Zachováme vzpomínky. Trend, který baví čím dál více lidí. Zkuste naši Pamětnici
Ilustrační foto: pixabay.com

Zachováme vzpomínky. Trend, který baví čím dál více lidí. Zkuste naši Pamětnici

17. 11. 2020

Ve kterém mobilu jsme tu fotku měli? Jé, asi se mi při výměně notebooku ztratily fotografie.Nemáš snímky z výletu do Beskyd, já je asi omylem smazal. Znáte ty věty? Díky moderním technologiím sice pořizujeme tisíce fotek, ale často se nám ve virtuálním prostoru nakonec ztratí.

Dříve se lidé scházeli nad pečlivě vedenými alby plnými fotografií. V některých rodinách jich byly desítky, dědily se z generace na generaci, patřilo k milým tradicím si čas od času nad nimi sednout. A pak znělo:

„Podívej, tady prababička vypadá úplně jako ty vypadáš dnes.“
„Dědo, co jsi to měl za účes?“
„Koukej, jaká byla máma kočka, když jí bylo osmnáct.“
„A tohle je domek, ve kterém se narodila tvoje prababička.“

Nyní rodinná alba většina lidí vytváří ve virtuálním prostoru. Dají se otevřít v počítači, v mobilu, ale velmi často je výsledkem spíše jen chaos. Prohlédneme si s rodinou či přáteli fotky, které jsme loni pořídili na dovolené, ale když bychom se chtěli podívat na rodinnou oslavu, na které ještě byla babička, která už tady není, často zní: „Ty, jo, kde jsme ty fotky tehdy ukládali, nevíš? Nebyly na disku v tvém starém notebooku? Ano v tom, co ti chcípnul? Ty jsi je nepřehrál na flešku? No tak to je v háji, to už je tím pádem nemáme.“

Čím dál více lidí se proto vrací ke takzvanému klasickému uchovávání vzpomínek. Nechávají si znovu fotografie tisknout, vytvářejí alba. Někteří lidé si vyprávění příbuzných nahrávají a uchovávají pak nahrávky. Rodiny si nechávají dělat profesionální snímky ve fotografických ateliérech. Vrací se to, co bylo běžné dříve.

„Žijeme velmi rychle. O to důležitější je zaznamenávat podstatné chvilky z rodinného života. Je elektronická doba, ale vzpomínky na papíře jsou prostě vzpomínky na papíře. Když se s dětmi uvelebíme na pohovce a listujeme albem, vybavujeme si zážitky spojené s fotkami, vyprávíme si . Tyto chvilky jsou emotivnější, než když hledáme v mobilu,“ říká Štěpánka Štrougalová, čtyřnásobná maminka, která pracuje v dětském centru Baby Club Juklík. Téma, jak dětem zachovat vzpomínky a informace o jejich předcích, ji velmi zajímá a má různé tipy, jak na to.

„Je skvělé, pokud se celá rodina domluví a nechá si třeba jednou za dva roky nebo za pět let udělat profesionální fotku přímo ve studiu. Někdy to bývá složité, babičkám a dědečkům se do ateliéru třeba nechce. Tak pozvěte fotografa k sobě domů, starší generace se tak cítí přirozeněji,“ uvádí.

 Zdá se, že nás už přešlo nadšení z toho, že moderní technologie umožňují udělat tisíce momentek na mobil.

„Jednu dobu jsem pořád a všechno fotil na mobil jako šílený. Časem mi došlo, že ty fotky nemají hodnotu,“ říká pětapadesátiletý Adam, učitel a amatérský fotograf. „Dost jsem s tím rodinu otravoval, pořád jsem někomu strkal mobil před obličej, vzápětí mu fotky hned ukazoval. Teď se po

čase vracím ke kořenům. Mobilem už téměř nefotím, pořídil jsem si nový fotoaparát a přemýšlím, co a kdy zaznamenat. Začal jsem každý rok v prosinci fotit své děti, ženu, rodiče. Dělám to zatím jen čtyři roky, ale už teď vidím, jak je zajímavé pozorovat, jak se člověk za pouhé čtyři roky mění. Dělám jim portréty, pak je společně fotím o Vánocích. Myslím, že z toho vznikne pěkná tradice a našim potomkům po nás něco zůstane. Syn říká, že rozhodně chce v této tradici pokračovat,“ vypráví.

Jedna ostravská rodina poslala dotaz do společnosti Paměť národa, zda by neměli zájem zdokumentovat příběh jejich babičky. Ukázalo se, že jde o mimořádně zajímavou dámu, která byla za druhé světové války nasazená na práci v Německu, prožila bombardování Drážďan a další události, o kterých umí zajímavě vyprávět. Vznikl záznam, který je cenný nejen pro historiky, ale také způsobil překvapení v celé rodině. „Když nám dokumentaristé profesionálně natočený záznam s vyprávěním babičky dali, uvědomili jsme si, že jsme jí tak vlastně zajistili nesmrtelnost. Bylo to dojemné vyprávění. Rok poté babička zemřela. To, že máme její vyprávění a navíc je uloženo i v databázi podobných  příběhů, nám připomnělo, jak v dnešní rychlé době často zapomínáme zaznamenávat do důležité. Byl to pro nás popud, že jsme sami, amatérsky, začali zaznamenávat i vyprávění našich dalších vzdálených příbuzných. I když jejich osudy nejsou dramatické a bude to sloužit jen rodině,“ vypráví Eva z Ostravska s tím, že si vyprávění babičky občas pouští, když má pocit, že se jí něco nedaří. „A hned si uvědomím, jak nyní máme oproti její generaci fajn život a splín je pryč,“ podotýká.

„Hlasové stopy jsou úchvatné. Člověk ocení, když si třeba za deset let pustí záznam, jak mu dítě vyprávělo své představy o budoucnosti, jak četlo v první třídě první řádky, jak reagovalo, když uvidělo rozsvícený vánoční stromeček. Ale pozor, pokud zvukové záznamy natáčíte mobilem, stáhněte je alespoň do dvou médií. Na disk do počítače na externí disk,“ připomíná Štěpánka Štrougalová.

Uchovávání vzpomínek je oblast, ve které mohou být moderní technologie skvělým pomocníkem a prostředkem k úspěchu, stejně tak jako nepřítelem, který veškeré dílo zničí. Takže ideální je najít si nějakou takzvanou zlatou střední cestu, která je využívá, ale zároveň člověka nedělá jejich otrokem.

Aby pak v rodině neznělo: „Nevíš, kam se ztratila ta fotka, na které babička vypadala jako Bardotka?“

 

Své vzpomínky můžete ukládat také do naší Pamětnice, elektronické kroniky portálu i60.cz. Do Pamětnice může každý registrovaný čtenář zaznamenávat zajímavé či významné události ze svého okolí – města, obce, ale i rodiny.  Mohou to být události nejen současné, ale i z historie. Časová osa zaznamenává události od roku 0 po současnost. Můžete si přitom vybrat, zda chcete událost zveřejnit pro všechny čtenáře, anebo jen pro sebe (rodinné události). Můžete tak jednak spoluvytvářet společnou „kroniku České republiky“, anebo vlastní neveřejnou rodinnou kroniku.

Hodnocení:
(5 b. / 18 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jana Šenbergerová
To mi připomnělo, že bych konečně také mohla udělat pořádek ve fotkách, které mám sice většinou na jednom místě, ale v různých obálkách, a jak jsem zjistila, často bez data. Obálek jsou desítky, fotek stovky, a času zbývá čím dál tím ...
Dana Puchalská
Já mám ráda stará i novější alba s fotografiemi. Mají svoji poezii.
Zdenka Jírová
Tak já asi patřím mezi ty " pořádnější" a fotky si už od dětství ukládám do různých alb koupených nebo udělané samovýrobou. Před pár lety jsem dostala k Vánocům od vnučky knihu s názvem "Babičko, vyprávěj...", do které zapisuji historky a vlepuji fotky. Slouží to zároveň jako rodokmen, tak jsem i našla ve starých dokumentech rodné listy již mrtvých předků a napsala vše, co o nich vím. Dá to práci, ještě nejsem hotová, ale snad se to povede. Doporučuji si to pořídit, zvláště nyní , kdy jsou už dlouhé zimní večery a navíc stejně nesmíme ven. Budete se u toho bavit celá rodina.
Marie Faldynová
Bezva typ na dlouhé zimní večery! Já mám alba dětí ještě černobílá, fotky vnoučat oceňuji hlavně vytištěné, takže materiál na alba by se našel.
Růžena Kuželková
Udělala jsem totéž vnukovi dostal to k 18-tým narozeninám.Jsou to fotky v období,když byl malý a do jeho plnoletosti.Ještě tam chybí závěrečné taneční,nejsem schopná je nechat vyvolat.Totéž dělám tomu nejmenšímu,tam se zase "skladují" fotografie z našich dovolených.Je to paráda,když je u mě a listujeme v albumech,přitom vzpomínáme co se v tom čase událo.Opatruji to jako "oko v hlavě"protože při stěhování se mi ztratily moje fotky,které se bohužel už nevrátí.
Helenka Červenka
Nejstaršímu vnukovi bude za 14 dnů 18 let a dostane ode mne dárek - fotoalbum s jeho fotkami od narození do dneška. Dalo mi práci právě na různých fleškách a extermích discích ty fotky dohledat, ale stojí to za to. Moderní technologie pádí kupředu, ale papírová fotka je nenahraditelná. Takhle pořídím album ještě dalším vnoučatům, doufám, že mou piplavou práci ocení :-)
Rostislav Mraček
Fotografie uchovávám v papírové formě v albech, s daty i jmény. Nápad se zvukovým záznamem se mi moc líbí. Nenapadlo by mě to! Už přemýšlím, jak to udělat. Načíst vnukům nějakou knížku? Povídání v nářečí? Díky za ten nápad!
Dana Divišová
Moc si vážím starých fotografií. Je to vzpomínka na nejbližší, kteří už tady s námi dávno nejsou. Naše vzpomínky nám nikdo nemůže vzít. Já mám ještě navíc další poklady. Jsou to korespondence mojí maminky s kamarádem , který byl totálně nasazen někde v Německu, mám dopisy, které psala moje teta babičce v době, kdy se léčila na tuberkulozu, nebyly léky a tak jí musely vzít část plic. Mám dopisy, které psal můj táta jako dítě bez matky v roce 1936 svému otci z ozdravného pobytu , kdy neměl peníze ani na známku. Dopisy mojí maminky se sestrou po roce 1948.. To je pro mne víc než ta fota. Fotky mých dětí jsou seřazeny v krabicích, fota z cest v albech.
ivana kosťunová
Já ty fotografie schraňuji na "až budu mít čas." Už bych si ho konečně měla udělat :))
Vladislava Dejmková
Na fotografie už nám za ta léta svůj systém. Nejdůležitejší je vybrat pár těch dobrých a důležitých a zbytek co nejdřív smazat. Vnoučatům vyrábím každý rok k jejich narozeninám fotoknížku z jejich života za uplynulý rok. Synovi jsem zase letos ke 40. narozeninám vybrala 40 typických fotografií z jeho života, označila lety a uspořádala do alba. Ocenila to celá rodina. Hlasové záznamy ale moc nemám, bylo by dobré něco natočit a archivovat.

Zpět na homepage Zpět na článek