Vzpomínka na moji první práci
Naše vesnička. FOTO: archiv autorky

Vzpomínka na moji první práci

20. 11. 2020

Po úspěšné maturitě v roce 1965 jsem nastoupila ve své rodné vesnici jako účetní a se mnou i nový předseda. Byli jsme oba vedeni jako kádrové rezervy - z větší části placeni okresem. Předseda nebyl sice zemědělský odborník, ale byl starší a měl veliké organizační schopnosti.

"Zétra pojedo pro našo prvni véplato, Maruško!" volá na mne předseda.
"Ale véplata bode dělat přes 200.000 korun, mosime pro ňo jet voba dva a vzit si zbraň, na to je předpis," odpovídám já.
"Tak dobře, pojedeme spolo."

Byl krásný letní měsíc, družstvo mělo spousty brigádníků, stavělo se a proto byla tato výplata tak vysoká. Nasedli jsme do auta a odjeli do okresního města. Vezli jsme s sebou všechno - tašku i zbraň.

V bance předseda převzal peníze a jde ke stolku v rohu místnosti. Tam klidně obsah tašky vysype na stůl a položí vedle zbraň. Podívala jsem se něj nechápavě...?

"Maruško bodeme přepočítávat!"
"Ale peněžní styk je založené na důvěře..."
"Peněžní styk možná, ale moje žena vo tem neví. A kdebech ji stovko prošustroval, mosel bech se tóto zbraňó zastřelet..."

Oba jsme se dali do přepočítávání. Bylo toho hodně a nejen ve stokorunách. Tehdy jsem ještě vůbec ani neznala slovo psychiatr - ale podle chování zaměstnanců banky, kteří se na nás chodili dívat jsem pochopila, že jsme asi podobni cvokům.

Všechno bylo v pořádku a předseda mi předal plnou tašku peněz se slovy:
"Zavez to dom a ať je véplata do třech hodin vodpoledne nasáčkovaná a vehlášená, já zde mám ještě schuzo!"
"Autobus ož mě vodjel" ozývám se nesměle.
"Te si nejak poradiš. A abech nezapomněl, zbraň si vezmo pro jistoto s sebó..."

Zůstala jsem stát v Prostějově na náměstí s taškou plnou peněz a přemýšlela, co dělat. V mé hlavě se zrodila jen jediná myšlenka - použít stop.

"Nikdo přece nemůže vědět, že vezu tolik peněz," myslím si v duchu a odvážně kráčím přes město na výpadovou silnici. Jdu, ale mám smůlu. Je polední čas, celkem nic nejede - anebo většinou odbočuje.

Nemám mnoho zkušeností se stopem a tak jdu, jdu...

A nejsem ani na takové pěší cestování moc vhodně oblečena a obuta. Mám na sobě černou úzkou minisukni, lehkou halenku, punčochy a vysoké podpatky.

Vtom uslyším za sebou zvuk motorky a ta vzápětí u mne zastavuje. Ochotný řidič se mne sám ptá:
"Nechcete se svézt, slečno?"

Dívám se na motorku. Je to sice stará Zetka, ale v duchu si myslím:
"Má to dvě kola, jede to a v té sukni to snad taky přežiji..."

Nic netušíc jsem si sedla na sedadlo, v jedné ruce držím tašku s penězi, druhou mám na zadním držadle motorky. Motocyklista se rozjel a teď začalo něco, s čím jsem vůbec nepočítala. Řidiči stačila k řízení jedna ruka a druhou mi začal osahávat nohu. Zděsila jsem se. Hlavou se mi mihla myšlenka - sexuální typ.

"To jedeme krásnou krajinou, to je přímo pohádka," začínám používat svou výmluvnost ve víře, že obrátím pozornost řidiče jinam.

Ale ten se jen pootočil, pohrdavě usmál a ruka stále výš a výš.

Nechci se ještě vzdát...?

"Víte, pane, budu se vdávat, neměl byste si dovolovat," zase jen pohrdavý úsměv a ruka výš.

Teď už začínám být bezbranná. Skočit z motorky za jízdy by bylo šílenství a také nejsem oblečena na útěk - spíš na parket. Nevím si rady. V duchu si jen představuji, že se blížíme k hlubokým lesům, odhaduji řidičovu fyzičku, s kterou se naprosto nemohu srovnat, a začínám si představovat, že řidič někde odbočí a zjistí v tašce tu dávku peněz. Úplně lituji, že nemám u sebe zbraň, avšak vím, že bych ji nedokázala použít ani v sebeobraně.

V nejtěžší chvíli mi už jen napadne prosit o pomoc nejvyšší, a tak v duchu ihned letí moje střelné prosebné modlitby k Pánu Bohu.

Blížíme se k malé vesnici. Řidič se na mne obrátí se slovy:

"Já před vesnicí zastavím, přejedu sám a na konci na vás počkám. Ale musíte mi slíbit, že za mnou přijdete."

Snažím se ovládat. Slézám klidně a dívám se řidiči do očí a bez pocitu viny mu do těch očí lžu:
"Ano, přijdu za vámi..."

Stojím a dívám se, jak motorka odjíždí. Až mi zmizí z očí, teprve se uvolním a vydechnu si. Teď už vím, že jsem zachráněna.

Jenže co dál, vždyť domů to mám ještě tak daleko. Postavila jsem se doprostřed silnice. Musím jet dál stopem, na konci vesnice na mne čeká někdo velice podivný...

Slyším zvuk auta. Roztáhnu obě ruce a donutím auto zastavit. Tentokrát jsem měla štěstí. Ve starším autě je řidičkou žena.

"Prosím vás pěkně, paní, já se potřebuji svézt, vemte mě s sebou..."
"Ale slečno, s tím nepočítejte, já jsem ještě nikdy nevezla stopaře, a že jsem zastavila - bylo to jen proto, že bych vás jinak zranila..."
"Jenže já nutně potřebuji jet. A teď si všímám, na autě máte přivázaný stoleček, kdyby se vám nějak uvolnil, alespoň bych vám ho pomohla upevnit."
"No, stabilitu nemá nejlepší, to je pravda. A tak víte co, slečno, posaďte se."

Auto se rozjelo, na konci vesnice míjíme motorku. Já se na předním sedadle úplně zmenšuji, ale dokáži se přes sklo podívat na "svého řidiče." Ten se se mnou loučí pohledem - je to pohled vraha.

Pomohla jsem výplatu i nasáčkovat a vyhlásila ji vesnickým rozhlasem. Takže peníze se dostaly v pořádku do rukou všem těm, kterým patřily. Večer jsem se potkala s předsedou.

"Maruško jaks dojela? Já jsem měl pech, pichl sem, mosel sem předělávat kolo. Tes to měla meslim snazší."
"No, ani moc ne," pokyvuji záhadně hlavou.

Tato první výplata byla tragikomická, při další se již všichni naučili důvěřovat bance a já jsem už nikdy nevezla tolik peněz stopem...

 

Hodnocení:
(5.1 b. / 24 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Marie Ženatová
Milá Zuzanko až jsem vložila svůj příspěvek, tak se mi tam teprve objevil Tvůj. Tehdy se v té celé oblasti žilo celkem klidně a bezpečně. Ale po zveřejnění této tragedie naskakovala "husí kůže" téměř všem obyvatelům okresu Prostějov i širokého okolí. Velmi, velmi dlouho trvalo mnohým než se přestali obávat neznámého, ale možného nebezpečí a mohli zase alespoň trochu začít chodit do přírody a povídat si i s úplně cizími lidmi...
Marie Ženatová
Ještě jednou Vám všem moc děkuji za milá slova...* Paní Helenko P. obrázky mám od tatínka, který je maloval ve svém mládí už od 13 let...* - Prostějov je teď skutečně krásné město, často jsem tam byla i pracovně a bydlí tam šikovní a bodří hanáci, ale na Drahanské vrchovině kde je Protivanov žijí zase šikovní a dobří horáci...* S OP Prostějov mělo naše JZD družbu, takže jsem tam několikrát byla ještě v dobách studií i s tatínkem /byl několik let prvním předsedou/ a procházela v údivu to veliké množství skladů naplněných tehdy překrásným, ale pro nás někdy i nedostupným zbožím - protože v té době šlo mnoho kvalitních výrobků často na vývoz...* Já zase velmi ráda čtu Vaše člány o cestování - i já mám moc ráda Japonsko - ale hlavně je poznávám z vyprávění manželky mého synovce, která je Japonka a v naší zemi studovala...*
Zuzana Pivcová
Maruško, tak to jsem netušila, žes jela opravdu s tak nebezpečným člověkem. Myslela jsem, že to byl "jen" chtivý muž. Tak teprve po Tvé poznámce mi naskočila husí kůže.
Tomáš Staníček
Velmi hezky se to čte.
Helena Přibilová
Paní Maruško, líbí se mi půvabné obrázky vaší vesničky. Prostějov a jeho okolí znám, čtyři roky jsem tam studovala a potom i pracovala. Z Protivanova pocházela jedna moje spolužačka.
Hana Rypáčková
To jsem se pobavila..S penězi jsem neměla co dočinění, ale stopovala jsem fest. Jen dvakrát jsem měla strach, když řidiči odbočili z trasy. Jeden potřeboval do chladiče náklaďáku nalít vodu z rybníka a druhý cestou z Košic do Humenného odbočil do rekreační chaty na skvělou zmrzlinu. Byl to řidič ředitele tamní gumárny a často tudy jezdil na zmrzlinu. Měla jsem štěstí na lidi ...
Marie Ženatová
Pane Mráčku moc jste mne potěšil svým příspěvkem...* To by mne ani nenapadlo, že ty "vrtule" jsou vidět tak daleko.* A protivanovští hasiči jsou skutečně velmi obětaví...*
Rostislav Mraček
Moc pěkné! A ten obrázek Protivanova! I od nás, od Přerova někdy vídáme ty vaše vrtule mezi Protivanovem a Malým Hradiskem. Vaši hasiči u nás pomáhali při povodni 1997 a zůstal tu po nich na památku svátý Florián.
Blanka Macháčková
Krásné poprvé. Vtipné, čtivé a to nářečí.. Super.
Marie Ženatová
Moc Vám všem ze srdce děkuji za vaše milá slova* Ale já teď v diskuzi bych chtěla napsat ještě dovětek, který jsem záměrně nanapsala v příspěvku...? Dotyčný muž s motorkou, který mne vezl - se stal tehdy po půl roce známým zvrhlíkem, který blízko mé rodné vesnice zneužil a usmrtil dva mladé lidi. Přišlo se na to, že má na svědomí i jiné ženy. V okresních novinách vyšla jeho fotografie a výzva, aby se přihlásili další svědkové... I když jsem na fotografii dotyčného ihned poznala, nenašla jsem odvahu se také přihlásit, protože jsem vezla ne zrovna bezpečně tolik peněz stopem. Dotyčný byl tehdy odsouzen k trestu nejvyššímu a rozsudek byl vykonán...

Zpět na homepage Zpět na článek