Co kdo může
Ilustrace: www.pixabay.com

Co kdo může

3. 11. 2020

Aneb Všeho moc škodí; i humoru a optimismu. Žijeme v nelehké době. To ví jistě každý. Ovšem ne každý si uvědomuje, že doba je nelehká pro různé lidi různě. Podle toho, co mohou a nemohou. Někdo může žít s partnerem, s rodinou. Někdo může žít aspoň s pejskem nebo kočičkou, tedy s živou bytostí. Někdo může jít každý den na zahrádku, do lesa, na procházku do přírody. Takový někdo nemusí ani příliš sledovat neustále se měnící vládní opatření. Může mu být jedno, kolik lidí smí potkat, a roušku ani moc nepotřebuje.

Někdo žije delší dobu bez partnera a je s touto situací již vyrovnán. Má ovšem nejspíš také rodinu a jistě přátele. A taky je někdo, kdo žije sám a partnera má jinde. U každého takového někoho hraje rovněž roli, žije-li ve velkoměstě, nebo na maloměstě či na venkově. Protože podle toho se nemůže, nebo do různé míry může se svými blízkými setkávat.

V obou uvedených skupinách se jedinci liší svým zdravotním stavem, který ovlivňuje jejich možnosti pohybu mimo své obydlí a sociálních kontaktů. Danou situaci vnímají různě i na základě svých povahových vlastností. Někdo je melancholický nebo úzkostný, jiný flegmatický či optimistický, někomu je "virus po kolena" - jak již jsem napsala jinde. Někdo je sám od sebe ukázněný a zodpovědný, jiný volá po svobodě, aniž by si uvědomoval, že tím omezuje svobodu druhého.

Uvítala bych velice, kdyby si ti, kteří díky svým okolnostem procházejí současným obdobím bez šrámů na duši, uvědomili, že jsou mezi námi tací, kteří to nemají jednoduché. Kteří dělají, co mohou, aby situaci zvládali. Kterým dělání si legrace z koronaviru a s ním spojených opatření velmi vadí. Kteří jsou vděční za sebemenší dávku humoru denně. Ale humoru laskavého, nikoli ironizujícího. Rovněž optimismus podávaný ve velkých dávkách, veselost za každu cenu, může být pro takové lidi kontraproduktivní. Ano, patřím k nim také. Proto jsem napsala tento článek.

 

 

Můj příběh
Hodnocení:
(4.7 b. / 22 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Dana Divišová
Paní Hubačová to napsala skvěle. Jsem taky mezi těmi šťastnějšími, ale velice dobře dovedu pochopit pocity strachu a osamění. A proto vždycky říkám, že je třeba doufat. Všechno zlé jednou skončí.
Věra Ježková
Jindřiško, moc ti děkuju. S tou otázkou dne mne to napadlo. Buď hodně zdravá a spokojená. Jendo, děkuju i tobě. :-)
Jan Zelenka
Paní Hubačová, váš komentář je skvělý a vystihuje to, co si myslím i já. To je právě ta empatie, kterou někteří zde diskutující zcela postrádají. Já jsem zavřený doma jak pes u boudy, ale přežívám to, protože jsem na životní rány zvyklý. Přežívám to, i přes velmi neutěšený zdravotní stav a velké bolesti. Do přírody se už těžko dostanu. Ale to světlo na konci tunelu pořád vyhlížím. Přesto, že se mne váš komentář netýká, je určený Věrce, tak vám za něj děkuji.
Jindra Hubačová
Věruško , pochopila jsem tě velice dobře a dokážu se naprosto vcítit do tvé situace, přestože a nebo právě proto, že patřím k té trochu šťastnější skupině lidí, kteří bydlí na venkově a mohou kdykoli vyrazit na zahradu nebo do lesa, máš naprostou pravdu, že lidi ve městech to mají mnohem těžší, než my na venkově. Ne, já bych to snad nevydržela, to se přiznám a navíc jsem poseroutka a bála bych se ve velkoměstě jít i do obchodu. Vím , že jsi velmi samostatná a nejlépe sama víš co máš dělat, takže nepotřebuješ slyšet co druzí , ale voláš po troše pochopení a souznění, a to je ta empatie. Svým článkem jsi mě inspirovala k položení dnešní otázky dne . Prosím, drž se a věřme všichni společně, že ve zdraví přežijeme a pak se sejdeme a pěkně si to užijeme. J.
Jitka Caklová
"aj." Jak to mám, tak to mám a je to svobodné rozhodnutí každého jedince. Neodsuzuji a nebudu odsuzovat někoho jiného, jen proto, že on to má jinak.
Věra Ježková
Pro Elen aj. 45 dní jsem byla sama doma. Jednou týdně jsem šla nakoupit, obden ke 400 m vzdálené Vltavě. Tam jsem sundala roušku a chvíli volně dýchala. Dál od domu jsem nesměla. Přítel musel být v naprosté izolaci, chodila za ním jen dcera. Nákaza by pro něj byla fatální. Občas jsme si zavolali nebo napsali. Psala jsem si s Jendou. Martina, která bydlí pět domů ode mne, mi dvakrát ve dveřích předala vlastnoručně ušité roušky. Často mi volala. Za celou dobu jsem se nedotkla živé bytosti. To, že bydlím sama, neznamená, že sama jsem. Kdybych nikoho neměla, nikdo by mi nechyběl. Na íčku jsem četla, že mnohých se karanténa nijak nedotkla. Mne velmi. Pro někoho není optimismu nikdy dost, pro mne je ho někdy příliš. Každý jsme jiný. Myslím, že jsem to napsala dostatečně srozumitelně. Někdo pochopil, někdo ne.
Dana Kolářová
Pro Elenu a Soňu. Moc děkuji za podporu a milá slova. Vážím si toho. Je smutné když někdo neunese jiné hodnocení u článku, než si sám pro sebe představoval. Ještě smutnější je když někdo někoho osočí, urazí a přitom dotyčného nikdy neviděl natož, aby jej znal. A ještě dělá jako by se nic nestalo.
Dagmar Bartušková
Jitko H., napsala jsi to moc hezky.
Elena Valeriánová
Jitko H., pro tebe mám symbolických *****
Dana Puchalská
Až dnes jsem se doslova dokopala ke komentáři. Já vím, že to mnozí nemají lehké. Není to žádná legrace, ale... A když budu zavřená sama v bytě, to bych asi nedovedu představit. To bych nebyla já. Ano jsme dva ale, když si uvědomím že o patro výš je stará paní, která špatně chodí, tak se aspoň zeptám, jestli něco nepotřebuje. Ano, maličkosti jsou fajn a trocha úsměvu je třeba.

Zpět na homepage Zpět na článek