Velký byt se často ve stáří stává velkým problémem. Osamělí lidé se ale mnohdy stěhovat do menšího nechtějí
Ilustrační foto: ingimage.com

Velký byt se často ve stáří stává velkým problémem. Osamělí lidé se ale mnohdy stěhovat do menšího nechtějí

6. 10. 2020

Žijí sami. Zpravidla jsou ovdovělí nebo rozvedení. Bydlí v pěkných velkých bytech. Jsou v nich zvyklí, cítí se v nich dobře, ale už nezvládají jejich údržbu a náklady na ně. Přesto se nechtějí stěhovat. Nebo by chtěli, ale nemají k tomu chuť a sílu. Takových lidí rok od roku přibývá.

Šestasedmdesátiletá Dana udělala před šesti lety zásadní životní chybu. Tehdy však byla přesvědčená, že dělá pro sebe to nejlepší. Po smrti muže zůstala sama v třípokojovém bytě na sídlišti. Prodala ho a šla do bytu nájemního, dvoupokojového. Za něj platí více, než za byt původní. „Jenže já jsem se nalákala na dobrou cenu, kterou mi zájemce o původní byt nabídl. Brala jsem to tak, že budu mít peníze jako rezervu a z části z nich si budu hradit bydlení v nájmu. Ten nájemní byt je na moc pěkném místě, v centru Ostravy, takže jsem si říkala, že budu mít blízko do divadel, do restaurací,“ vysvětluje. Výsledek je ten, že část peněz utržených za prodej  bytu Dana tak trochu roztočila.

„Chci si užívat život, dokud to jde. Vidím, jak mi ubývá sil, tak jsem si říkala, že to budou poslední pěkné roky s cestováním, s výlety, s kulturou,“ říká. Jenže teď se jí úspory ztenčily, nájem zvýšil a ona si uvědomuje, že dvoupokojový nájemní byt je břemenem. „Navíc je to byt velký, ve starém domě. Bohatě by mi tehdy stačilo, kdybych si pořídila jednopokoják, jenže to mně tehdy připadalo málo. Teď bych se asi měla znovu stěhovat, ale nemám na to sílu. Nechce se mi to řešit, nevím, na koho se obrátit, abych nenaletěla nějakým podvodníkům. Všechno je nyní velmi složité. Když jsem byla v jedné realitní kanceláři, chtěli se mnou komunikovat hlavně přes mail, přitom já dávám přednost osobnímu jednání. Připadali mi tam, jako bych je obírala o čas,“ tvrdí Dana, která nemá děti, jen vzdálené příbuzné, kteří se jí nyní snaží její situaci pomoci vyřešit.

Dana ví, že se chovala lehkomyslně, že si vše měla více promyslet. Na druhé straně patří mezi lidi, kteří aspoň o své bytové situaci přemýšlejí a snažili se něco měnit. Mnohem více je takových, kteří tráví vyšší věk ve velkých bytech, ve kterých žili celý život a stěhovat se odmítají, případně se takového kroku bojí. Předstírají, že problém není, ale ve skutečnosti ho jen tají.

 „V Praze si senioři bydlení v nájmu prakticky nemohou dovolit, protože jeho cena převyšuje jejich důchod. Když se v nájemním bytě ocitne člověk, který je sám, například vdova, je to obrovský, ale velmi častý problém,“ říká Zdeněk Pernes, předseda Rady seniorů ČR, která ve spolupráci se statistiky zveřejnila údaje, že v nejhorší pozici jsou osamělé seniorky s penzí okolo dvanácti tisíc korun, které žijí v bytech o rozloze čtyřicet metrů, v nichž se v Praze tržní nájemné pohybuje přes sedmnáct tisíc měsíčně včetně poplatků za energie a vodu.

Podle nejnovějších statistik nyní žije v České republice 2,09 milionu obyvatel starších 65 let, což je už více než devatenáct procent populace. Každý rok přibude v kategorii označované statistiky za seniorskou 50 000 lidí. Demografická prognóza ukazuje, že se podíl seniorů na celkové populaci bude dále zvyšovat a podle současných odhadů bude v Evropě už kolem roku 2035 každý čtvrtý obyvatel v seniorském věku a do roku 2050 se toto číslo vyšplhá téměř k 30  procentům. Česko je na tom v tomto směru podobně jako většina evropských zemí. A podobné je i to, že ve všech zemích přibývá lidí, kteří sice žijí dlouho, ale zároveň velkou část svého stáří prožívají sami, bez partnera, s nemocemi a závislostí na pomoci jiných.

„Lituju toho, že jsem dříve neřešila bytovou otázku. Věděla jsem, že je to chyba, ale představa stěhování do menšího mi přišla děsivá. Kam bych dala všechny věci, které se za život nahromadily?“ říká dvaaosmdesátiletá Olga, která je řadu let rozvedená. Ještě před rokem žila v krásném třípokojovém velkém bytě v historickém domě v centru Ostravy. Problém byl, že šlo o třetí patro a v domě není výtah. „Vždy jsem říkala, že nutnost chodit po schodech mě drží při životě, že si tak udržuju fyzičku. Jenže pak jsem najednou onemocněla, brala jsem kortikoidy, zeslábla jsem tak, že jsem přestala chodit. Po půl roce v léčebně dlouhodobě nemocných jsem měla být propuštěná domů. Jenže to nešlo. Jak bych se do bytu dostala? Jak z něho? Syn žije v Německu. Snažil se mi pomoci a problém vyřešit, ale mezitím jsem musela někde být,“ vypráví. S velkým úsilím jí syn zařídil pokoj v domě pro seniory. Olga v něm žije s další paní. „Je to hrozné žít na malém prostoru s cizí ženou. Nezvládám to. Přitom se můj zdravotní stav zlepšil, s chodítkem jsem schopna se pohybovat. Kdybych si dříve sehnala nějaký malý byt v přízemí nebo v domě s výtahem, mohla jsem ještě žít sama doma. Syn by mi na nájem přispěl. Takto platíme drahý domov pro seniory, ale dobře se tu necítím a nevíme, co si počít dál,“ vysvětluje.

Z průzkumu agentury STEM/MARK vyplynulo, že většina seniorů se rozhodne řešit problematiku svého bydlení až tehdy, když je k tomu donutí okolnosti. Málokdo to dělá dopředu. Třicet sedm procent seniorů vymění byt za jiný, až když onemocní a stanou se částečně nemohoucími. Třicet osm procent, když jim zemře partner a devatenáct procent ke změně bytu přiměje nedostatek financí. Velmi často však ke stěhování vede kombinace všech těchto faktorů.

„Jedná se opravdu o velký problém. Nejohroženější jsou v tomto směru ženy ve věku nad 65 let. Víme o případech, kdy seniorky dávají na náklady na bydlení téměř celý příjem, mají kvůli tomu psychické problémy a dokonce se dostávají do exekucí,“ uvedla Terezie Šmídová ze společnosti Život 90, která řeší různé problémy spojené se životem ve vyšším věku.

Stěhování nezvládnu. Nemám na to sílu. Nevím, kdo by mi pomohl. Mám hodně věcí, do malého bytu by se mi nevešly. Nechci měnit bydlení, tady mám vzpomínky na svůj život…. To jsou věty, které lidé ve vyšším věku velmi často říkají. Ani jedné z těchto vět se nedá divit. K nechuti měnit bydlení se ve stáří se velmi často přidává i strach a nedůvěra z toho, že výměna bytu je poměrně složitá transakce, při které člověk může naletět podvodníkům. Přesto je dobré strach, obavy, nejistotu a pohodlnost překonat a dobře zvážit, zda taková na první pohled náročná akce nakonec nebude nejlepším krokem, který zajistí, aby byl další život co nejpohodlnější a nejpříjemnější.

V naší veřejnosti bývá časté, že lidé váhají také s rozhodnutím, zda konzultovat smlouvy s realitními kancelářemi, smlouvy o dílo, či kupní a nájemní smlouvy s právníkem. "Lidé si například myslí, že jim stačí informace z internetu. Například si sami sepíší smlouvu podle nějakého staženého vzoru, ale ta pak neobsahuje podstatné náležitosti, které odpovídají danému druhu obchodu. A pak vznikají velké problémy," vysvětluje advokátka Simona Rašková. Podle ní přípravu takového životního kroku se vyplatí nepodcenit. Konzultace s právníky, notáři či finančními experty před podepsáním smlouvy je navíc vždy levnější, než řešení následných potíží.

bydlení
Hodnocení:
(5 b. / 18 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Hana Rypáčková
Všechno záleží na zdraví. A to nikdo neví, co se stane. Samozřejmě je v životě důležité vybudovat si bydlení. I když se platí ve vlastním bytě vyšší opravné, zas různé opravy nezatíží rozpočet. S nájem je v rukou majitele bytu. Maminka žila ve svém bytě 2 a 1 do 90 ti a vždy si libovala, že se aspoň projde, když venku prší, sousedka v garsonce byla jak vězeň. Možná se přestěhuji blíž k dětem, ale zatím to zvládám.
Margita Melegova
Pani Samalova mi mluvi z duse, pred 30 lety jsme se stehovali z Prahy na vesnici, nikdy jsme nebyli prijati mezi starousedliky proto padlo rozhodnuti vratit se zpet, nelitujeme nase sidliste je propletenec mladych rodin i duchodcu, deti a jejich rodice nas nezapomenou slusne pozdravit, to jsme na vesnici nezazili, porad jsme byli privandrovalci, ale tam byla silna nevrazivost i mezi starousedliky. Za tech par let mame x nasobne vic znamych se kterymi se ,, hodi rec,, bez obav z nasledne pomluvy nebo jizlivych poznamek o privandrovalcich. Lituji jen tech let kdy jsme zvelebovali velky dum s pocitem ze to bude i pro nase deti a vnoucata, vsichni z te vesnice zmizeli jak para nad hrncem a umoznili nam vlastne ucinit to posledni spravne rozhodnuti. Uz zadne nervy co se zase pokazi, do ceho bude treba letos investovat, kde sehnat remeslnika, konecne si uzivame pohodovy zivot.
Jana Voborníková
Mám poznatky z druhé strany - moji rodiče bydleli v řadovém domku - do domu schody, do patra schody. Nechali vše na poslední chvíli, až už máma byla nemocná a táta rád že byl rád. Dům jsme prodali a koupili byt nedaleko nás. Krásný 2+1, vzdušný s balkonem, bezbarierový. Celý jsme ho nechali předělat, aby byl pohodlný. Bohužel moc dlouho s touhle transakcí váhali, takže máma se místo do bytu stěhovala do Alzheimer centra a táta byl v bytě sám. S mužem jsem si říkali, že až budeme my stárnout, nenecháme to dojít takhle daleko. Ano, i my budeme opouštět rodinný domek, kde žijeme dlouho a máme to tam rádi. Nicméně je to jen dům. Chceme být co nejdéle pohromadě a v pohodě - a jestli to bude v domě nebo v bytě není zas tak důležité.
Marie 00000
Vyměnit byt 3+1 za 2+1 (a menší) není ani z hlediska financí moc výhodné. Rozdíl 200 - 500 Kč na nájmu, není tak velký, aby to stálo za to. A prodat byt a jít do DD? Tak to asi také není dobrý nápad. Jedině v případě, že by člověk měl svůj apartmán, a ne s někým na pokoji. Ale za se platí víc, než je důchod.
Daniela Řeřichová
Článek ze života. Bohužel neměl každý možnost pořídit si během produktivního věku vlastní bydlení. Chápu, že se osamělý člověk nechce zbavit předmětů souvisejících s jeho životním stylem a nechce žít v jednopokojovém skladišti. Zároveň chce mít prostor pro návštěvy, rodinu atd. Těžká volba.
Eva Kopecká
Ano, skončit v malém pokoji s cizím člověkem pro poslední etapu svého života není nic radostného a záviděníhodného. Ať je člověku, kolik mu je, vlastní bydlení je vlastní bydlení. Dokud člověk funguje, je dobré být doma. A potom - využít pomoci příbuzných či placenou službu. V Domě pro seniory či v lepší variantě v pečovatelském, kde člověk může být sám a mít své věci, by si také tu službu platili. Jenomže...kdo ví, co přijde? Když by mělo být příbuzenstvo 200 km daleko a s lidmi kolem by člověk nevycházel, pomocníci, byť placení, se asi nepohrnou. Známá měla pečovatelku kdysi za pár korun, ač byla čilá. A taky ji čile proháněla. nakoupeno, uklizeno, jezdila s kamarádkou po výletech.
Magda Škodová
Nejhorší je představa, že se starý člověk, třeba v pětasedmdesáti, přestěhuje na "intr". Je často problém vyjít s vlastní rodinou, ale to senior ještě zkousne, ovšem bydlet v pozdním věku s cizí osobou je opravdové zoufalství. Moje sousedka, letos jí bude 85, už po čtvrté posunula stěhování do DS, že pokud dojde na WC a ohřeje si oběd (ten jí vozí rozvážková služba), tak se nikam stěhovat nebude. A docela ji chápu, nejsem o moc mladší ale tato možnost je i pro mne takovou malou noční můrkou...
Eva Kopecká
Vždycky bylo pro mě zajímavé sledovat osudy okolních lidí. Jak a kam se posouvají v určitých životních etapách. Bydlení v důchodu je jednou z oblastí mého zájmu. A tak můžu říct, že jsem už viděla u známých i příbuzných opravdu pestrou škálu příběhů. Jak ženy, které byt prodaly a šly do zdánlivě výhodného podnájmu. Když před důchodem přišly o práci, byl to malér na druhou. Zrovna tak i ženy, které se po ovdovění držely zuby nehty ve velkém bytě, který nestačily k stáru ani uklidit. Shromažďovaly tam taky věci a věcičky, s nimiž by se do menšího nevešly ani omylem. Tedy jim vlastně nic jiného nezbývalo. Samostatnou kapitolou jsou senioři, kteří nezvládají samostatné bydlení ve vlastním domě a jejich děti nezažijí klidnou noc, protože nevědí, jestli barák bude ráno vytopen nebo vyhozen do vzduchu. A zde se drželi tak dlouho, až tam vlastně zemřeli. Taky znám lidi, co prodali vlastní byt a nastěhovali se k partnerovi. Po rozchodu či rozvodu neměli na nic nárok a byla každá rada drahá. No a v neposlední řadě i lidi, kteří svolili k bydlení s mladými, měli tam svůj oddělený prostor a nemuseli se v noci bát zlodějů a vrahů, protože měli vystaráno. A jasně že také bydlení společné, které nedělalo dobrotu a skončilo tím, že se mladí chtě nechtě museli postavit na vlastní nohy později, s dorůstajícími dětmi, když deset patnáct let žili s rodiči. O to těžší to potom bylo. Raději s tím složitým začít, než si to připravit na potom, až budu starší a budu mít méně sil. Zrovna tak jsem viděla i ovdovělé letité dítě, které nechalo své bydlení dětem a šlo obstarat přestárlého rodiče a už tam zůstalo na důchod dožít. Taky i dítě dávno dospělé, které s rodiči žilo celý život a po jejich smrti logicky zůstalo jako kůl v plotě. Znám i lidi, kteří, když už měli možnost stěhování, si vybrali lokalitu poblíž příbuzných, třeba sousední ulici. I jsem viděla relativně mladé důchodce při síle, kteří šli včas do pečovatelského domu, moderně vybaveného a ještě odsud jezdili autem na výlety. Libovali si, že nemusejí vařit, o nic se starat a peníze z prodeje vlastního bydlení měli pěkně na kontě všechny. Mysleli na to včas a vybrat si mohli jeden z několika domů. Je těžko druhým radit. I když se nám zdá, že my bychom to vyřešili daleko líp. Jasně, že by lidi měli na zadní kolečka myslet, dokud mají sílu. Jasně, že ve vlastním velkém bytě budu platit stejně jako v bytě malinkém pronajatém. Jako ideální řešení vidím to, že se hnu ze svého zbytečně velkého bydlení včas. Tím, že si počkám na situaci, která mi vyhovuje, sama sobě nachystám životní bonus. Mohu přece vyměnit byt ve svém nebo sousedním vchodě. Nebude to hned letos, ale mohu dát okolí vědět, že mohu měnit za rok, dva, pět let. Také se nyní často stává, že rodič použije ušetřených peněz a investuje je do koupě bytu pro studující dítě. Je to skutečně hodně dobré řešení. Dítě má hned po studiu možnost bydlet samo, naučit se hospodařit, přitom mají soukromí i rodiče a nelze vyloučit i fakt, že jednou si navzájem mohou byt vyměnit, až si dítě založí rodinu a rodič zůstane jen jeden. Také si mohou navzájem vypomoct. Mladí starým s nákupy, staří mladým s ohlídáním dítěte. Všechno je v lidech. A pokud je člověk svéprávný a má kus zdravého rozumu, měl by odhadnout, která varianta by mu samotnému vyhovovala. Protože potom se ledacos stane a sedět měsíce s komplikovanou zlomeninou v posledním patře starého činžáku, když jsem se včas mohla hnout do bezbariérového přízemí, musí být neveselé. Mládnout nebudeme nikdo, o tom žádná. A když nás potom osud postaví před hotovou věc - jít do zcela neznámého prostředí, protože mně nic jiného nezbývá, znamená v 90% případů, že se mi tam líbit nebude. A pak je pozdě bycha honit a říkat, mohla jsem, měla jsem....
Marie Samalova
Mohu nabídnout pohled z druhé strany. Po odchodu do důchodu jsem se přestěhovala z centra Prahy do malé garsonky v okolí Prahy. Části věcí jsem se zbavila, část jich mám stále v garsonce, takže žiju ve skladišti, ale zvykla jsem si. Na co si nemohu zvyknout je osamělost, zde na vesnici je velmi těžké navázat nové kontakty, starousedlíci neberou přistěhovalce mezi sebe. Cesta do Prahy mi trvá hodinu, spojení busem je špatné, auto nemám. Zoufale mi chybí Prahy, kulturní akce, trápím se.
Danka Rotyková
Nejhorší je celý život hromadit věci, se kterými se člověk nechce rozloučit. To se pak nemůže ani do malého bytu přestěhovat. Tenhle problém nemám, ale stálo to za posledních 13 let hodně přemýšlení a změn. Myslet na bydlení ve stáří až po šedesátce je trochu pozdě.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 13. týden

Na Zelený čtvrtek začíná na státních hradech a zámcích turistická sezona. Tak si vyzkoušíme vaše znalosti na téma "České hrady a zámky."

AKTUÁLNÍ ANKETA

Provedli jste nějaké úpravy svého bytu či domu na stáří? (sprchový kout místo vany, bezpečnostní madla, bezbariérové prahy apod.)

Ano, úpravy bytu jsem (jsme provedli)

29%

Ano, ale zatím jen částečně

15%

Nevím, jaké úpravy by to měly být

11%

Ne, ale zvažujeme to

13%

Ne, o žádných úpravách neuvažuji

17%

Ne, protože na to nemám peníze

15%