Společné bydlení dvou generací končí mnohdy tragicky. Zbyškovu (78) ženu hádky se snachou psychicky zlomily
Ilustrační foto: ingimage.com

Společné bydlení dvou generací končí mnohdy tragicky. Zbyškovu (78) ženu hádky se snachou psychicky zlomily

16. 9. 2020

Ze začátku to vypadá jako ideální řešení bytové otázky: prodáme chatu a byt rodičů a postavíme si dům, ve kterém budeme společně bydlet. Jenže společné bydlení s sebou přináší i nutnost mnoha kompromisů. A když k ním nedochází, mívá to špatný konec.

Své o tom ví pan Zbyšek. Dlouhá léta bydlel s ženou Jaroslavou a dětmi v panelovém domě. Malý třípokojový byt nebyl ideální pro čtyřčlennou rodinu, ale nebylo zbytí, tedy spíše peněz. Když starší syn Jiří dospěl a našel si partnerku, se kterou se rozhodl vstoupit do manželství, napadlo ho, že by si mohl společně s rodiči pořídit rodinný dům.

"Ten nápad se nám líbil. Panelák jsem celá ta léta nesnášel, hned jsem si představoval, jak se ženou pracujeme na zahradě, hlídáme vnoučata, koupeme se společně v bazénu. A tak jsme se dohodli, že byt prodáme a než se dům postaví, budeme na chatě, kterou pak také pustíme," začíná povídání pan Zbyšek.

Bylo rozhodnuto. Jiří si vyřídil hypotéku na 1,5 milionu korun, rodiče prodali byt a za utržené peníze koupili pozemek a postavili dům, zbytek peněz na zařízení domu a úpravu zahrady věnovali Jiřímu rodiče z celoživotních úspor.

"Už při stavbě se dělaly úpravy v projektu tak, aby náklady byly co nejnižší. Místo samostatného vchodu a odděleného bytu 2+1 se postavil dům, ve kterém jsme na patře měli dva malé pokojíky a koupelnu, která měla být později společná s vnoučaty. Společný vchod a otevřené schodiště do poschodí znamenalo jen minimum soukromí, jak pro nás, tak synovu rodinu. A to byl problém," líčí Zbyšek.

Podle něho společné bydlení od začátku nedělalo dobrotu. Synova přítelkyně a později žena byla poměrně náročná. Vyžadovala, aby tchán s tchyní nechodili na zahradu v době, kdy na ni budou mladí, nepřála si, aby Zdeňkova žena nosila Jiřímu večeře nebo myla podlahu či okna v celém domě. "Žena se od začátku necítila v novém baráku jako ve svém domově. A hlavně jí vadilo, že se mladí často hádali, což bylo přes schodiště dost dobře slyšet. Když se o tom párkrát zmínila Jiřímu, byl oheň na střeše," vypráví dále Zbyšek.

Již postarším manželům začalo peklo. Jiřího žena Monika si přestala brát servítky, začala mluvit o tom, že by bylo dobré, kdyby rodiče přispívali Jiřímu nejen na vytápění a vodu, ale i na splátky hypotéky. A nakonec jim v afektu navrhla, aby si našli nějaký podnájem, že se to s nimi nedá vydržet.

"Manželku to totálně sebralo. Až tak, že začala mít vážné psychické problémy, které bylo nutné řešit s odborníky. Bohužel, její stav se každý měsíc zhoršoval, nakonec musela být hospitalizovaná a z nemocnice se už nevrátila. Nechci říkat, že je to všechno kvůli snaše, ale na jejím stavu se určitě podepsala," říká Zbyšek (pravé jméno i fotografii jsme na jeho žádost změnili - pozn. redakce).

Pozemek i dům je v katastru nemovitostí samozřejmě zapsán na Jiřího, který by bez finanční podpory rodičů nové bydlení nemohl postavit. Jenže rodiče si nijak neošetřili to, aby měli na bydlení v domě právní nárok.

"Je to takřka učebnicový příklad toho, že se v rodinách smluvní nastavení vztahů nevyužívá se zdůvodněním ´když jsme rodina, nebudeme přeci mezi sebou sepisovat smlouvy´. Nastálé spory se pak kvůli chybějícím smlouvám řeší jen velmi těžko. Spolubydlení dvou domácností je vždy lepší řešit tak, aby vznikly dvě samostatné bytové jednotky, které bude možné případně přenechat do užívání jinému nebo prodat, pokud se ukáže, že soužití dvou generací činí problémy," říká advokátka Simona Rašková. Podle ní by zejména starší lidé měli myslet na ústupovou variantu, aby si zajistili klidné stáří. "V případě, že by se samostatné jednotky vybudovat nedaly, je vhodné mít alespoň zřízeno věcné břemeno doživotního užívání, které seniora sestěhovaného s "mladými" zajistí napůříkald při nenadálém prodeji společného domu," dodává advokátka.

Zbyšek měl nakonec štěstí. Bydlení mu nabídla jeho švagrová, manželčina sestra, která před lety ovdověla. "Jsem za to moc vděčný, protože v dnešní době bych si těžko mohl dovolit platit pronájem. Veškeré úspory jsme vrazili do toho nešťastného domu. Už se tam nikdy nepodívám, se synem jsem po smrti manželky přestal komunikovat, ani nevím, jestli mají nějaké děti, nebo se rozvedli. Je to smutné, ale je to tak," uzavírá svůj příběh pan Zbyšek.

 

Doporučení
1. Pokud vaši potomci zatouží po společném bydlení, zvažte, zda jste v rodině schopni a ochotni dělat kompromisy
2. V případě, že se rozhodnete pro společné bydlení, propočítejte si, zda je nutné zbavovat se nemovitostí, které máte
3. Nesahejte na finanční rezervu, kterou máte
4. Společné bydlení by mělo mít dvě oddělené bytové jednotky se samostatnými vchody
5. Pokud nemůžete být spolumajiteli nemovitosti, nechejte si v ní alespoň zřídit věcné břemeno doživotního užívání
6. Nezasahujte do chodu rodiny vašeho potomka, byť s mnoha záležitostmi, které se v ní dějí, nesouhlasíte

Hodnocení:
(5 b. / 13 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Helena Slavíková
I já mám zkušenosti se společným bydlením, avšak velice brzy po sestěhování s mladými do rodinného domu jsem litovala manželova a mého rozhodnutí. Věta dcery :"Prvních 10let pomůžete vy nám s dětmi a potom my vám" rozhodla. Manžel velice vážně onemocněl a tak při rekonstrukci a následném zabydlení se byl v nemocnici. Na rekonstrukci domu se podíleli zeťovi příbuzní ( samozřejmě ne zadarmo) . Rekonstrukce trvala 3 měsíce a zeť dodnes vypráví jak se tu nadřeli. Vypitých flašek byla plná popelnice. Můj manžel chtěl, aby rekonstrukci provedli místní řemeslníci, ale neměl sílu si to prosadit. Rekonstrukce bohužel podle toho vypadá. Nic nebylo možné reklamovat, kdo by sem jel z Moravy? A zeť, který na koupi domu finančně nepřispěl se rozhodl, že nám ukáže kdo tady bude pánem. V garáži mu vadily naše běžky a jedno kolo, ve sklepě mi byla určena jedna skříň, k mladým jsem mohla jen když hlídám děti, když jsem jemu nebo dětem koupila dárky, nebyly mu vhod, manžel by mohl do dílny po předchozí domluvě , cokoliv jsem zařídila bylo špatně, na cestu domů z večerního kurzu jsem si měla vzít taxi, bylo mi řečeno, že jsem v životě nic nedokázala, nemám životní zkušenosti, nikdo v ulici mě nemá rád atd. atd. Naštěstí moje dcera je při mně a půlku domu mi dala darem, protože bych tady měla ještě větší peklo než mám. Manžel po roce a půl zemřel ( skončil na vozíčku - ochrnutý ). V době jeho nemoci si zeť bral , aniž se alespoň jednou, zeptal manželovo auto, při montáži plošiny pro manžela, se zeptal zda PAK bude možno tuto odstranit. S manželem nepomohl, přestože to bylo velmi náročné jak psychicky i fyzicky. Dcera pomáhala jak jen mohla, ale měla v té době malé dítě. Vchody máme oddělené, mám samostatný byt s příslušenstvím. A ani to není zárukou spokojeného bydlení. Zeť říká, že mám být šťastná, že vidím děti růst . Já jsem mu na to řekla, že on má být rád, že já v 70 se v době uzavření škol o děti ( 4 a 8 let) postarám, učím se se starší, vařím jim ob den ). Zeťovi rodiče tvrdí, že o děti se mají starat prarodiče, kteří bydlí blíž . A tak jsem to samozřejmě já, protože oni jsou z Moravy. A abych nezapomněla , zeťova matka mi řekla, ať mu dám klidně pár facek, že je to buran. Ale já přece nenapravím to, kde oni ve výchově udělali chybu a nenaučili ho slušnému chování. A věřte, že bych raději žila ve špeluňce, ale s manželem, se kterým jsem prožila téměř 42 hezkých let.
Soňa Prachfeldová
Ano, také takhle podobně žijeme, jako u paní Divišové. Nemohu si stěžovat, respektujeme své soukromí a přesto máme k sobě blízko.
Jana Mesarčová
Jsem privrzencem oddělených domacnosti alespoň pres půl dědiny
Dana Divišová
O společném bydlení dvou až tří generací bych mohla napsat román. Vdávala jsem se ještě před maturitou a za dva roky budeme mít zlatou svatbu. Můj muž byl jedináček. Nastěhovali jsme se do domu jeho rodičů a přistavěli patro. Nikdy bych asi tchýni nedovedla řict, že k nám nemá chodit. I tak celé soužití bylo o toleranci. Po čase se rodiče zemřeli a oženil se syn. Zase bydlíme už dvacet let společně . Jen jsme mladým uvolnili patro a my jsme se přestěhovali do přízemí. Ráda se postarám o vnuky, pokud mladí odjedou na dovolenou nebo na prodloužený víkend. Jinak k nim nechodím. A už vůbec bych tam nic nedělala. O zahradu se dělit nemusíme, snacha ani syn k nějakému pěstování nejsou. Pokud je potřeba něco opravit, hradí to manžel. Pokud si vylepšují domácnost mladí, hradí si to sami. Jinak inkaso půl na půl. Zase samozřejmě je to o toleranci. Pokud se mladí spolu dohadují, zavřu dveře. Nic mi do toho není. A venku si klidně spolu dáme kafíčko nebo grilujeme.
Marie Doušová
Na každém záleží co si zvolí.ale nejlepší je opravdu žít každý ve svém a odděleně.
Vendulka Pospíšilová
Všechno je to jen o lidech a vzájemné toleranci. Pokud se mají rádi - nevidím problém. Nedokážu si představit, že bych opustila rodiče (možná když je hodně mladý ~ má chuť cestovat ale vždy doma je doma). Mladší rodiče mají své názory, to lze vyřešit (a to doporučuji) samostatným vchodem, koupelnou a kuchyní (u chlapů i garáží ?) Časem to sice ztratí na účelovosti - a vy najednou zjistíte, že vaříte v té větší a lepší kuchyni - kam se všichni slezou s rodiči si vyměníte role, ale to je tak v životě normální ... Možná mladému to přijde jako omezování apd. ... jenomže ono je to spiš o tom, že člověk se musí připravit na zodpovědnost nejen za sebe, svou rodinu ale i rodiče ~ a k tomu je nejdůležitější manžel/ka - správný výběr partnera (nekoukat jen na krásu ale spíš zda nepije, nekouří, neotáčí se za každou sukní a nemá dluhy).
Eva Flachsová
Moje moudrá maminka říkávala-mladí mají být a bydlet sami.Když byla třeba její pomoc,přišla ,do ničeho nám nemluvila,jen když byla žádána..A i já se tím řídím..Jen ta starší generace by nikdy neměla připustit,aby byla omezována na soukromí a bydlení ,které si sami pořídili.Taky je fajn pomoci dětem aby měli kam vyletět z hnízda..... P.S.Žasnu,když vidím ve starších českých filmových snímcích bydlet víc generací pohromadě.(Např.taková normální rodinka).Dnes se to již nevidí....
Tasteful Mentality
Zda se ze hlavni problem byl v tom ze si poradne nezjistili cenu domu. Jak je napsano v clanku, chteli to postavit oddelene, nejaka firma jim naslibovala hory doly a ve vysledku nemeli dostatecny finance. samozrejme ze v tomhle reseni neni nikdo spokojeny.
Marta Novotná
Mantinely od začátku nebyly nastaveny z žádné strany ani slovně ani stavebně, no a z toho vyplývaly další potíže celkem logicky.
Jarmila Komberec Jakubcová
Bydlíme společně se synem, snachou a 2 vnoučaty v dvougeneračním domečku. Máme oddělené bydlení, já v přízemí a mladí v prvním patře. Bylo to nejlepší rozhodnutí mého manžela postavit společný dům. Po smrti manžela nejsem sama, Snacha je ta nejlepší žena, kterou může syn mít. Stará se výborně o domeček, děti. Mám ji ráda a věřím že je to oboustranné. Společně v létě grilujeme, koupeme se v bazénu. Snaha se věnuje péči o zahradu a všem květinkám na domečku, má ráda i kočičáky - máme celkem tři. Protože je snacha i skvělá kuchařinka, tak mi často zve na společné obědy či večeře. Jsem moc spokojená. Snaha i já se vzájemně respektujeme, já se jí nepletu do hospodaření či jak vede svou domácnost a ona zase mně. Až se vrátím po 3týdnech z lázní čeká mi uklizená domácnost - snacha mi nechala umýt okna a dveře. Domeček je velký a plný oken.

Zpět na homepage Zpět na článek