Přežila jsem internát
Ilustrační foto: ingimage.com

Přežila jsem internát

21. 11. 2020

Existuje snad ještě takové zařízení?  Pokud ano, předpokládám, že je naprosto odlišné od toho našeho v létech šedesátých.

Těžký kufr vláčím od vlaku přes celé město. V budově internátu mě vítá soudružka vychovatelka a vede do pokoje, kde jsem úplně první a mohu si tedy vybrat jednu z devíti postelí. Jako v pohádce. Usedám na krajíček oblečena do skládací sukně, svetru do véčka, svoje blond vlasy stažené mašlí a čekám. Do večera se pokoj zaplní a to jsou mé kamarádky na celé čtyři roky. Strávily jsme společně spoustu času, prokecaly a prochechtaly spoustu hodin. Nejvíce večer před spaním. Řešily se rodinné problémy, naše první lásky a později i sexuální zkušenosti. Z této oblasti jsme znaly dopodrobna teorii. Anatomie, fyziologie, gynekologie, to vše byly zajímavé předměty. Brzy jsme tedy věděly co je ovulace, plodné a neplodné dny, co je kyretáž a znaly čtyři fáze porodu.

S velkým nadšením jsme se vracely z nemocniční praxe s křikem „Už jsem to viděla!“ Řeč byla o porodu a krásném, velkém zážitku. Někdy byl však návrat velmi smutný a stresující. Staly jsme se svědkyněmi umíraní. Smrt je sice přirozená součást života, ale přesto o ní nechce nikdo hovořit. Toto téma je ve společnosti tabu. Naše učitelka vždycky říkávala: Představte si, že to byla něčí babička nebo dědeček a bude někomu moc chybět.“ Myslím, že v tomto mladém věku jsme rychleji dospěly, a srovnat si v hlavě životní hodnoty nebylo vůbec ke škodě.

Na internátě vládl přísný režim. Ráno nás budila soudružka k ranní rozcvičce a my rozespalé navlékaly tepláky, trika a šouraly se směrem k tělocvičně. Cvičení končilo pochodem ve dvojstupech. V rytmu nějaké písně a už částečně probuzené jsme pěkně procvičovaly hlasivky. Byl to náš vzdor a zpěv se rozléhal široko daleko. Na pokojích jsme sami uklízely, a každý den probíhala kontrola. Běda, jestli byl nějaký chuchvalec prachu nalepený zespodu na nohách židle nebo neporovnáno oblečení ve skříních. Okamžitě šly body dolů a následoval postih. 

Každé odpoledne od čtyř do půl šesté byly povoleny vycházky a nikdo nesměl přetáhnout čas. My záviděly čtvrťačkám, že mohli jít ven i po večeři.
Bylo dobré se angažovat v některých zájmových kroužcích. Mimoškolské aktivity byly ceněny a mělo to vliv i na celkové hodnocení studentek. Holky sportovně založené jezdily po závodech, ale já se podílela na přípravě divadelních představení. Role, které jsem hrála, byly bezvadné a moc mě to bavilo.

Nejlepší a nejjednodušší však bylo zajít do kina. Zažily jsme premiéry filmů, které jsou dnes historií. Filmy Starci na chmelu. Kdyby tisíc klarinetů. Lásky jedné plavovlásky…tak to bylo naše mládí. Různé besedy se zajímavými lidmi, divadla, výlety. Na učení někdy nezbývalo moc času. Náš hodný učitel, lékař patolog, vždycky, když odcházel ze třídy, říkával prosebným hlasem. „Děcka, učte se tu patolku, jóó!“ No, a co myslíte, učily jsme se?

Samozřejmě, že ano. Všechny jsme zvládly odmaturovat, osud nás rozevlál do všech koutů republiky a některé i do ciziny. V tehdejší době ovšem musely emigrovat, aby se tam dostaly. Z pozdějšího vyprávění vím, že všechny se velmi dobře uplatnily, i když začátky nebyly lehké. Jenže, naše české sestřičky dokázaly vzít za práci a byly pak velmi, velmi ceněné. Zajímavé je, že všechny jsme zůstaly u tohoto povolání zdravotní sestry, na které jsme byly a jsme hrdé. Na školních srazech vzpomínáme na internát už jen v dobrém, jen na to hezké, a občas se opravdu od srdce zasmějeme.

Hodnocení:
(5.1 b. / 13 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Libuše Münsterová
Děkuji všem za milé komentáře. Je to fajn mět zpětnou vazbu. Dík
Soňa Prachfeldová
Krásné vzpomínání, jo na intru to bylo někdy velké dobrodružství
Květa Řičánková
Když jsem v polovině šedesátých let nastoupila na zdravku byly jsme ten rok první obyvatelky nového internátu.Na kraji města,za ním jen pole, 8 pater na každém 8 pokojů 2-3 lůžkových. Vlastní kuchyně s jídelnou,nemocnice za řekou ale do školy jsme jezdily do centra města. V 90.letech byla nedaleko postavena nová škola.Měla jsem možnost si před rokem prohlédnout-hned bych se vrátila.Byla postavena také blíže školy lávka přes řeku.Na intru bylo dost volna,hlavně 3. a 4. ročníky. Je tady ještě jedna íčkařka která tam bydlela.
Marie Ženatová
Libuško díky moc za milý příspěvek a vzpomínku. Já jsem prožila na internátech celkem pět nádherných roků, které patří k mým nejlepším v životě...* Ale to cestování jsem měla podobné jako Evička M. - brzy ráno s těžkým kufrem na první autobus do města, v kterém jsem většinou stála jen na jedné noze, protože tam víc místa nebylo. Další přesedání bylo na vlak ve Skalici nad Svitavou - odtud už jsme jeli tři kamarádky a bylo hodně veselo. No a v Brně nás už byl pomalu celý vagon - byly jsme všechny veselé, ale také velmi přičinlivé - většina nás při bezstarostném povídání dokázala i stále plést a to tehdy nás pletařek ve vlaku bylo hodně a to nejen my mladé, ale i starší spolucestující... Když jsem jela loni naposledy do Prahy rychlíkem, tak si vedle na sedadla přisedla čtyři mladá děvčátka. Jen se letmo pozdravila a ihned vytáhla chytré telefony a beze slov začala ťukat do klávesnice...? Takže si myslím, že my s těmi jehlicemi nebo háčky a veselým povídáním jsme tehdy to cestování do škol měli daleko, daleko lepší...***
Naděžda Špásová
Taky jsem od r.1970-74 byla na intru, občas to nestálo za nic, ale dalo se to přežít. Bylo to v Praze, o to to bylo zajímavější. Na srazy jezdím pravidelně, s pár holkama se vídám častěji a voláme si.
Eva Mužíková
Libuše, Vaše první věta ve mně vyvolala vzpomínku. Také jsem každý týden v pondělí ráno okolo páté odcházela s těžkým kufrem na autobus do Mimoně. Asi po půl hodině jízdy čekání ve studené špinavé čekárně bez světla na další autobus do Mnichova Hradiště. Tam už v trochu slušnější nádražní čekárně čekání na vlak do Turnova. Pondělní vyučování jsem málem prospala, Odpoledne jízda vlakem na internát. Stejný režim jako u Vás, jen s tím rozdílem že jsme z intru do školy dojížděli. Zkrátka stále na cestách. V sobotu odpoledne po vyučování cesta se dvěma přestupy zase domů. Ale zvládla jsem to, nyní už jen vzpomínky.
Lenka Kočandrlová
Zažila jsem dva roky na intru,na nástavbě,a byly to krásné roky.Nás se netýkalo povinné učení,vycházky jsme si dělali,kdykoliv nás napadlo,neustále jsme byly (my děvčata) u kluků na pokojích,tam hráli karty,blbli...Byli jsme všichni dávno zletilí,tak jsme si užívali....Byli tam vychovatelé,ale ti tak odemykali dveře večer nebo semtam se snažili ,aby se neděly obzvlášť velké neplechy.Druhým rokem nastoupili "bažanti",tak ti měli "péči",pro nás-mazáky- se nezměnilo nic .
Antonín Nebuželský
Taky si to pamatuji, včetně Starců na chmelu, za ruku ve starém mostecké kině. Takové Meziboří to bylo učňovské městečko, hlavně pro budoucí horník a chemiky , to si asi dneska těžko dokáže někdo představit. A já vzpomínám s nostalgií na tu tehdejší dobu, kdy jsem se dostal z vesnice na Děčínsku do světa. A jak píše Václav ta vojna potom mi taky něco dala.
Havel Václav Kotas
Internáty - to už dlouho mladým generacím chybí, mužskému pokolení i následná vojenská služba.
Zuzana Pivcová
Moc se mi Vaše vyprávění líbí, vážím si toho, že jste v té době objevila i řadu pozitivních věcí a že dovedete tak krásně prezentovat důležitost práce zdravotních sester.

Zpět na homepage Zpět na článek