Vzpomínka: Čas pod zemí
FOTO: archiv autorky

Vzpomínka: Čas pod zemí

17. 11. 2020

V souvislosti se současnou epidemiologickou situací, kdy smekám před obětavou prací sestřiček a lékařů, jsem si připomněla profesi, která ve mně vzbuzuje podobný respekt.

Před dvaceti lety jsem dostala nabídku udělat reportáž z Karvinska. Regionu postiženého nezaměstnaností, zdevastovaným životním prostředím, sociální bídou. Téma mě velmi zaujalo. I díky přátelům z Ostravy se nám zadřel pod kůži nezaměnitelný genius loci mikrosvěta vzdorujícího mnoha mýtům.

Abych porozuměla mentalitě havířů, považovala jsem za nezbytné sfárat do dolu. Jenže podle horního zákona to ženy nesmějí. Schvalování výjimky trvalo dost dlouho. Během vyřizování potřebné administrativy jsem se vybavila dostupnými informacemi v knihovnách a archivech. Titulky se zaměřovaly především na statistiky těžby či důlní neštěstí, Duklu v roce 1961 nevyjímaje.

Karvinskem mě provázel Josef, od čtyřiceti let v invalidním důchodu. Silikóza, nezhojené bércové vředy. Zakladatel nadace pro děti, na jejichž zdraví se podepsal prach na těle i na duši.

Projížděli jsme krajem s apokalyptickými rysy. Vize o silných investorech často uvízly v dvoumetrových poklesech terénu nad vytěženými slojemi. Na kotlinách, většinou zatopených, nelze bez rizika stavět.

Věřím, že dnes je obraz Karvinska utěšenější.

Na dole Darkov jsem byla očekávána těmi nejpovolanějšími. Po nezbytné evidenci jsme se šli převléci. Vybrali mi mundur, odstřihli rukávy i nohavice, navlékli obrovské boty, hlavu zabalili do šátku a nasadili přilbu s lampou, prorazili dírky do opasku a zavěsili na něj nezbytné dozimetry a čipy. Ztěžkla jsem o deset kilo.

S pětičlennou havířskou ochrankou jsem se vecpala do obrovské těžní klece, kde jsem splynula s davem. V hloubce 750 metrů jsem klopýtala  mezi kolejemi ve vyrubaných štolách. Rázovití průvodci mě jadrným slovníkem seznamovali se vším, co k provozu dolu patří. Například, že základní dobývací metodou je směrné stěnování z pole, které je sice náročnější, ale bezpečnější, a že nepřetržitý provoz umožní denně těžbu 22 tisíc tun černého uhlí. Dnes už je to nejspíš jinak.

Když moji sympatičtí parťáci vyhodnotili, že jsem sice z Prahy, ale chovám se normálně, tak jsme sjeli o patro níž. Tam jsem se již zaživa ocitla v pekle. V těsných štolách se pod stokilovými ocelovými vzpěrami hrbili svalnatí Atlasové.

Černí polobozi na kolenou rozráželi sbíječkami uhelné sloje.

Padesát stupňů Celsia. Ve tmě.

Vysvlečeni, se strůžkami potu na těle.

Není čas na řeči, na strach.

Nahoru jsme se vrátili při střídání směn.

Po poslední evidenci jsme procházeli řetízkovou šatnou, v níž desítky nahých chlapů zavěšovaly své oděvy a boty na háky.

Surrealistický obraz, hala oběšenců.

Malého ušmudlaného horníčka si nikdo nevšiml.

Dostalo se mi zvláštní výsady.

Vzhledem k tomu, že důl Darkov navštívila v roce 1963 kosmonautka Valentina Těreškovová, vybudovali kvůli vzácné návštěvě dámskou koupelnu. Byla jsem pravděpodobně druhá, která se snažila smýt uhelný prach právě v této muzejní vaně.

S mým obětavým průvodcem Josefem jsem pak navštívila další pozoruhodná místa regionu s pohnutou historií i přítomností.

Obraz těžkého údělu havířů se mi navždy vryl do paměti.

Svatá Barboro, prosím, pošli světlo všem, kteří pro svůj chléb vezdejší musí do tmy.

Zdař Bůh!

 

Můj příběh
Hodnocení:
(5.2 b. / 21 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Anna Potůčková
Od nás z Východní Moravy tam pracovalo hodně chlapů a znala jsem bohužel i bratra své spolužačky, který tam v dolech zahynul. Opravdu když nastupovali na směnu, nevěděli zda se konce směny dožijí. A ty peníze byly opravdu vydřené a zasloužené. Vždy měli můj obdiv.
Daniela Řeřichová
Ještě jednou děkuji za citlivé komentáře a respekt před havíři. Vážím si vašich slov.
Marie Měchurová
Když jsem byli ještě děti, jezdili k nám do školy havíři (spíš papaláši) dělat nábor do dolů. Dva spolužáci se dali zlákat. Na školních srazech bylo vidět, že peníze jim nechybí. Na dalším srazu už byli oba v invalidním důchodě. Na ten poslední už nemohli přijet, oba zemřeli do svých šedesáti let. Klobouk dolů před všemi, kteří fárají pod zem.
Jan Zelenka
Nádherný článek. Je vidět letitá zkušenost, psát v reportážní zkratce, gradovat děj a napětí. Moc pěkné.
Zuzana Pivcová
Článek je pro mě ohromující, tedy v tom smyslu, co člověk dokáže, musí či chce dokázat. Obdivuji tyto pracovníky. Květinčin Pepa by mohl vyprávět, případně i zazpívat, bývalý havíř. Díky, Danielo, je obdivuhodné, že jste si na toto pracoviště troufla. Já bych to asi nepřežila.
Marie Faldynová
Ani se nedivím, že si takový výlet pamatujete dvacet let a nedivím se ani tomu, že ženy do podzemí nesmějí. Popsala jste to působivě.
Daniela Řeřichová
Moc vám všem děkuji za komentáře a sympatie hornické profesi. Máme kolem sebe mnoho poctivých, nenápadných lidí.
Jana Šenbergerová
Napsala jste to přímo poeticky, ale při této práci moc poezie nebylo. Jezdila jsem s havíři ve čtyři ráno vlakem "šichťákem" hodinu do Ostravy do školy. Byli první, které jsem viděla s černými linkami kolem očí. Často vedli silácké řeči. Nedivila jsem se, protože slaboch neměl v šachtě co dělat. Díky tomu, že kamarádčin otec byl na jednom dole ředitelem, měla jsem také možnost se s ní do šachty podívat. Pro neznalé, podzemí dovede vyluzovat docela děsivé zvuky. Také smekám přede všemi, kteří to dnes a denně podstupovali a leckde dodnes podstupují. Žiji v kraji, kde se těžila ruda. I zdejší podzemí jsem poznala, tentokrát díky manželovi, který nepracoval v dole, ale na úpravně. I hodina v jeho kanceláři stačila. Dusivý zápach, neskutečný rachot a vibrace. Většina havířů, které jsem znala, už nežije. Jen málokterý si užil důchodu. Byla jsem hodně překvapena, když jsem se rozhodla navštívit šachtu, kde se provozuje speleoterapie, protože jsem hned za vstupní branou zažila zcela nečekaný záchvat klaustrofobie. Když jsme procházeli nízkou chodbou k hlavnímu sálu, všechno ve mně křičelo "Utíkej odsud pryč!" Zaťala jsem zuby a pěsti a teprve pod vysokou klenbou se mi ulevilo. Ani ve snu by mě nenapadlo, že by mě něco takového mohlo postihnout v místě, kam chodí děti s respiračními potížemi cvičit a hrát si. A stalo se.
Naděžda Špásová
Danielo, napsala jsi to opravdu moc hezky, na té fotce mezi chlapy svítíš. Já bych tam dolů nemohla, mám fobií z davu a prostoru, odkud není úniku. Na tvůj výlet do podzemí určitě nikdy nezapomeneš, viď. :-)
Hana Nováková
Danielo, poutavý článek, dodnes si horníků vážím, je to jedno z mála povolání, kdy jdeš do práce a nevíš, zda půjdeš i z ní. Všem, kteří to štěstí neměli a už nikdy více se nevrátili ke svým rodinám, se patří vyjádřit - Čest jejich památce a ostatním, hodně štěstí a zdraví.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.