Sny a realita
www.pixabay.com

Sny a realita

22. 11. 2020

Zatím se ve svých myšlenkách netoulávám příliš často ve své minulosti. Ale nedávno, možná i pod vlivem příspěvků ostatních íčkařů, jsem si uvědomila, že realita mého pracovního života byla vlastně diametrálně odlišná od snů a představ, které jsem měla v době svého dětství a mládí.

Na své první dětské touhy si pamatuji docela dobře, protože když jsem byla donucena je prozradit, vznikl kolem toho docela slušný rozruch. A začalo to tak nevinně, písemnou prací v některé z tříd základní školy na téma Čím bys chtěl v životě být. Jako poslušná ovečka jsem to popsala zcela úpřimně. Měla jsem dokonce tři varianty. Chtěla jsem být zahradníkem, spisovatelem nebo prezidentem. Dnes by se těmto dětským snům nikdo nepodivoval, ale v šedesátých letech minulého století to vyvolalo nezvyklý rozruch v učitelském sboru. Až tak velký, že moji rodiče byli pozváni do školy a bylo jim domlouváno ohledně mé výchovy. Tehdy jsem to dost nechápala, když mi pak doma striktně sdělili, že nemám takové blbosti do slohových cvičení psát. Bez problémů prý můžu být zahradníkem.

S blížícím se koncem základní školy jsem se trochu normalizovala a doufala jsem, že bych mohla jít na nějakou uměleckou školu. V té době jsem totiž usilovně malovala, kreslila, tvořila, psala články do časopisů, organizovala různá dětská představení a soutěže. Avšak moji rodiče měli představu, že bych měla studovat něco praktického, a tak jsem skončila na střední ekonomické škole. Neměla jsem jim to za zlé. Na školu jsem si rychle zvykla a s odstupem let jsem si musela přiznat, že jsem se tam naučila mnoho užitečných věcí. Psaní na stroji všemi deseti byla asi ta nejlepší dovednost, kterou mi tahle škola dala. Kupodivu se v mém dalším profesním životě docela hodilo účetnictví, ale to trochu předbíhám.

Pokračování studia na vysoké škole jsem si musela tvrdě vybojovat. Zejména můj tatínek byl proti, povolil až po velkém nátlaku svého okolí a hlavné mé tehdejší třídní profesorky. Na vysokou školu jsem se dostala, ale na zcela jiný obor, než jsem původně chtěla. Rozhodnutí kohosi neznámého mě nasměrovalo na studium ekonomicko-matematických výpočtů a statistiku. Nezapškla jsem, ale jako vždy ve svém životě jsem to dělala důkladně a odpovědně. Podklady pro svou diplomovou práci jsem dolovala v jedné velké a známé firmě v severních Čechách. Tam jsem si domluvila práci ve výpočetním středisku, dokonce mi slíbili i byt, když u nich nastoupím. Nakonec z toho díky veletoči v mém osobním životě sešlo. A tak jsem se po ukončení studia pokorně vrátila domů k rodičům a trochu pod tlakem okolností jsem nastoupila na místo rozborářky v místním velkém podniku. Práce s čísly mi nevadila, základní ekonomické znalosti se mi hodily.

Ale nevydržela jsem tam dlouho. Tehdy jsem poznala svého budoucího muže, nadšeného programátora. Až tak nadšeného, že když zjistil, že jsem k programování přičichla na vysoké škole, začali jsme programovat i na rande. Tedy kromě jiných aktivit, na které jsme samozřejmě nezapomínali. V dnes už archaickém programovacím jazyce Assembler jsem tehdy slavnostně naprogramovala jednoduchý generátor náhodných čísel. Brzy poté jsme se vzali. Když jsem se přestěhovala za mužem do jeho bydliště, našla jsem si rovnou práci jako programátorka v jednom výzkumném ústavu. A u této práce jsem na různých pozicích a v různých firmách vydržela po celý svůj profesní život.

Začínala jsem ještě v době, kdy sálový počítač (tehdy EC 1033) zabral celé přízemí v budově výzkumného ústavu. Kolem něj se důležitě pohybovali tzv. operátoři a technici v bílých pláštích. My programátoři jsme si své myšlenky zapisovali do předtištěných formulářů, z nich se vyděrovaly do děrných štítků a ty byly pohlceny počítačem. Na to, než se mi vrátil výpis z počítače na kusu papíru, jsem tehdy čekala celý den. A když jsem udělala chybu, tak se celý postup opakoval. Vývoj v této oblasti však pokračoval rychlostí blesku, a tak jak se měnila technika, měnily se i programovací jazyky a pracovní postupy. Vlastně jsem se celý život musela stále něco učit. Další a další programovací jazyky, nové postupy, používání nové techniky, ale i novou legislativu vztahující se k příslušné oblasti. Programy, které jsem po celý život vytvářela, byly totiž součástí ekonomických systémů pro firmy. Tedy zjednodušeně řečeno účetnictví, personalistika, mzdy, majetek, obchod atd. A vlastně v této oblasti pracuji dodnes, i když teď už v omezeném časovém rozsahu.

Moje práce hrála v mém životě vždycky významnou roli a dělala jsem ji ráda. V některých obdobích jsem sice musela vynaložit hodně úsilí, abych ji skloubila se svým osobním a rodinným životem, ale můj muž i moje rodina mi byli vždycky velkou oporou. Pár let po dovršení důchodového věku jsem však začala svůj pracovní život trochu brzdit. Uvědomila jsem si, že právě teď mám vnoučata a musím si je užít, dokud jsou malá. Intenzivněji jsem se také začala věnovat svým koníčkům, které jsem vlastně nikdy v životě neopustila, jen byly okolnostmi trochu zatlačeny do pozadí. Fotografování, psaní, malování i cizím jazykům.

Nemohu tedy říct, že jsem v životě  dělala to, co jsem si vysnila kdysi v dětství. Spíš musím konstatovat, že mě nějaká neviditelná ruka celý život postrkovala někam, kde mě chtěla mít. A já jsem se nebránila, spíš jsem jí vycházela vstříc. Asi to tak prostě mělo být.

 

Hodnocení:
(5 b. / 14 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Eva Mužíková
Vláďko, článek ve mně vyvolal vzpomínku, kdy jsem asi tři roky pracovala ve výpočetním středisku uranových dolů. Počítač opravdu zabíral celou velkou místnost, operátoři nosili balíčky děrných štítků stažené gumičkami. Nikdy jsem nepochopila, jak se v nich vyznají. Kontrovala jsem na výstupní kontrole sjetiny z počítače, mnohokrát dokola.. Hezký článek.
Helena Přibilová
Paní Vlaďko, také mě zaujal Váš příběh. V dětství bylo mým snem stát se malířkou. Moc mě bavilo kreslení, stále jsem něco tvořila, ať už z papíru nebo z textilu. Nakonec mě tyto záliby přivedly na oděvní školu, kde jedním z předmětů bylo i oděvní výtvarnictví. Mimochodem, tento předmět vyučovala profesorka Jaroslava Zárecká - Muchová, vnučka malíře Alfonse Muchy. Vedla jsem i třídní kroniku, kde jsem kromě psaní také hodně kreslila. Malířství se sice nestalo mým povoláním, ale milým koníčkem. Často jsem věnovala nějaký obrázek svým známým nebo i zákazníkům a vždy mě potěšilo, když jsem jim tím udělala radost.
Dana Divišová
Zajímavý a moc hezký napsaný článek. Od základky jsem jsem chtěla být učitelkou matematiky. Táta si myslel, že budu letuškou a tak rodiče rozhodli, že půjdu nejdřív na ekonomku. Celou školu jsem si říkala, že určitě nebudu účetní. Samozřejmě, že jsem v účtárně skončila. A to celý téměř celý profesní život. Ležela jsem doma neustále v daňových a účetních zákonech. Prostě workholik. Matematiku jsem později učila jen svoje vnuky. Prostě čísla mi byla souzena. Jen v jiném oboru. Nakonec to bylo asi dobře, protože v dnešní době bych pubertání děti učit nechtěla.
Zuzana Pivcová
Já jsem, Vlaďko, jak už je asi známo, chtěla být (nepočítám-li úplné dětství) novinářkou a učitelství bylo z nouze, i když se jazyková škola odlišovala od normální devítiletky, učila jsem postupně téměř jen dospělé. Měla jsem, asi z nebe, dar na různé nové metody, které činily práci zábavnější a i úspěšnější, a to i později v archivu. Pokud na mě po letech v jazykovce lidé vzpomínali a návštěvníci archivu se ke mně také srdečně hlásí, je to pro mě velká radost. Nerada bych odcházela s pocitem, že moje práce neměla smysl. Díky, Vlaďko, moc se mi to líbí.
Dana Puchalská
Vlaďko, Tvůj dnešní článek se mi moc líbil. Až tak že jsem ho četla nadvakrát. Ani dětské sny a realita jsou někdy diametrálně rozdílné. Já chtěla být vším možným, třeba ošetřovatelkou v ZOO, zahradnicí, reprodukční grafičkou fotografkou. Ovšem život mínil jinak a když se s odstupem zamyslím, nebylo to až tak špatné.
František Matoušek
Hezký článek. Mě na rozdíl od Vás postrkovala velice známá "ruka", a "říkala" mě, nebo mojim rodičům pro co se hodím či nehodím, na kterou školu mohu jít a kam ani v žádném případě. I přes to všechno jsem měl později v životě docela kliku.
Marie Ženatová
Díky moc za velice hezký a zajímavý článek. Já jsem ze své střední školy také nejvíce využívala to psaní deseti *
ivana kosťunová
Když nemůžu dělat, co mě baví, musí mě začít bavit to, co dělám- to se stalo i mým životním osudem. Velmi vám rozumím :))
Jan Zelenka
Moc zajímavý článek. Většina z nás má asi podobné zkušenosti. Máme nějaká očekávání od života, přání, zájmy, ale život nás obvykle dokope k něčemu jinému. V mládí jsem byl introvert, hodně jsem psal a chtěl jsem se živit historií. Osud mne ale nasměroval nejdříve k těžké fyzické práci, aby mne ze dne na den hodil do vyšších manažerských postů. Ke svým zájmům, tedy k literární tvorbě a historii jsem se vrátil až v důchodu. Moc hezky jste to popsala, paní Dejmková.
Daniela Řeřichová
Pěkný článek. Také si myslím, že člověk se třeba oklikou dostane k tomu vysněnému. Ale měla jste štěstí, že jste dělala práci, která Vás bavila. Já jsem také ve své profesi spokojená a přeji to každému.

Zpět na homepage Zpět na článek