Foto: autor

Policie ČR - smutný životní reálný zážitek, který šokuje

8. 6. 2020

Dnes jsem při cestě metrem zažil něco neuvěřitelného. U Muzea se kroutila žena ohnuta v křeči. Vypadalo to, že dopadne na zem, ale vždy se snažila narovnat, ale pak se zase v nohou podlomila a zůstala na místě zkroucena.

Udělal jsem krátký záznam 9 sekund (pracovní deformace pro případný pozdější důkaz) a šel k ní. Byla opitá, zfetovaná, nebo se jí něco stalo? Koukal jsem po okolí, každý kolem procházel, šest lidí kolem si vše dlouze natáčeli na mobil, totálně lidi bez zájmu, tak jsem chtěl také odejít, ale pak mně ťuklo, co když doopravdy jí něco je. Přišel jsem k ní, zeptal se jí, co jí je, podívala se na mne a něco zamumlala. Alkohol z ní nebyl vůbec cítit. Vzal jsem ji za ruku, aby se narovnala, skoro se to podařilo, ale pak se křečovitě opět stočila do klubíčka. Vyšli jsme ven a hledali policii, co tam vždy poblíž stojí. Stali tam dva s policistkou. Přišel jsem a řekl, ať se jdou podívat do vestibulu metra, a řekl, co se tam děje. Já blbec.

Dostal jsem doslovný kartáč od policistky, proč jim to říkám, proč za nimi chodím, proč nezavolám záchranku, že co kdyby jí něco bylo, a že nejprve záchranka a pak oni. Učitelka v praxi by jí záviděla, jak jí to šlo. Po třech minutách školení, že nejdříve záchrannou službu zavolat, a pak možná je, její kolegové otráveně zamumlali, že se tam jdou podívat, a policistka se zase pustila do mě, proč jim to říkám, že jsem měl volat záchranku… Naštvaná, jak nevím co, proč je otravuji. "No jo, ale co kdybych neměl u sebe mobil?" tiše jsem špitl. Bez odpovědi. Policie ČR má základní zdravotnický výcvik, na rozdíl ode mne, a určitě poznají, zda člověk potřebuje nutné lékařské ošetření, nebo ne, aby se nejednalo o marný výjezd sanitního vozu, a nikde neni psána povinnost nosit u sebe mobilní telefonní přístroj.

Pak se nedivme, když se něco na veřejnosti děje, že lidi raději jdou kolem a rychle pryč. Je hezké, že má policie na autě napsáno Pomáhat a chránit, ale podle toho, jak se zachovala ta trojice svatá, asi chudáci nevědí, vlastně komu pomáhat, a koho chránit. No, příště asi budu dělat mrtvého brouka. Nic nevidím. Po téhle mé zkušenosti s policií ČR mne napadlo hned jedno.

NEVIDÍM, NESLYŠÍM, NEZÁJEM... ÁMEN. Jdu dál, nic jsem neviděl. To doopravdy Policie ČR chce, aby člověk měl strach je oslovit, že se něco někde děje?

Můj příběh

Autor: Roman Procházka

Hodnocení:

(5.2 b. / 13 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE

Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.

Danuše Onderková 9.6.2020 15:53

Také jsem měla jednu příhodu s policií, ale bylo to přímo na oddělení. Byla, jsem nahlásit, že jsme s manželem v rozvodovém řízení a manžel ukazoval dětem pistol s opravdickými náboji a že se bojím jít domů. Děti jsem raději odvezla k mamince. Na vše se povyptávali a vše zapsali a řekli, teď můžete jít domů. Myslela jsem, že mne třeba někdo doprovodí a zjistí situaci, ale ne. Klidně můžete jít domů, kdyby se vám něco stalo, tak to máme sepsané. A to bylo v roce 85.

Jana Hošková 9.6.2020 11:53

Zřejmě je u nás dvojí policie :-)) ! Já naštěstí mám minimální zkušenosti, ale z příhody, která nás potkala zcela nedávno, jsem získala zkušenost přímo perfektního policejního chování. Jednalo se o dva mladé, šikovné kluky, zřejmě ještě neotrávené prací :-)). Takže je to pořád o jednotlivých lidech, jako vždy. Na druhou stranu mi to připomnělo můj zajímavý zážitek - jak jinak, opět trochu kuriozní: u mé bývalé práce bylo dětské hřiště. Koukám a co nevidím - šálí mne zrak, nebo mi už tak neslouží oči a mám vidiny? Na prázdném dětském hřišti jakási dívčina venčí černé vietnamské prase ! Nedalo mi to a šla jsem ji napomenout. Byla drzá, jak jinak. Když jsem odcházela, setkala jsem se čirou náhodou se dvěma hlídkujícími městskými policisty. Upozornila jsem je na prase. Začali se samozřejmě smát, opilou mne teda neshledali ale pravili: "Paní, je tam cedule, že prase na hřiště nesmí ? Víte, ono to prase je kolikrát čistotnější než lidi !" Zkoprněla jsem. O ceduli se škrtnutým prasetem jsem opravdu neslyšela, ale normálnímu člověku snad dojde, kdo smí na dětské hřiště, i když tam žádná cedule není...Muži odcházeli evidentně pobaveni a nevěnovali mi už pozornost. A já to nevydržela a vrátila se a jak jsem měla vztek, nebrala jsem si na dívčinu žádné servítky, no přiznám se, padla i nějaká ta výhružka. Holka načuřeně odkráčela i s prasetem. Zřejmě ho šla uložit na balkon či do své postele, nevím...

Zuzana Pivcová 9.6.2020 09:38

I před lety, když jsem byla o Zlaté neděli přepadena, tak se mnou nejednali moc dobře. Na oddělení mě nechali dlouho čekat, pak mě prověřovali (bez ukradených dokladů), kdo vůbec jsem a jestli přepadení nepředstírám, pak se mnou jeli na polikliniku a nevěděli, že tam není pohotovost, tak do Krče, tam mě vysadili a že po ošetření a vyšetření k nim musím dojet MHD sama, protože oni se musí vrátit. Chápu, ale v šoku, zraněná a bez dokladů? Také ohledání místa činu nestálo za nic. Profesionalita slabá.

Hana Nováková 9.6.2020 07:37

No, ač bych neměla pomlouvat, ale někdy se mi zdá, zvláště pak u měšťáků, že u nich je pěší služba jakási promenáda, ochutnávka zmrzliny a dávání botiček. Nikdy jsem neviděla, že by je někdo kontroloval. Chodí a to jak ženy tak i muži namachrovaní a když se potřebujete s nimi domluvit, tak to je povýšené jednání..To je názor dosti lidí na městskou policii. Já mohu říci, že jsem ji mockrát nepotřebovala, dokážu vyřídit věci sama, jednou, ale přeci. Přijeli, byli vstřícní, věc jsme společně vyřešili a ještě si tzv. pokecali o situaci. Bylo to proto ,že mě znali? Nebo se mýlím a předvedli, jak to má vypadat ? To už se nedovím....

Naděžda Špásová 8.6.2020 17:48

Romane, zachoval jsi se dobře a že jsou policajti jen na ozdobu, za to nemůžeš. Jak tě znám, tak nevěřím, že bys někde někoho nechal ležet. Jedině, že by jí měl jak z praku. Doufám, že je nebudu potřebovat. :-)

Dana Puchalská 8.6.2020 14:39

Někdy mně jejich lhostejnost doslova vytáčí.

Zuzana Pivcová 8.6.2020 14:01

Romane a ostatní, já osobně také s městskou policií nemám v podobné situaci dobré zkušenosti. Ještě, když jsem pracovala v archivu na Invalidovně, chodila jsem od tramvaje do budovy parkem. Tam jsem ráno v dáli uslyšela divný křik a zahlédla ženskou postavu. V práci k nám vzápětí přišla do studovny jedna kolegyně a řekla, že venku viděla nějakou ženu s břichem, křičí a možná bude rodit. Tak jsem se já jediná sebrala a šla do toho parku, ale ne úplně až k ní, protože hrozně vyváděla. Zavolala jsem na záchranku, že je tu nějaká žena atd. a oni mi řekli dost tvrdě, ať k ní jdu a zjistím, jestli rodí (asi jsem ji měla odrodit já!), já jsem tedy ihned volala policii a ti přijeli, a když jsem se jim přihlásila, tak především kontrolovali mě, kdo jsem, jestli si nedělal někdo blázny a pak mi jeden vynadal, že je to nějaká bezdomovkyně, jim už známá, která vůbec ješě nerodí, až asi za měsíc. Normální Kocourkov. Já byla jak pachatel, který je vyrušil zbytečně, měla jsem to s ní asi vyřídit sama. A to je jen jeden případ, znám i další.....Pokud mají policajti strach, tak ať jdou do hypermarketu rovnat zboží.

Jana Šenbergerová 8.6.2020 13:44

To by se v malém městě a na vesnici nemohlo stát. Aspoň doufám, že tak hluboko ještě neklesli všichni. Nikdy nemůžeme vědět, kdy se v nějaké situaci také ocitneme bez pomoci. A kdo jiný by měl jít příkladem než ten, kdo to má přímo v popisu práce. Nebo aspoň na autě.

Marie 00000 8.6.2020 13:39

Zdůrazňuji: chování policistů neschvaluji!!!!! Ale policisté jsou také jenom lidé - tím chci říct, že také nechtějí vidět, slyšet.... Mají strach, že dostanou vynadáno a ještě budou popotahováni. Takže se angažují pouze v případě nejvyšší nouze.

ivana kosťunová 8.6.2020 13:34

Také mě to šokuje. Měl byste to oznámit na příslušná místa, takhle se přeci nemohou chovat. Zajímalo by mne, co zjistili ti policisté, kteří se tam šli podívat. Třeba byla příčina jinde.

Zpět na homepage Zpět na článek

Vzpomínka na moji babičku

Každý má či měl svou babičku. Někteří mají dvě, já však poznala jen jednu - maminku mé maminky. Tatínek už své rodiče ztratil dříve, než jsem se narodila.

Zdenka Jírová

O hlídacím havranovi

Obdrželi jsme od dcery dárek – plastového havrana v životní velikosti. Tak jak se obvykle odkládají…

Jana Hošková

Na dovolenou i se zdravotním omezením? Ano, jde to!

V roce 1991 jsme byli s manželem na první společné dovolené v italském městečku Bibione. Poprvé jsme mohli vyzkoušet, zde je moře opravdu slané, jak chutná pravá Italská zmrzlina a jak rychle se dá opálit a nebo spálit.

Zdena Tesařová

Zápisník starého muže: Dobrý skutek

S přáním hezkého dne a poděkováním za „darovaný úsměv“. Tak nějak končil velmi hezký, doručený email od milého člověka. Připomnělo mi to počin z dávných let ještě pracovní kariéry.

Zdeněk Folvarčný

Vrah a ředitelka školy

Je možné spojení ředitelky školy s mužem odsouzeným za vraždu? Je. Není to fantazie spisovatele. Je to život. Vstoupila s ním do manželství a v 45 letech mu porodila syna. Asi to nebylo šťastné. Před tím byla vdaná také za učitele, s kterým má další tři děti.

Jindřich Berka