Mlč, neupozorňuj na sebe. To starší generace slyšela často
Ilustrační foto: pixabay.com

Mlč, neupozorňuj na sebe. To starší generace slyšela často

12. 9. 2020

Do ničeho se nepleť. Neupozorňuj na sebe zbytečně. Nevyčnívej z davu. Toto často v dětství a mládí slýchávali lidé, kteří jsou nyní v seniorském věku. Jejich vnoučata naopak slyší: Jsi výjimečný. V životě hodně dokážeš. Musíš se prosadit.

František se v sedmdesáti letech začal učit italsky. Nyní je mu třiaosmdesát, mluví skvěle a ještě před dvěma lety si dopřál dovolenou v Toskánsku. Splnil si sen. Vše, co se týkalo Itálie, ho celý život zajímalo. „Nevím, jak to začalo, prý jsem četl o Itálii nějaké knížky. Pak jsem doma vždycky říkal, že chci studovat italštinu. Zajímali mě staří italští malíři, toužil jsem se  podívat do Říma, do Vatikánu, ta kultura mě fascinovala,“ vypráví František. Jenže jeho rodiče mu říkali: „Nemluv o blbostech, raději se pořádně uč.“ František se vyučil autoklempířem. „Ta práce mě nebavila, nešla mi, nejsem moc manuálně zručný. Po roce 1989 jsem ještě zkusil podnikat, ale taky to nic moc nebylo. Naopak mě stále bavilo číst si, chodit do galerií, jsem tak trochu snílek. Ovšem rodiče mé zájmy vždy označovali výrazem ‚blbosti, které tě neuživí.‘ Vlastně ve mně nikdy nepěstovali sebevědomí, nevyvolávali ve mně touhu vyniknout, odlišit se. Nedávno jsem si o tom povídal s kamarádem a zjistili jsme, že naše generace má tento pocit často.“

Šestasedmdesátiletá Hana vzpomíná, jak často doma slýchávala, že nikdy nemá vyslovit svůj názor, upozorňovat na sebe. „Dospívala jsem v padesátých letech, moji rodiče měli strach a ta atmosféra byla doma cítit. Pořád si šeptali o tom, koho z jejich přátel zavřeli komunisté do vězení. Pořád zdůrazňovali, že venku a ve škole nesmím mluvit o tom, co slyším doma. Také dohlíželi na to, abych takzvaně neprovokovala. Když jsem si vyčesala vysoký culík, táta prohlásil, že by z toho mohly být problémy a donutil mě ho sundat. Dodnes jsem nepochopila, jaké by culík mohl způsobit problémy, ale vždy se mi na dostalo odpovědi ‚neupozorňuj na sebe´."

Mladí lidé, kteří nyní vychovávají své děti v naprosto opačném stylu, mnohdy říkají, že jim generace jejich rodičů připadá málo sebevědomá, ustrašená a právě proto se snaží ze svých potomků vychovat lidi sebejisté s touhou se prosadit, odlišit, dosáhnout úspěchu. Někdo si pod tím představuje skvělé vzdělání, někdo vysokou pozici v práci, někdo obrovský majetek, někdo všechno dohromady a tak v mnohdy naprosto průměrných dětech vyvolává pocit, že jsou géniové, před kterými svět padne na zadek. V rodinách kvůli tomu vznikají neshody, protože generace jinak vychovaných seniorů nyní samozřejmě příliš nechápe způsob, jakým jejich děti vychovávají jejich vnoučata. Některým se však naopak současný trend líbí a vnesl i do jejich života motivaci.

„Pro mě je vlastně motivační, když vidím, jak jsou současní mladí lidé sebejistí. Začala jsem se to také učit,“ říká sedmašedesátiletá Irena, která celý život pracovala ve školství. „Byla jsem průměrná šedá myš, učitelka zvyklá mlčet a plnit příkazy ředitelky. Byla jsem zvyklá odsedět si nudné schůze, odučit hodiny pro znuděné děti, nakoupit, navařit a strávit večer u televize. Až v penzi jsem se rozlétla. Najednou jsem se  přistihla, že častěji dávám najevo, když se mi něco nelíbí. A je mi jedno, co si o mě lidé kvůli tomu myslí. Oblékám se barevněji, výstředněji, cítím se lépe. Máma mi vždycky říkala, že slušná ženská na sebe neupozorňuje. Tak já si až teď, v penzi, radostně nosím fialovou batikovanou sukni a zlaté tenisky a je mi úplně fuk, jestli si někdo říká, že jsem baba bláznivá.“

Je totiž v podstatě jedno, jestli jde o vyslovení názoru, zapsání se do kurzu italštiny nebo změnu šatníku. Podstatné je, že mnoho lidí si až ve vyšším věku dokáže uvědomit, co jim v životě schází, co dělali špatně, co by chtěli změnit. A udělají ten podstatný krok, že změnu opravu realizují. „Stereotypní představa, že seniorka je paní v šátku, která sype ptáčkům, už dávno padla. Právě mezi lidmi vyššího věku je nyní mnoho těch, kteří nasávají nové znalosti, dovednosti a získávají tím sebevědomí,“ uvedl Jiří Hrabě, ředitel společnosti Elpida, která pořádá pro seniory různé kurzy a akce.

Současná seniorská generace to totiž, co se týká budování sebevědomí, měla obtížné, jenže mladší lidé si to zpravidla nedovedou představit. Současní senioři totiž prožívali dětství a mládí v době, kdy se k moci dostali komunisté a školství a výchova v totalitním režimu rozhodně nebyly založeny na tom, aby se z dětí stávali sebejistí jedinci s vlastním názorem a touhou vyniknout. Když se tato generace trochu nadechla k lepšímu životu, přišel rok 1968, sovětská okupace a následná doba normalizace. Takže se mnozí lidé naučili mlčet, nevyčnívat, plnit si své pracovní povinnosti a žít klidný domácí život. A po listopadu 1989 mnozí z nich museli najet na nový, rychlý rytmus života. Někteří ještě stihli rozjet podnikání, nové kariéry, takže na nějaké plnění snů a změny života zase neměli čas.

A tak se mnozí lidé až ve vyšším věku zamýšlejí nad tím, jak žili, co by ve svém životě chtěli změnit, jak ho zlepšit. A pokud se jim to daří, získávají sebejistotu, sebevědomí. Najednou nejsou nepatrnými součástkami davu, ze kterého je lepší nevybočovat. Stávají se jedinečnými osobnosti. Pozdě, ale přece.

psychika společnost
Hodnocení:
(4.3 b. / 18 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Zuzana Pivcová
Něco jiného u mě bylo upozorňovat na sebe společensko-politicky a osobně. Co se týkalo politiky, byly jsme jako děti vedeny k tomu, ať ve škole nic neříkáme, co jsme občas slyšely doma. A osobně? V pubertě jsem byla, jak už jsem se několikrát zmínila, málo sebevědomá. Trochu později, jako přirozená reakce na to, přišla potřeba se poněkud zviditelnit. Sestra mi někdy říkala, že se předvádím a musím být středem pozornosti. Asi by to dnes o mně málokdo řekl.
Soňa Prachfeldová
Prožila jsem hezké mládí, i pak jako vdaná , přes nesnáze, které nám doba přinesla. Prarodiče vyhnali z jejich baráčku, druhé babičce sebrali krámek a do domu jí nastěhovali nájemníky. Nikdy jako dítě mě tím nezatěžovali, žili jsme skromně, jako rodina jsme drželi pohromadě, Ve škole i na střední , až na učitelku ruštiny byli dobří učitelé. Byli jsme mladí, chodili na čaje, na chmelové brigády. I při dětech jsem měla čas na svoje koníčky, zahradu, psy, toulky přírodou. Vlastně podobné žiiji pořád. Byl to dobrý život, ani soudruzi mi ho nemohli pokazit, jen občas znepříjemnit, nebyla jsem z dělnické rodiny. A řekla bych, že lidé měli k sobě blíž, než v dnešní době. Přes veškerou vymoženost a techniku ,mladí dnes nemají čas na nic.
Olga Škopánová
Dodnes si vzpomínám jak se moje matka potajmu plížila do kostela, aby ji nikdo neviděl a ona nezpůsobila svým dětem kádrové problémy. V takové atmosféře je těžké být sebevědomý.
Helena Jelínková
Zase článek poplatný dnešní době. Za minulého režimu jsem také vyrůstala, ale vše tak špatné nebylo. Dnes je sice více možností, ale platí se za to. Rodiče mne vychovávali ke slušnosti a práci. Nic se nemá přehánět.Jak minule, tak i nyní.Někdy by dnešním mladým trochu skromnosti neuškodilo. Každý režim má své světlé i tmavé stránky.
Dana Puchalská
Velmi zajímavý článek. A je tam dost vět, se kterými souhlasím.
Věra Ježková
Moji rodiče dokázali svou výchovou to, že jsem neměla sebevědomí žádné. Musela jsem se k němu těžce propracovat, což se mi podařilo díky studiu a vyučujícím na VŠ. Nespojuji ho tedy s dobou. A už dost let nemám potřebu na sobě něco zásadního měnit. Také se domnívám, že sebejistota nemusí nutně znamenat touhu vybočovat z davu. Doplnila bych ještě aspekt temperamentu a intro- extroverze jednotlivce.
Jana Šenbergerová
Jen to, co prožijeme, můžeme plně pochopit a poučit se z toho. Nelituji "promlčených" let, v té době jsem se mohla věnovat spoustě jiných věcí a dělala jsem to ráda. V každé době žijeme tak, jak nejlépe to dokážeme. :-)
Danka Rotyková
Dobře, že je ta doba už za námi. Ale něco už dohonit nejde, tak to prostě je. Tak si teď užívejme svobody slova i přesto, že přišly jiné problémy a těšme se z každého dne,
Daniela Řeřichová
Článek vybízí k zamyšlení. V mnohém má pravdu, neboť jsme kvůli politické situaci nesměli beztrestně dát najevo svůj názor. Na druhou stranu každý máme právo žít život podle svých představ a záleží na nás, jak si v osobní sféře dokážeme vybudovat a pěstovat partnerské vztahy. Určitě je tato (ne)schopnost často determinována rodinným prostředím. Osobně ale neznám žádnou ženu, která by fungovala v nedůstojném vztahu. Nerada zobecňuji, ale zdá se mi, že dnešní mladá generace je opravdu sebevědomější, nicméně naše je také přiměřeně sebevědomá, jen to možná nedává tak okázale najevo. Ostatně již 30 let můžeme rozvíjet svůj osobnostní potenciál, a to je skoro polovina našeho života.
Eva Kopecká
Pod článek i komentáře se můžu podepsat. A nejen, že si člověk musel dávat pozor na pusu, protože vládnoucí strana a zaměstnavatel se uměli chytit všeho a mohly být problémy. Ta doba, kdy my, šedesátníci a sedmdesátníci vyrůstali, s sebou donesla ještě jedno negativum, o tom se myslím článek nezmiňuje. Naše generace k mnohému bohužel mlčela i v soukromí. Ženy si nechaly dost líbit. Neuměly si prosadit změnu v manželství ani v práci či soukromí k lepšímu. Nedovedly mít koníčky, které by je bavily. Neozvaly se, když se jim něco v práci nelíbilo. Práce, plotna, domácnost, praní. A to mlčení. Je fakt, že teď je asi taky víc volného času, nebo s ním lépe umíme hospodařit? Než člověk oběhal nákupy a vystál ty fronty, to snad ani nějakého časově náročnějšího koníčka mít nemohl. I já se "probudila" kolem padesátky. Děti vyrostly, a z mámy, která od A do Z měla na krku domácnost, zahradu a častou pomoc dvěma školákům či študákům, se stal někdo jiný. Za těch 25 let jsem pochopila, že absolutně nemá smysl tahat manžela na dovču, za koníčky, na výlet, nebo z něj mámit souhlas na zvýšení kvalifikace či nějaký ten kurz na osvěžení dovedností. Ze ženské, která na darované oblečení od tchýně vždycky špitla "děkuji maminko" a od muže potom doma poslouchala, jak se nemožně obléká /správný terminus technicus by byl JE NEMOŽNĚ OBLÉKÁNA/, se taky stal někdo jiný. Aniž bych šla přes mrtvoly v práci, už jsem taky neseděla v koutě. Ty věci, u kterých jsem tam byla mezi prvními, fungují dodnes. Je logické, že ženská, kterou spolužáci znali jako myšku v koutě, spolupracovníci jako poslušnou kývačku a manžel jako mlčící menšinu, to sice dovedla k plnohodnotnému životu, který ji naplňuje a baví, ale také k rozvodu. Demonstrativní návrh stran manžela byl brán jako poslední pokus, když to ostatní selhalo. Po klíčích v zámku, teatrálních vyhazovech, častým kontrolám cest z práce, mobilu, prohlídkách osobních věcí, slovních a fyzických útocích, sáhla protistrana k sankci vyššího kalibru. Jenomže světe div se, mlčící menšina, která sice díky nervům, ale taky pravidelnému sportování lehčí o dvacet kilo, na ten rozvod kývla. Proč nebydlet sama a v klidu, když se to nabízí a když už nemám co druhému nabídnout a nic od něj nečekám. No, jestli si myslíte, že byl klid, tak nebyl. Ale na druhou stranu, nelze celý život koukat na lidi, ale je potřeba koukat taky na sebe. Přešla jsem mnohdy zuby zatínaje spoustu pomluv. Některé mě docela mrzely, některé mě docela pobavily. NECHALA JSEM MU HOLÝ BYT / odešla jsem pouze v tom, co jsem měla na sobě a odmítala podepsat, že se vzdávám bytu s veškerým zařízením, auta a garáže, neb je to pouze jeho/. Založila jsem si vlastní účet, na něj chodila moje výplata a tudíž jsem HO OKRADLA. Poté, co jsem pár let měla tři zaměstnání, abych mu splatila požadovanou částku za byt a pozdě se zamyslela, že jsem vlastně mohla chtít půlku za garáž a auto, jsem HO PŘIPRAVILA O BYT. Kroky, jak mě připravit o chalupu za zahradu, dar od mých rodičů, bohužel nevyšly, právníci jim vysvětlili, že to je skutečně jen moje, tudíž vedly k pomluvě, že TO NEMÁM V HLAVĚ V POŘÁDKU, DALA JSEM SE K SEKTĚ A NELZE SE MNOU ŽÍT. Našli se i tací, co tomu věřili. Co je na celé věci to klíčové - asi prapůvod v dětství. Kam to ostatně mohla dotáhnout holka, která doma byla zvyklá nechat se zapřáhnout do veškeré práce, muset poslouchat, protože je jenom dcera na rozdíl od bratra, nikam nesmět, tedy kontakty s vrstevníky nula, která už dopředu věděla, že to stejně nikam nedotáhne? Která se vdala za první známost a měla být vděčná za rodinu, která jí umožnila být její součástí a být pokorně přijímat i veškeré zásahy do manželství? Dneska si říkám...ještě jsem to stihla a vylezla z toho dobře. Díky za ty roky po rozvodu. Nejsem sice mladá, ale něco jsem dokázala a co dělám, mě baví. Užívám si i to, že sama o sobě rozhoduji. No a když vidím, jak moderně si v manželství vede snacha i dcera.....to je tedy rozdíl. Ale - mlčím. Je to to nejlepší, co pro vztahy mladých můžu udělat. Protože mi paměť ještě moc dobře slouží.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.