Milenci umírajícího času 4

Milenci umírajícího času 4

9. 5. 2020

Kostky jsou vrženy

„Tak co, kdy máte tu slezinu třídy?“obrátila se Milada na Františka při sobotním obědě.

„Vypadá to na 20. listopadu, to je pátek. Ale ještě jsme se nedohodli, kde to bude. Ale počítám, že nás bude sotva polovina. Deset jich je už po smrti, o dvou nevíme vůbec nic, a tak chodí už jen asi patnáct lidí."

Milada se zamyslela. Co když má Franta pravdu? Co když ta ženská byla skutečně spolužačka? Možná začínám být skutečně paranoidní. Pochybnosti se jí honily hlavou, ještě když v kuchyni umývala nádobí.

František zapískal na Kikinu, ta v mžiku přiběhla a olízla mu tvář, když si obouval boty. Prošli kolem širokého vjezdu do Thomayerovy nemocnice, minuli hospodu U labutě a zastavili se až na hrázi rybníka. Kikina se na Františka tázavě dívala, jako by se ho chtěla zeptat, proč se nezastavil na jedno, jako obvykle. Ale on přemýšlel nad Věřiným mailem, který ráno dostal. Až se otřásl nad myšlenkou, která ho napadla. To ne, takhle přece nemůžu uvažovat. Smrt není řešení. To by byla příliš vysoká cena.

 Z myšlenek ho vyrušila až Kikina, která se najednou rozštěkala na labutě, které připlavaly blízko ke břehu. V hospodě Na tý louce zelený seděli kamarádi.

„Dáš si s námi partičku, Franto?" zahalekali na něj. Kikina se uklidila pod stůl a František si srovnal do ruky rozdané karty. Nebyl však schopen se na hru pořádně soustředit. Pořád musel myslet na to, jak nemoc Věřina manžela může ovlivnit jeho setkávání s Věrou.

Nakonec vstal už po druhé hře, zaplatil pivo a vyšel ven. Studený vítr mu zajel pod kabát. Původně chtěl dojít až k hospodě U Václava IV., ale teď si raději zimomřivě ohrnul límec kabátu a vykročil podél Ikemu zpět do sídliště.

 

     * * *

Milá Věruško,

mrzí mě, co se stalo tvému muži. Snad všechno dobře dopadne a on se opět zotaví. Dokud není úplný konec, tak by měl člověk pořád věřit.

Moc mně vadí, že se nevidíme. Chybí mi ta pohoda i tvoje ruka, která mne objímá, když sedíme u kafe. A občas nějaká ta pusa. Je nutné tento stav nějak vyřešit. Nevím sice jak, ale cítím, jak mi doma ubývá energie a hlavně klid. V pondělí ale určitě přijdu.

Opět jsem se stihl pohádat se ženou, tenhle stav nemá řešení, až jsem dostal z toho depku. Zkusil jsem se odreagovat kartami na počítači, ale všechny hry jsem prohrál. Den blbec. Myšlenky mi bloudí, ani nevím, kudy všude, a nejsem schopen je pochytat. A navíc se blíží zima.  Zas bude padat sníh a budou mi mrznout uši, nemám rád zimníky a namrzlé chodníky, které jdou z kopce a kloužou.

Moje milá, neber mne vážně a nepokoušej se zachytit sled mých myšlenek, které po bloudění někde kolem mé hlavy stejně skončí u tebe. Něco vymysli, kafe s tebou mi přeci jen víc chutná než doma. A když si představím, že spolu ležíme a milujeme se, tak mě to silně vzrušuje. Máš tak hladkou kůži. Snad na tom ještě nejsem tak špatně.

Líbám František.

 * * *

 František sedí u počítače, tak jako každou noc. Po několikáté si pročítá stručný mail, který právě dostal.             

Františku,

přijď v pondělí v šest k Juditě. Budu tě tam čekat.

Věra.

Přemýšlel, co tento vzkaz znamená. Mohlo to být cokoli. Třeba Věřin manžel zemřel, pomyslel si. Ale tu myšlenku ihned zavrhnul. To si skutečně nepřál. Přál si jen jediné. Být s Věrou zase alespoň chvíli. A bylo mu úplně jedno, za jakých okolností. Jen zažít opět chvíli pohody.

Nedávno zcela náhodou uviděl svou ženu s jedním mužem. Drželi se za ruce a vůbec se nechovali jako nějací náhodní známí. Františkovi se paradoxně ulevilo. Domyslel si, že je to ten její kolega, kterého už dlouho podezíral, že má s Miladou bližší vztah než jen přátelský.

Nežárlil. Tyhle pocity už hodně dlouho neměl. Cítil jen lítost nad faktem, že žijí se ženou jak dva cizí lidé.  A že je to pro ně oba traumatizující. Je příliš pozdě na to, přetrhat všechny dosavadní vazby a začít zcela nový život. Na to už nemá sílu. Pokaždé, když si toto uvědomil, zcela ho ovládl až nihilistický pocit marnosti všeho.

Věřin mail mu výrazně zvedl náladu. V pondělí přešlapoval před mosteckou věží už od půl šesté. Těsně před šestou se Věra vynořila ze spleti malostranských uliček. František bez ohledu na davy lidí, proudících kolem, Věru objal a políbil.

„Ty chceš jít na program?" zeptal se jí.

„Ale ne, bůhví, kdy se zase uvidíme. Ve věži je jen něco o starých knihách. To klidně oželím. Chci jen malou procházku po Kampě a potom siestu u kafe. Můžeme jít zase do čistírny, jako posledně."

„Jo, ty myslíš tu malou kafírnu kousek od náměstí?"

„Jo, přesně tu."

Pomalu došli Kampou a parkem až k Sovovým mlýnům a tam se opřeli se o zeď. 

„Tak jak je s Karlem?" zeptal se.

„Kvůli tomu jsem hlavně přišla,“ odpověděla Věra.

„Karel je po operaci a ty první katastrofické předpovědi zaplaťpánbůh nevyšly. Byl na sále skoro šest hodin. Teď se cítí docela dobře a ve středu ho budou převážet do Poděbrad. Na lázeňské doléčení. V Ikemu dělají doslova zázraky. Vyhráno tedy nemá, ale trochu ho opravili. Snad mu to nějaký čas ještě vydrží."

„To je fajn, jednu starost máš zatím z krku. Co to znamená pro nás? Můžeme se teď vidět častěji, ne?"

„To teď záleží jen na tobě. Já budu mít měsíc volno. Můžeš přijít ke mně. A třeba vyjde i to ostatní, pokud budeš tedy ještě chtít. Přiznám se, že na to myslím už celý týden. Celou tu dobu, co je Karel po operaci."

Věra se k Františkovi přitiskla. Chvíli se beze slov dívali do hučícího staroměstského jezu před sebou. 

„Abychom to nezakřikli. Moje milá, rok už na to čekám a těším se. A moc. Tedy hlavně na to kafe."

Věra se zasmála a zatahala ho za vlasy.

„Jen počkej. Já ti to kafe doma osladím."

Pomalu se vrátili zpět na Kampu. Malá kavárnička v postranní uličce byla skoro prázdná. Turisté, kteří po většinu roku ve velkém počtu zaplňovali celý ostrov, dali raději přednost luxusním restauracím na náměstí před jednoduchým a trochu opotřebeným zařízením této malé kafírny, kam se vešlo sotva deset lidí. Ale František s Věrou sem chodili rádi. Pokaždé tu byl klid a postarší paní, která zde obsluhovala, je vítala už jako staré známé.

„Františku, musím ti říct, že tohle prostředí, a vůbec celá stará Praha, se mi nikdy neomrzí. Tady jsem se narodila a nikde jinde bych už žít nechtěla.“

„Máš pravdu, Věruš, ale v létě to na Kampě už tak pěkné není jako dříve. Ty hrozné davy turistů mi docela vadí. Dokonce lezou i sem, do čistírny. Všude je plno. Skoro v každém baráku je nějaký restaurant. Za mého mládí tady byl svatý klid. A na náměstí byla jen jedna hospoda a občas jsme tam chodili s klukama na rum. Panák za šest korun. Zkus to dneska.“

Kampou se oba vraceli ke Klárovu na metro. Když míjeli vchod do Vojanových sadů, František Věru zastavil a nasměroval ji dovnitř parku.

„Ještě máme chvilku času. Chci tě jen políbit, nic víc. Tady tolik lidí není.“

„Od kdy ti vadí lidé? Nějak jsem to zatím nezpozorovala,“ zasmála se Věra, ale hned kousek za branou ho objala kolem krku a políbila jako první.

Sady byly skoro prázdné, jen několik maminek s kočárky korzovalo parkovými cestami a vzadu pod zdí ministerstva financí seděla na lavičce dvojice milenců. Věra s Františkem se na chvíli posadili na lavičku před pavilonem svaté Terezy uprostřed parku.

„Víš vůbec, jak se téhle zahradě taky říká?“ zeptal se po chvíli František.

„Já znám jen název Vojanovy sady, nic víc.“

„Podle ministerstva naproti se parku říká taky zahrada Minfi. Tohle pojmenování se mi líbí víc,“ a František ukázal na rozlehlou budovu ministerstva financí, zabírající většinu pozadí parku.

Když se usadili ve vagonu metra, František se otočil k Věře.

„Moje milá, asi se co nejdřív pojedu podívat na Skalku. Navštívit jednu moc příjemnou dámu. Snad mě nevyhodí.“

     * * *

 František se marně snaží usnout. Neustále se převaluje ze strany na stranu, až nepříjemně bolestný pocit v nohou z jeho pokročilé artrózy ho konečně vytáhl ven z  postele. Rád by na všechny trable zapomněl, uklidnil se, ale nejde to. Nepříjemný neklid mu hlodá nejen v nohou, ale i v duši, a nutí ho přemýšlet o všem možném. Chtěl by žít po svém, jinak než teď, ale neví jak. Nejradši by se rozjel za Věrou, ale dobře ví, že to nejde.

Podíval se na hodinky. Jsou už čtyři. Vstal z postele a šel do kuchyně udělat si kávu. Jak vstal, bolesti v nohou zmizely.

Ve dveřích do kuchyně se objevila jeho žena.

„Co tady strašíš, Franto.“ ptá se udiveně. Víš, kolik je hodin?“

„Vím. Už čtyři. Promiň, Mílo, ale nemůžu spát. Bolí mě nohy. Zase ta moje artróza. Neboj, budu tiše. Něco si přečtu a snad při tom usnu.“

„No, jen aby, ráno mám na osmou děják.“

„To já budu mít na osmou pravděpodobně půlnoc,“ zasmál se František. „A Kikina se mnou.“

„Ta tě určitě budit nebude. Línějšího psa jsem nepoznala. To se tak někdo má,“ zabručela Milada a zmizela v ložnici.

František si vzal hrnek s kávou a sedl si do pracovny k počítači. Vzal si z police knihovny namátkou jednu knihu a bezmyšlenkovitě listuje stránkami.

Uvědomuje si, že není schopen vykročit z toho bludného kruhu životní reality, ve které se pohybuje den co den. Už celá léta. Duše a rozum se střetávají v každodenním boji. Uvědomil si, že s přibývajícími léty možnosti jakékoli změny pomalu, ale jistě ubývají. Stárne. A ještě by chtěl toho tolik zažít! Neúspěšný střet jeho představ s fádní realitou života v něm vyvolává velmi často pocity zmaru a až deprese. I vědomí možného konce. Stejně jako Věra nemá sílu ukončit tento nepřirozený stav. František se najednou začal obávat svého stáří.

Stále má pocit, že mu cosi schází. Minulost je pryč, ta byla. Ví, že by měl život spíš nechat přirozeně plynout a naučit se čekat. Jenže, na to už nemá mnoho času. Už se v životě načekal dost. Budoucnost je příliš mlhavá. Je třeba žít teď.

Když je s Věrou, ocitá se náhle ve zcela jiném světě.  V tu chvíli se cítí jako dvacetiletý mladík. A náhlý pocit touhy po ní je pro něj pokaždé silně vzrušující. Dobře ví, že i Věra sdílí tytéž pocity.

Po dlouhé době vytáhl opět svůj starý deník, pečlivě ukrytý mezi knihami, a začetl se do jeho stránek. Při čtení svých dávných úvah a stesků si však uvědomil, že tohle je už všechno dávno pryč. Jaké měl vlastně tehdy starosti? Na průmce v  Betlémské moc holek tehdy nebylo. Vzpomněl si, jak se s ostatními kluky předváděli před děvčaty na nábřeží u Krannerovy novogotické kašny, kam chodili kouřit.

František zanechal nočního filozofování, opět pečlivě ukryl deník a zamířil do kuchyně. Otevřel lednici a pořádně se napil vodky přímo z lahve. Pak si opět sedl k počítači a začal psát.

Moje milá,

nelekni se této pozdní hodiny. Chtěl bych teď ležet vedle tebe. Určitě bych byl klidnější, nohy by mě nebolely a asi by se mi i něco pěkného zdálo. A kdybych sáhl kousek vedle, ucítil bych tvoje teplé tělo. Stýská se mi po tobě….

  * * *

 Když vystupoval na Skalce z metra, pocítil přece jen obavu. Snad jsem na nic nezapomněl, řekl si. Podíval se na tašku, kterou nesl a ve které byla láhev vína a jedna červená růže. Marně se snažil odehnat nervozitu, která ho najednou ovládla. Vzpomněl si na rozhovor, který měl s Věrou před časem na Výtoni, kdy jí citoval Napoleonův výrok – odvaž se a pak se uvidí.

Odvázali jsme se oba, pomyslel si. Na co bych měl v tomhle věku vlastně čekat? Není na co.  Až si pro mne přijde ta zubatá s kosou, bude pak na všechno pozdě.

S těmito myšlenkami, které se mu honily hlavou, pomalu došel až za sídliště k předměstským domkům. Když se mu Věra v předsíni pověsila kolem krku, všechny obavy z něj naráz spadly.

Rozhlédl se po trochu starosvětsky zařízeném obýváku. Žádná moderna. Všude čisto, uklizeno, na oknech krajkové záclony, na zemi ošlapaný a vybledlý peršan, u pohovky dvě křesla s ošoupanými bočnicemi. První jeho pocit byl příjemný pocit harmonie a klidu.

„Příliš se toho tady od mého mládí nezměnilo,“ řekla Věra, když vstoupila s vonící kávou do místnosti a viděla, jak si František prohlíží pokoj.

„Takhle nějak to tu vypadalo, když ještě žili rodiče. Vyměnili jsme jen něco. Já ani manžel jsme neměli žádný důvod k nějaké velké modernizaci. Ostatně, nikdy jsme neměli ani tolik peněz nazbyt, abychom utráceli za blbosti. Radši jsme si vyjeli do lázní. Nebo k moři. A když si sednu tady do toho křesla, ve kterém rád sedával táta, mám dojem, že tu rodiče jsou pořád se mnou. Že se otevřou dveře a máma řekne – jestlipak sis už udělala úkoly, Věrčo.“

Muž se zasmál.

„Jako bych to viděl. Ale mně se to tu moc líbí. Tenhle trochu starosvětský interiér vyvolává ve mně pocit stálosti, bezpečí a klidu. Mám na tyto pocity, vzhledem k věku, už taky nárok. Tak jsem schopen tě pochopit. Ta moje je spíš na modernu. Má na to ostatně nárok. Je mladší o jedenáct let.“

Otevřel víno. Tak tohle jsem snad zažil jen před více než padesáti lety, když jsem ještě chodil s Ilonou, pomyslel si, když pocítil, jak se k němu Věra přitiskla. Čas v tu chvíli nasadil jakýsi zpětný chod a on se tím časem propadal stále víc a víc nazpátek a byl zase tím devatenáctiletým, vykuleným klukem, který se měl poprvé milovat s dívkou.

„O čem přemýšlíš?" vyrušila ho z myšlenek Věra.

„O relativitě času, moje milá. Že jsi až příliš reálná a strašně mě vzrušuje fakt, že se budu za chvíli dívat, jak se svlíkáš a že tě pak budu hladit a zažívat všechno, co k milování patří. Ale nejdřív si dáme ten Merlot, ne? A potom…“

„Co bude potom, Františku? Ty jsi mi ale pěkný požitkář. Co si všechno vymyslíš?" přerušila ho Věra s úsměvem.

„Jenom to, co se bude líbit i tobě. Rád bych dohnal to, co jsem s Miladou už dobrých dvacet let nezažil."

Byla to trochu zvláštní scéna. Dva staří lidé sedí mlčky na pohovce, přitisknuti k sobě, jejich šaty jsou pohozené na křesle, občas se napijí vína, aby se poté opět nenasytně a vzrušeně objali.

Když po půlhodině vyšli z ložnice, oba se usmívali.

„Tohle bych si ráda ještě zopakovala, i když jsem se zpočátku přece jen trochu styděla. Ten pocit, to nádherné vzrušení, jsem už skoro zapomněla. Kolik let ti tam vlastně bylo?" zeptala se Věra a ukázala rukou na ložnici.

„Když jsem s tebou, tak radši nepočítám léta. Teď se mi zdá, že spolu zvládneme všechno, ne? Přiznám se, že jsem to takhle ani nečekal. Asi proto, že jsi pořád krásná a přitažlivá žena. Ale až přijdu domů, budu opět stařec tak kolem stovky."

Dolil víno. Oba se odmlčeli a políbili se.

František se po chvíli konečně zdvihl z pohovky.

„Je už čas, moje milá. Musím jet domů."

Věra si zálibně prohlížela nahou postavu svého milence. Nevydržela sedět. Vstala, objala muže a pohladila ho po těle.

„Jak tě může vzrušovat taková stará bába, prosím tě? Vypadáš ale úžasně. Jsi pořád pěknej chlap. I v těchto letech. Ale proč ne, když je ti vlastně těch dvacet, že jo."

„Pokračování příště, Věruš. Nesmíš mne tolik přeceňovat.“

„Za týden tě budu zas čekat, nějak se mi to zalíbilo.“

„Tak kdepak se toulal dneska?" obrátila se nevzrušeně na Františka Milada, když přišel po osmé hodině domů.

„Víš přece, že chodím v pondělí do Judity na přednášky. Dneska to bylo docela zajímavý. Nějaký knihomol tam měl přednášku o starých knihách. Pro mne ale nic nového."

 * * *

Autor: Jan Zelenka
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Soňa Prachfeldová
dočítám, než přejdu na samý konec.
Jan Zelenka
Děkuji všem, kteří sledovali tento příběh.
Anna Potůčková
Krásně napínavé počteníčko. Asi nás čeká nějaké velké rozuzlení a překvapení!
Dana Puchalská
Plyne jako voda, ale mám pocit, že přijdou i nějaké vlnky....nechám se překvapit.
Jana Šenbergerová
Příběh tak hezky plyne ...
Zuzana Pivcová
Když to čtu, neubráním se smutku. Vlastně smutku za všechny. Nikdy nejde vyřešit takový stav ke spokojenosti všech. Někdo na to vždy doplatí. Děkuji.
Věra Ježková
Jendo, umíš čtenáře krásně napínat. Konec neprozradím. :-)

Zpět na homepage Zpět na článek