I záchody mají svou slavnost - světový den toalet

Jo – záchody, tady popisujte všichni zážitky z cizích barbarských zemí, já zůstanu doma a centru kultury, tedy v Československé televizi, v prvním studiu v Praze, ve Vladislavově ulici. Kolem roku 1970 tam bylo dole v přízemí studio, do kterého se dalo vejít přes „kufr“, tak jsme říkali závodní kantýně, nebo rovnou dlouhou chodbou od vstupních vrat z Vladislavovy ulice, kde na konci té chodby až za studiem byly i záchodky, ty nás zajímají – ty jsou v hlavní roli – ty jsou oslavencem. Tedy tehdy byly ale v příšerném stavu, věčně ucpané a moč a výkaly i mimo mísu. Když jsem si dal po jednom natáčení rande s jednou překrásnou komparsistkou, tak jsem si ve spěchu neohlídal kolmé dosednutí a mísa to neustála a se mnou spadla a já jsem si zašpinil krásné a na míru šité světlé kalhoty s širokými nohavicemi do zvonu. Co jsem měl dělat, holka se mi moc líbila, nechtěl jsem o ni přijít kvůli podělaným kalhotám. Nabídl jsem ji, že si zajdeme do kina a ona už o přestávce v natáčení byla koupit i lísky a před Besedou – před tím studiem už stepovala a já nebyl zrovna Robert Redford, aby tam trčela až do druhého dne. Svůj problém jsem popsal kamarádovi z laborek (tam se vyvolávaly filmy – bylo to naproti tomu WC) a ten mi dal nějakou směs prášků, kterými jsem si ty nohavice posypal a opravdu to hnědé zabarvení zmizelo a já jsem byl za 15 minut schopen se slečnou jít do Alfy na Václavák do kina. Jenže do dnes si nemohu vzpomenout, o čem ten film byl. Celou dobu jsem se jen škrábal, nejdříve na kotnících a pak i po lýtkách a ani dívka mne nezajímala a já ji zjevně také ne – vůbec se ke mně netulila, asi si myslela, že mám nějaké breberky. Když se konečně v kině rozsvítilo, tak jsem zjistil, že mám nohy v jednom ohni a silně oteklé až ke kolenům a navíc nohavice dole roztřepené tak, jako je mají trosečníci po 15 letech na pustém ostrově. S dívkou jsem se rychle rozloučil a odešel na Karlák do nemocnice, dostal jsem nějaké prášky a injekci a protože jsem i hůře dýchal, tak jsem tam i přespal. Kalhoty mi ten kamarád zaplatil, prý se nějak sekl ve složení. Ale když se pak televize přestěhovala na Kavky, tak tam bylo všechno na světové úrovni a WC samozřejmě také, tam bylo radostí si chvíli posedět, tam už nebylo třeba udržovat rovnováhu. Jo – a jak to dopadlo s tou slečnou? To až někdy příště, nesmím přece zastínit oslavence – záchodek.

Také jsem byla před asi 40-50 lety v Bulharsku, na to nejde zapomenout, jaká to byla v kempu hrůza, v Rumunsku o trochu lepší a v Rusku - hrůza. Když jsem poprvé po roce 89 jela na dovolenou do Španělska, nestačila jsem se divit, dalo mi chvíli přemýšlení, jak se tam chovat, to byl salonek s příslušenstvím. Nemusím ale vzpomínat na hrůzu východních zemí, stačilo vidět záchod ve vlacích nebo na veřejných záchodcích u silnic.

K tomu výročí jsem také napsala článek asi před 2 léty. Na toalety a WC mám stejný názor jako paní Helena P. Nejhorší jsem poznala na Středním Východě.

Ano, podle toalet se pozná kultura země, o tom by mohl vyprávět nejeden cestovatel. Pro mě osobně byly nejhorší toalety ve střední Asii, v mnoha případech spíše jejich neexistence. Naopak nejlepší zkušenost mám z Japonska. Tam jsou všude veřejné záchody nejen zdarma, ale jsou i čisté, vyhřívané a skvěle vybavené.

V 90. roce jsme byli pozváni přáteli do švýcarského Lugana. Během dlouhé večeře jsme se postupně děti, manželi i já museli omluvit a odejít na onu místnost. Vraceli jsme se znejistělí a nakonec byli nuceni požádat hostitele o instrukce. Na toaletě bylo vše na čip - dveře, jednorázový návlek na prkénko, splachovadlo, baterie, mýdlo, kolínská, jednorázové ručníky...☺

Mám podobnou zkušenost jako Jana. Kdysi jsem byla služebně v Kijevě, na stadionu Dynamo. Chtělo se mi na malou. Otevřela jsem kabinku a chtělo se mi brečet. Neuvěřitelně špinavý turecký záchod, rezavý kovový koš na toaletní papír, zápach nepředstavitelný. Viděla jsem takový záchod poprvé a nevěděla jsem, jak se tam mám posadit. Čelem ke dveřím, nebo k protější straně? Na bočních stranách byly nějaké držáky, asi na ruce, ale na ty jsem se bála podívat, natož se jich dotknout. NO, nakonec jsem to se sebezapřením zvládla. Doufám, že něco takového už nezažiju.

Mrzí mne, že jsem se nevydala včas na výstavu nočníků na Výtoni. Dovoluji si připomenout svůj článek https://www.i60.cz/clanek/detail/18539/jak-jsme-sbiraly-zachody.

Nechápu, proč 12.11. dáváte a sdělujete hádandu ohledně Světového dne toalet. Toto výročí je až za týden 19.11.

Nechápu, proč 12.11. dáváte a sdělujete hádandu ohledně Světového dne toalet. Toto výročí je až za týden 19.11.