Foto: autorka

Jdeme pomalu a nikdy nejsme osamělí

5. 10. 2020

Vždy se nás dotýká "Nekonečnost", která nás chrání... Vše je tu pro nás, stačí se jen rozhlédnout a vnímat krásy kolem nás. Často zapomínáme na naše Srdce, které nás neustále k těmto pocitům vybízí. Není to jen orgán z masa, je to naše duše, která vnímá vše kolem nás. To jen rozum nám říká, na co si "nesáhneš", to neexistuje.

Celá města, Země, Vesmír... toto vše naplněno je naší vzácnou energií. Stačí jen myšlenky nechat být, odplynout a prožít si s posvátnou úctou každý okamžik našich životů.

Můj příběh

Autor: Danuše D'Engeli

Hodnocení:

(5.1 b. / 13 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE

Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.

František Matoušek 7.10.2020 13:27

Ano,stačí se jen rozhlédnout a vnímat krásy kolem nás. Naprostá pravda, obzvlášť v dnešní době.

Anna Potůčková 5.10.2020 19:29

Hezky napsané, a osamělí nejsme, jen se tak někdy v různých životních chvílích cítíme. Dokonce i když chceme uniknout z reality někam do přírody, vždy tam s námi někdo je ....byt jen v myšlenkách, nebo přítomnost všeho živého mezi ptáky, zvířaty, motýli apod.

Zuzana Pivcová 5.10.2020 15:59

To je pravda, Danuško, nepřišli jsme sem být osamělí. To jen řada z nás si se svým místem zde, na Zemi, ve Vesmíru, neví někdy moc rady. Ale to Vy ano. Děkuji.

Eliška Murasová 5.10.2020 15:46

Danuško, souhlasím s Tvými slovy, jsi citlivá duše.

Jana Kollinová 5.10.2020 12:11

Děkuji za sdílení pocitů a víry v kouzlo okamžiku.

Dana Puchalská 5.10.2020 12:06

Ano, lidé mi někdy připadají jako roboti, kteří nevidí, neslyší a nesmyslí. A to je škoda. Život je přeci krásná a jedinečná záležitost, ne?

Marie Doušová 5.10.2020 10:14

Krásně napsané a pravdivé. Je potřeba se dívat na svět kolem sebe s láskou a pokorou.....

Zpět na homepage Zpět na článek

Vzpomínka na moji babičku

Každý má či měl svou babičku. Někteří mají dvě, já však poznala jen jednu - maminku mé maminky. Tatínek už své rodiče ztratil dříve, než jsem se narodila.

Zdenka Jírová

O hlídacím havranovi

Obdrželi jsme od dcery dárek – plastového havrana v životní velikosti. Tak jak se obvykle odkládají…

Jana Hošková

Na dovolenou i se zdravotním omezením? Ano, jde to!

V roce 1991 jsme byli s manželem na první společné dovolené v italském městečku Bibione. Poprvé jsme mohli vyzkoušet, zde je moře opravdu slané, jak chutná pravá Italská zmrzlina a jak rychle se dá opálit a nebo spálit.

Zdena Tesařová

Zápisník starého muže: Dobrý skutek

S přáním hezkého dne a poděkováním za „darovaný úsměv“. Tak nějak končil velmi hezký, doručený email od milého člověka. Připomnělo mi to počin z dávných let ještě pracovní kariéry.

Zdeněk Folvarčný

Vrah a ředitelka školy

Je možné spojení ředitelky školy s mužem odsouzeným za vraždu? Je. Není to fantazie spisovatele. Je to život. Vstoupila s ním do manželství a v 45 letech mu porodila syna. Asi to nebylo šťastné. Před tím byla vdaná také za učitele, s kterým má další tři děti.

Jindřich Berka