotkách takhle málo lidí v Praze. Hezky jsi nám to Hanko ukázala, až tam budou davy, už takový klídek na focení nebude. Už aby to bylo !

Načíst starší příspěvky

Zpět na homepage Zpět na článek

Vzpomínka na moji babičku

Každý má či měl svou babičku. Někteří mají dvě, já však poznala jen jednu - maminku mé maminky. Tatínek už své rodiče ztratil dříve, než jsem se narodila.

Zdenka Jírová

O hlídacím havranovi

Obdrželi jsme od dcery dárek – plastového havrana v životní velikosti. Tak jak se obvykle odkládají…

Jana Hošková

Na dovolenou i se zdravotním omezením? Ano, jde to!

V roce 1991 jsme byli s manželem na první společné dovolené v italském městečku Bibione. Poprvé jsme mohli vyzkoušet, zde je moře opravdu slané, jak chutná pravá Italská zmrzlina a jak rychle se dá opálit a nebo spálit.

Zdena Tesařová

Zápisník starého muže: Dobrý skutek

S přáním hezkého dne a poděkováním za „darovaný úsměv“. Tak nějak končil velmi hezký, doručený email od milého člověka. Připomnělo mi to počin z dávných let ještě pracovní kariéry.

Zdeněk Folvarčný

Vrah a ředitelka školy

Je možné spojení ředitelky školy s mužem odsouzeným za vraždu? Je. Není to fantazie spisovatele. Je to život. Vstoupila s ním do manželství a v 45 letech mu porodila syna. Asi to nebylo šťastné. Před tím byla vdaná také za učitele, s kterým má další tři děti.

Jindřich Berka