Květen - měsíc lásky a také měsíc našeho seznámení před padesáti lety
Foto: autorka

Květen - měsíc lásky a také měsíc našeho seznámení před padesáti lety

12. 5. 2020

Je statisticky dokázáno, že nejvíce lidí se zamiluje v zaměstnání. Tak tomu bylo i u nás přesně před padesáti lety. Stalo se to v pondělí 11. května v roce 1970. Zajímavé, že i v tomto roce připadlo stejné datum na pondělí. Nebyla to ale láska jak se říká, na první pohled.

Když jsem se ve svých 21 letech přestěhovala s rodiči do Hulína, nastoupila jsem do nového zaměstnání v jednom strojírenském podniku do prodejního oddělení jako fakturantka, a to mezi samé ženy, jen soudruh vedoucí byl muž. 

Moje spolupracovnice se divily, že ještě nemám před svatbou a že nechodím se žádným mladíkem. V té době se vdávaly dívky i v 18, 19 letech. Proto se rozhodly, že mi někoho najdou. Nejvíc jim do jejich záměru zapadal 25letý konstruktér Miroslav. Chodil kolem našich oken na obědy, takže jsem ho mohla pozorovat a hodnotit jako svého případného ženicha. Byl docela šikovný - podobný Jaromíru Mayerovi, působil velmi slušně, ale pro mě trošku usedle. Asi to dělal ten dlouhý tmavě modrý plášť, který mu maminka málo zkrátila. Jednou, když před  okny trhal nějakou větvičku, tak na něho naše dámy volaly : To trháte pro  naši Marušku? Ona je moc hodná, sedí jenom doma a píše si recepty. Nebyla to pravda, měla jsem hodně kamarádek a pořád jsme někam vyrážely - na čaje, do kaváren, do kina. Bylo nás pět, všechno spolužačky ze střední školy. Měly jsme stejný osud, nějak se nám ti správní muži vyhýbali. 

Mirek se ale nijak nesnažil o seznámení. Když jsme se potkali, tak slušně pozdravil, to ale bylo všechno. Potom přišly Vánoce a já jsem vyrazila do Holešova na nákup vánočních dárků. Když jsem se vracela domů, stál na peróně s nějakým balíčkem, a taky si mě všimnul.  Nastoupil do stejného vlaku. Určitě si za mnou příjde sednout, zaplesalo moje srdce  - nepřišel. Později se přiznal, že vezl svojí dívce - zdravotní sestřičce do Kroměříže vánoční dárek. Celou zimu jsem jezdila lyžovat s lyžařským oddílem na Javorníky, takže jsem to nebrala tragicky. Jenže s jarem se jedna kamarádka musela vdávat, druhá se zamilovala na těch horách při lyžování a třetí v práci. Zůstaly jsme dvě a už nám začalo vrtat hlavou, že se asi nevdáme. Blížil se květen a  čekala  nás rekreace ROH a s ní naděje, že tam budou nějací volní pohlední mladí rekreanti. 

Potom přišlo to osudové pondělí 11. května 1970. Na bráně u hodin stál Mirek a nesměle se otázal, jestli mě může doprovodit. Konverzace vázla, on byl málomluvný a já jsem taky nebyla zrovna vstřícná. Rozešli jsem se, ale nic jsme si neslíbili, jen že někdy spolu zajdeme do kina. 

V noci jsem z toho dostala horečky a ráno mi pan doktor musel napsat penicilin na angínu. Na týden bylo po lásce a v sobotu jsem odjžděla na rekreaci do Jánských Lázní. Docela mě překvapil, že mě za další týden čekal u rychlíku a odnesl mi těžký kufr až k našem domu. Potom jsem se dostala do úplně jiného světa. Jediný náš společný zájem byly knížky a dobré filmy. Mirek poslouchal jazz a swing, chodil a lozil po horách. U nás na Hané žádné kopce nebyly, takže já jsem něměla ani pořádné turistické boty (ještě, že jsem se pokoušela aspoň lyžovat). Na první vycházku do Hostýnských vrchů jsem přijela v nedělním kalhotovém kostýmku a botách na podpatku. Já jsem moc ráda tančila, ale jemu se točila hlava - hlavně při polce a valčíku. Začal mě brát mezi své kamarády do Sorry clubu, kde nad skleničkou vína filozofovali o životě. 

Blížilo se léto a my dva jsme začali plánovat společnou dovolenou pod stan na Horní Bečvě. Když jsem doma řekla, že chodím s klukem a jestli s ním můžu jet stanovat, tak mi bylo řečeno, že napřed musím toho "chlupála" přivést ukázat. Moje maminka  tak říkala všem klukům (letěly zrovna delší vlasy). Seznamovací schůzka připadla na neděli. Otec vymaloval, zabil králíka, a když se Mirek objevil s kyticí růží, v obleku esterházy, se střihem filmových hvězd, věděla jsem, že ho naši už nepustí. Obstál i v nejtěžší zkoušce, vydržel neshodit kočku, která mu vyskočila na klín. Později dával k dobru, že se musel hodně přemáhat, a že neví, jestli to byl dobrý tah.

Mirek měl dva mladší bratry - jeden byl zrovna na vojně a ten prostřední se měl brzy ženit.  Mirkovi rodiče byli taky zvědaví na synovo nové děvče, tak poprve a naposledy, vyrazili do letního kina a zpovzdálí si mě omrkli. Prošla jsem. Potom  jsem  dostala pozvání na bráchovu svatbu, na které jsme si padli do oka a našli společnou notu se staříčkem, který přijel až od Vsetína. On byl Jožka Severin a já Jarmila Šuláková. Podotýkám, že na "pajdu" mě nevzali kvůli zpěvu.  Přesto mě rodina nazavrhla a měla mě ráda. 

Na podzim jsme začali pomalu plánovat naši svatbu. Oba dva jsme si platili družstevní byt, Mirek třípokojový v Holešově, já dvoupokoják v Otrokovicích. Svatba se měla konat 24. dubna, ale my jsme už po novém roce vyfasovali klíče od nového bytu. Za vrácené peníze z mojí družstevky jsme si koupili ložnici, od rodičů jsme dostali ze sklepa stůl a čtyři židle. Málokdo měl takové štěstí, ale my jsme mohli  svatební noc strávit už v našem novém bytě. 

Za dva měsíce po svatbě mi začalo být nevolno, a tak novomanžel  odjel sám na svatební cestu. Na cestě byl náš první potomek. Pobyt ve Vysokých Tartách na Brnčálové chatě bych určitě nedala. 

Postupně se nám narodily tři děti. Ze začátku manželství jsem bývala často sama doma, Mirek měl vždy, mimo mě, rád i hory, a s malými dětmi to nejde dohromady. Když byl prostřední dceři jeden rok, odjel na  tři týdny na Kavkaz zdolat  Elbrus. Potom, když děti odrostly, už jsme jezdili všichni dohromady. Po druhé mateřské už jsem se do bývalého zaměstnání nevrátila, manželství prý moc neprospívá společné pracoviště. Za padesát let  jsme spolu prošli stovky km. Ještě dnes, po sedmdesátce klidně dáme Sněžku nahoru i dolů, a na plese na parketu býváme mezi prvními tanečníky. 

Jak můžou dva rozdílní jedinci prožít šťastné manželství? Já splašená Vodnářka, všude první, neustále něco plánujicí, a klidný rozvážný Kozoroh? Jak vidíte, jde to. Často kolem sebe od rádoby kamarádek slýchávám "chudák Mirek" , ale taky jeden náš dobrý kamarád prohlásil: "Já kdybych žil s Mirkem, tak ho určitě zabiju". 

Už se mi několikrát ztratil, naposledy na koncertě Vídeňské filharmonie ve Vídni v Schönbrunnu mezi 40 tisíci diváky. Osud tomu chtěl, že jsme se vždycky  zase našli. 

S kamarádkami ze školy jsem pořád v kontaktu, dvě z nich už jsou, bohužel, vdovy. Jezdíme na různé víkendové a relaxační pobyty a Mirek se mi stará odpovědně o kočky. Tak se to obrátilo, já teď vyrážím, a on je rád, že má chvilku klid. 

Pomalu začínáme plánovat  zlatou svatbu. Proběhne to na nějaké horské chatě s celou naší rozvětvenou rodinou. Hlavně ať zůstaneme všichni zdraví a plány nám nazhatí ta potvora - koronavirus.     

Můj příběh
Hodnocení:
(5.3 b. / 22 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Zdenka Soukupová
Maruško, moc hezký příběh. Takové výročí zaslouží opravdu pořádnou oslavu. Tak ať to vyjde se vším všudy podle vašich plánů.
Naděžda Špásová
Maruško, moc hezky napsané, na konci jsem se musela smát té splašené Vodnářce, protože já jsem splašený Kozoroh a můj muž je uvážlivý Vodnář. Tak ať se ta Zlatá svatba hezky vydaří. Hodně štěstí do dalších let. :-)
Jana Šenbergerová
Ať vám i po zlaté svatbě přinese společný život ještě hodně radosti.
Věra Ježková
Maruško, ráda jsem si přečetla váš příběh. Přeji vám a manželovi hodně štěstí.
Alena Vávrová
Krááása, Maruško, děkuji za sdílení a zároveň moc blahopřeji. Také jsem se se svým manželem seznámila při nástupu do svého prvního zaměstnání. Bylo nám však dopřáno jen 34 společných let. I tak to byl život bohatě naplněný, také jsme hodně cestovali, milovali hory a zajímavé bylo, že my jsme jen s malými přestávkami většinou v jednom podniku pracovali ;-).
Alena Tollarová
Moc ráda jsem si vyprávění přečetla a trochu přitom i zavzpomínala. Přeji vám oběma pohodové další a další roky!
Marie Seitlová
Maruško, krásný příběh o krásném vztahu dvou lidí. Přeji vám ještě hooodně krásných společných let a moc pěknou zlatou svatbu v kruhu těch nejmilejších.
Anna Potůčková
Maruško mám kozoroha také, a po přečtení Tvého životního příspěvku to vypadá jako by Mirek a můj Jarek byli bratři. Podotýkám, že já jsem býk. Prý dvěma rohatým to nemůže fungovat, ale nám to funguje. VÁM PŘEJI STÁLE SPOUSTU KRÁSNÝCH SPOLEČNÝCH CHVIL A VELKOU PORCI LÁSKY KAŽDÝ DEN!
ivana kosťunová
Manžel byl a určitě ještě je velký fešák. Určitě o něj byl mezi děvčaty velký zájem. Měli jste ten život hezky uspořádaný. Vše jak má být, a v pravý čas. Tak ať vám to ještě dlouhá léta takhle klape. Co je to oblek esterházy ?
Květuše Pinkasová
Hezké shrnutí společného soužití v kostce ve zdraví a hezký výsledek … Zlatá svatba …

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.