Chmel je naše zlato!
Ilustrační foto: pixabay.com

Chmel je naše zlato!

2. 12. 2020

Součástí studia na střední škole sklářské v Novém Boru byly za mých mladých let chmelové brigády a povinné praxe ve sklárně. Už je to tak dávno, že ani nevím, jestli se chmel ještě češe ručně, nebo už jen strojově. Chmel z česačky byl méně kvalitní, ručně sklizené šišky nebyly přetrhané, jako ty z česačky.

Náš profesor matematiky nám ochotně vysvětlil, že co nechtějí dělat muži, dají dělat ženám. Co nechtějí dělat ženy, tam se pošle armáda, a kde to nezachrání armáda, tam pošlou školní mládež. Tím byla nutnost česat chmel, vybírat brambory a nakládat na valník balíky slámy dostatečně zdůvodněna. Nebavilo nás to, ale dneska si myslím, že taková práce by dnešní generaci pomohla pochopit, že peníze se nelíhnou v bankomatu a že se vyplatí uvažovat, do čeho investovat a co nepotřebuji.

Asi vám nemusím připomínat, že chmel měl drsné stopky, a kdo neměl rukavice, odřel si prsty. Ráno byla na chmelnici zima, v poledne horko, jídlo nám vozili a kvalita opravdu nebyla jako od babičky. Bylo třeba natrhat tolik věrtelů, aby bylo alespoň na byt a stravu a z chmelnice se chodilo až odpoledne. Na štěstí jsme jezdili na chmel do Úštěku. Krásné malé městečko s velkým rybníkem, který si prý nechal vybudovat generál Šejna. Bylo kam chodit na procházky, bylo kde randit. Nezapomenutelné byly "ptačí domky" - příbytky ve skále. Místní zajímavost. A někdy už jsme ochutnali i první zralé švestky.

Bavili jsme se chmelovou módou ve stylu "čím hůř tím líp". Zvláště pánové vynikali módními kreacemi, které se jinde nedaly vidět. Ty tepláky, na zadní kapsičce ozdobené červeným knoflíkem, musely být starší, než jejich majitel... My s kamarádkou jsme zase bavily okolí nadáváním na dnešní mládež: "Víte paní, to je hrozný, jak je ta dnešní mládež líná, to my za mlada... a když kamarádka popsala, co se dalo, skočila jsem jí do řeči "ale paní co ti mladí dneska nosí, to je ale móda... a tak jsme pokračovaly, skákaly si do řeči a vymýšlely nová a nová témata do nekonečna a bavily široké okolí. Tak široké, že jsme si ani nevšimly, že za našimi zády už dávno stojí profesoři a baví se nejmíň tak dobře, jako my.

Kdo měl štěstí, tomu přijela na pomoc celá rodina, říkali jsme tomu "rodinný kombajn" . Mně nikdo z rodiny s chmelem pomoci nepřijel, ale kdo to neměl moc daleko, byl svým dítětem nadšeně uvítán a vzápětí také zaměstnán. Pokud se pamatuji, česalo se i v neděli a školní rok začal, až když jsme sklidili, co narostlo.

Kdo byl šikovný, vydělal si zajímavou částku, ale já byla ráda, že jsem vydělala na jídlo a něco málo navíc. Abych to zvládla, nechala jsem si poradit a trhala co největší větvičky. Když to někdo přehnal, paní u věrtelu mu nechala větvičky přetrhat na menší, ale větší kousky chmelu přece jen víc přibývaly. Tato zkušenost se pak hodila mému bratru. Je mladší, a když byl na chmelu, nelenila jsem a jela za ním dělat "rodinný kombajn". Brácha načesal víc než já, a když si nechal poradit a trhal větší větvičky, šlo mu to ještě lépe. Dokonce byl vyhodnocen jako jeden z nejlepších česáčů a na národním výboru je pak pohostili dortem a kávou! Byla jsem na něj pyšná, i když mi nedal kousnout...

Ještě jeden zážitek by vás mohl pobavit: jednou mi s košem plným chmele pomohla štíhlá dívka s dlouhými vlasy. Asi ze čtvrtého ročníku, napadlo mne. Prohodila jsem pár postřehů na adresu profesorů a dívce jsem tykala. Humor mě přešel, když jsem se dověděla, že na školu nastoupila nová profesorka češtiny. Se strachem jsem čekala, kdy vstoupí do naší třídy. Co když jsem tykala profesorce! No samozřejmě, že to byla ona! Hrůzou jsem se bála na ni podívat - ale nikdy se o našem prvním seznámení nezmínila a z češtiny mi dávala dobré známky, zvláště za slohové úkoly.

Povinná praxe ve sklárně byla taky zážitek na celý život, takže o tom zase příště.

Můj příběh
Hodnocení:
(5.1 b. / 12 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jitka Chodorová
Ach jo, chmelová brigáda, byla jsem jen jednou, ale moc se mi to líbilo. Další rok nás poslali na sena do pohraničí, taky dobré, ale chmel byl asi nejlepší. Kouzelná atmosféra v letech našich kouzelných. Děkuji autorce za příjemné téma.
Soňa Prachfeldová
My jsme jezdívali jako studenti do Postoloprt na chmel. Spali ve staré škole, na takových pryčnách nad sebou, myli se studenou vodou.To byla hrůza, než se natrhal jeden koš, vertele6 daly zabrat. Srandy jsme užili zejména po skončení dne hodně, byly to krásné časy.
Jaroslav Kolín
Já jsem jezdil na chmel rád. Naše SVVŠ jezdila v letech 1960 - 1964 do Kalivod a byla tam legrace. Bylo nás tam pár kytaristů a rozhodli jsme se, že Kalivody si zaslouží vlastní chmelovou píseň. Kamarád napsal slova, náš pan profesor je zhudebnil a tu písničku pořváváme na našich srazech dodnes. Dovolím si citovat kousek refrénu (snad se dámy neurazí): Nad šiškami miliony z milionu hrdel ozývá se Kalivody, Kalivody... A v srpnu 1968 jsme se s mou nastávající vetřeli na chmelovou brigádu k mateřské SVVŠ. Nebyl to dobrý pocit, když po silnici, u níž jsme česali, projížděla vozidla bratrských armád, ale i to jsme přežili.
Marie Ženatová
Naše škola jezdívala na chmelové brigády na Žatecko.* Ale jen na to jarní zavádění chmele, takže jsme si i všichni užili chladnější počasí, také studenou vodu a spaní na slamnících. Ale jídlo jsme měli vždy vynikající a bylo ho hodně. A protože jsme museli skutečně hodně pracovat, tak jsme ty obrovité porce jídla úplně všichni spořádaly a byly za ně moc a moc vděční*
Vladislava Dejmková
Mám skoro stejné vzpomínky z chmelové brigády. Byla jsem dvakrát, jednou v 69. V den srpnového "výročí" jsme jako třída hodinu v poledne stávkovali a po návratu do školy z toho byl průšvih. Jedna "ochotná" spolužačka nás práskla.
Alena Vávrová
Tak já chmelovou brigádu užila jen pár dní. Asi jsem měla na chmelový pyl alergii, celá jsem se osypala a musela jsem domů. Třída ještě s jinou byla ubytovaná kousek nad Úštěkem v Ostrém. Jen z doslechu jsem se dozvěděla, že jelikož jsme měly ve třídě jen 7 kluků, randily dívky i s mladšími z prváku a chodilo se nahoru ke kapličkám...Tam já jsem se dostala až mnohem později, jako dospělá na výletě...Ale nebylo na co vzpomínat, než na tu děsnou vyrážku...
Dana Divišová
Tak já byla na chmelové brigádě 3x. Poprvé ještě před nástupem do prvního ročníku. Byla to krásná doba. Jezdili jsme do Kněževsi u Rakovníka. Bydleli jsme v nějaké stodole na palandách se slamníkem. Jak si ho kdo slehl, tak zůstal celý pobyt. Venku koryta se studenou vodou. První cigarety, první alkohol (tehdy frčela kofola s rumem), první lásky. A hlavně bez dohledu rodičů. Pamatuju si, že poprvé jsem nevěděla , co mne čeká. Ale v dalších letech už jsme byli mazáci. Myslím, že jsme dělali kolem 12 věrtelů. Holky oblečené jak strašák do zelí..a té legrace u trhání. Občas pršelo, občas pálilo slunce, dnešní děti by to nedělaly. Ale pro mne to byla jediná možnost, jak si každý rok vydělat na parádu z Tuzexu.
Zuzana Pivcová
Jihočeský kraj, kam jsme se s maminkou přestěhovaly, byl bramborářský. Se třídou jsme chodili pravidelně na brambory, a to na střední škole, i pak na začátku studia na fakultě. Na chmelu jsem nebyla nikdy.
Jana Šenbergerová
Zažila jsem to jen jednou, ale protože jsem byla "punťa", pracovala jsem pečlivě, ale pomalu. Myslím, že můj osobní rekord byl 9 věrtelů. Moc jsem tedy nevydělala, ale ta zkušenost za to stála. Tam jsem poprvé viděla šváby a myla se v korýtku jen studenou vodou. Díky, že jste mi ty krásné časy mládí připomněla. :-)
Dana Puchalská
Maruško, děkuju za milý článek, který mluví za vše. Ano, legendární chmel a brigády. Když jsem byla malá holka chtěla jsem taky jet na česání. Moc se mi líbily věnce, které si potom česáči vozili domů na památku.

Zpět na homepage Zpět na článek