Kamarád Jules Verne
Fotokoláž: autor

Kamarád Jules Verne

22. 6. 2020

Je to už hodně dávno, co jsem četl objemný román od Věry Ketlinské, Stráž na Amuru. Tahle kniha byla tak primitivně pitomá, že se o ní dá mluvit jen v superlativech. Dodnes si z ní pamatuji jednu krásně scestnou příhodu, jak mladý sovětský komsomolec skáče do hořícího domu, protože tam zapomněl svou komsomolskou legitimaci. V té době jsem četl hodně podobně tendenčních a hloupých knih. Třeba ještě Ažajevův budovatelský román Daleko od Moskvy nebo Timur a jeho parta. Už si je všechny nepamatuji. Ale kupodivu tyto knihy neodnesl čas. Stále jsou k dostání v  antikvariátech i bazarech, jako svědectví své doby. Četl jsem je, protože jsem je dostával na Vánoce spolu s trenýrkami, ponožkami a občas i svetrem.

Ještě, že jsem každé Vánoce také dostával verneovky. Co Vánoce, to nový Verne. Těšil jsem se na ně pokaždé moc a jen kvůli nim mi bylo líto, že jsou Vánoce jen jednou do roka.

V piedestalu mých oblíbených autorů bude mít už navždy Jules Verne místo nejčestnější. Karel May je však v těsném závěsu za ním. Inženýr Cyrus Smith z Tajuplného ostrova mne totiž vždycky přitahoval daleko víc než Old Shatterhand i se svým věrným ořem Hatátitlou. Nebylo nikdy nutné příliš dlouho bádat nad charakterem Verneových postav, které byly vykresleny natolik černobíle, že i dětský rozum nemusel dlouho přemýšlet o tom, co je dobré a co špatné. Mayovky jsem četl pochopitelně také. Ale z nich mi byly podstatně bližší příběhy odehrávající se na Blízkém východě než zálesácké příhody drsného amerického Západu. Verneovy knihy byly pro mne, krom svého napínavého obsahu, také i vynikající učebnicí zeměpisu. Když jsem četl nějakou verneovku, vedle knihy ležel vždy školní atlas.

V souvislosti s knihami se musím ale přiznat i k něčemu méně mravnému, než byly moje tehdejší představy o dobrodružných dálkách Verneových příběhů. S Vernem to však úzce souviselo. Sousedovic Jiřinka, dívka o dva roky mladší, než já, byla neobyčejně zvídavé dítě. Moc ráda poslouchala, když jsem jí a malému Vašíkovi čítal na patře stodoly příběhy Verneových hrdinů. Obě děti ty příběhy silně prožívaly. Seděli jsme přitom na patře, děti poslouchaly a já jsem četl.  Ani domů se nám nechtělo.

Jednou jsme tam ale seděli s Jiřinkou sami a tu po chvíli napadlo, že bychom si mohli místo Vernea zahrát na doktory. Oznámila mi to tak rezolutním tónem, že jsem nemohl odmítnout. A tehdy jsem s úžasem zjistil, že holčičí anatomie je přece jen trochu jiná než ta naše, klučičí. Byli jsme do vzájemného studia tak zabráni, že jsme vůbec nezpozorovali sousedku paní Lövovou, která nás s  křikem vyhnala ven ze stodoly a běžela to oznámit rodičům. Druhý den na mne Jiřinka spiklenecky mrkla a ukázala mi díru ve zdi, kterou se mohlo vlézt do druhé naší stodoly zadem z vyvýšené zahrady.

„Dostala jsem od táty páskem, podívej,“ oznámila mi bezelstně v bezpečí uzamčené stodoly. „A co ty?“

Tentokrát nám stará Lövová ve studiu anatomie nezabránila. Když však Jiřinka trochu povyrostla, už nebyla bohužel tak zvídavá jako tehdy, když byla ještě předškolním dítkem. A mě by v té době pokračování našich hrátek docela zajímalo.

* * *

Autor: Jan Zelenka
Hodnocení:
(5.1 b. / 14 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jan Zelenka
Pane Charvát, děkuji za návštěvu i názor. Mám kompletní sbírku verneovek, různého vydání i různých vydavatelů. Od prvních vydání v r. 1874 - Matice lidu, přes vydavatele Kočího počátkem 20. stol, nádherná vydání Vilímkova, přes SNDK a MF až po perfektní brněnská vydání z let 1994 - 1996, kopírující J.R.Vilímka. Verne, to bylo nejen moje mládí, ale četl jsem ho znovu a znovu vlastně celý život. Moc mne mrzí, že jsem se ženou procestoval docela slušně Středomoří, vydal pár cestopisů, ale nedostal jsem se nikdy do Paříže, abych dal Vernovi na hrob jednu růži. Už to nestihnu. Pochopitelně ty naše dětské hrátky brzy skončily, aby nabyly na aktuálnosti až s růstem prvních nesmělých vousů. Ještě jednou díky za komentář.
Martina Růžičková
Verneovky jsem měla v oblibě, když moje vrstevnice hltaly dívčí románky. Nejraději jsem měla Dva roky prázdnin. Četla jsem je několikrát a dodnes si pamatuji jména hlavních hrdinů. Tu raženou červenou vazbu jsem vždycky obdivovala.
Jan Zelenka
Libore, co se týče té koláže, je to velmi jednoduché. Stáhni si aplikaci Phototastic Collage, je zdarma a nezatíží příliš paměť. je sice v angličtině, ale není problém tomu rozumět. Já mám, až na jednu knihu, všechny verneovky, co Verne napsal. Celý život jsem je sbíral. Nejcennější jsou ty s krásnou červenou raženou vazbou z nakl. J.R.Vilímka. Chci celou sbírku prodat. Nemám je komu odkázat. Honzík je po smrti a dcera žije sama bez dětí.
Libor Farský
Tak jsem si teď vzpomněl, že jsem o tom zážitku pod stanem napsal i na i60 krátkou vzpomínku, přikládám odkaz. Jenže jsem v něm zjistil, že to nebyla Evička, ale Zdenička. Tak a teď si naopak svoji paměť pochválím, po téměř 70 letech jsem si vzpomněl i na příjmení - „Mikulková“. Tak ještě chci dodat, že jsem s objednal i „Timur a jeho parta“. Závěrem už jen pochválím Tvoji koláž v úvodu článku. Krásné, to bych chtěl umět … No, zas tak slavné to s mojí pamětí nebude, málem jsem zapomněl na ten slíbený odkaz. Takže: Článek jsem nazval „Můj první vědecký experiment“ a vyšel mi v březnu 2016. https://www.i60.cz/clanek/detail/14706/muj-prvni-vedecky-experiment
Libor Farský
Zajímavé, Jendo, je, že jsem prožíval téměř totéž. Včetně hrátek na doktora se sousedovic Evičkou, na zahradě ve stanu. Verneovky i mayovky jsem četl snad všechny a navíc jsem ještě miloval Tři mušketýry. Jen z komunistických šlágrů jsem nečetl zhola nic a tak mě napadá, že bych to měl dohnat. Tak jsem si jich pár objednal v antikvariátu. Tačnu útlou knížečkou se zajímavým názvem "Čuk a Gek". :-)
Vladislava Dejmková
Verneovky mě naučil číst můj dědeček, který mi je půjčoval v knihovně, když jsem byla jako dítě u něj na prázdninách. Snad jsem je přečetla všechny. Podobně jsem naučila milovat tyto knihy své syny. Jakmile dorostli určitého věku, dostávali je k vánocům. A četli je se stejným nadšením jako já před lety. Teď čekají v knihovně na má vnoučata. Kdo ví, zda i ta je budou číst?
ivana kosťunová
Verneovky mi půjčoval kamarád Jirka Týfa ve Žďáru na Metují, když jsem tam byla na prázdninách u tety a strýce. Krásné vzpomínky. Když bylo hezky, lítali jsme oba venku, a když pršelo, ležela jsem na gauči v chalupě a četla verneovky. Na doktora jsme si nehráli .
Naděžda Špásová
Honzo, to je hezká vzpomínka, na doktora jsme si sice nehráli, aspoň si nevzpomínám, ale zvídaví jsme taky byli.
František Matoušek
Já jsem vyrůstal na Rychlých šípech a Foglarovkách. Nebránil jsem se však ani hrám na doktory. Bylo to oboje pěkné dobrodružství. Prima.
Jana Šenbergerová
Máte hezké vzpomínky. I já vyrostla na verneovkách. Na mayovky jsem zase chodila do kina. A na doktory jsme si hráli v polích v bunkru s bratrancem a dalšími dětmi z ulice. Tam nás žádná sousedka nemohla objevit, leda by se šla koupat k přehradě. To už jsem ale nebyla ničím překvapena, protože anatomii jsem potají "studovala" v tatínkově anatomickém atlasu.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.