Alice aneb Opustíš-li mne...
Ilustrační foto: pixabay.com

Alice aneb Opustíš-li mne...

22. 1. 2021

Jsou bývalí žáci, kteří vzpomínají na své někdejší učitele, a jsou naopak i učitelé, kterým utkví v paměti někdo z žáků. Někteří fenomenální učitelé si pamatují i po letech celé třídy. To ale rozhodně není můj případ.

Byla jsem trochu atypická učitelka a navíc jsem neučila celý svůj produktivní život. Mým oborem byla němčina, a to na jazykové škole. To byly ve skutečnosti odpolední nebo pro dospělé i večerní jazykové kurzy, jaké existují i dnes. O výuku němčiny byl v krajském městě velký zájem, i když víc než u dětí často ze strany jejich rodičů. Ale naše škola vycházela zájemcům vstříc, tím víc, že kurzy byly placené. Proto se učitelé vydávali za odpolední výukou i do škol okolních obcí..

Jezdila jsem asi dva roky jednou týdně vlakem do městečka, kde byla devítiletka. Tamní děti mě milovaly, protože jsem byla mladá dáma, přijíždějící z krajského města. Neměly tolik aktivit jako ve velkém městě, takže němčina pro ně byla odpoledním zpestřením. A byly výrazně hodnější než ty velkoměstské. 

Jednou mi žáci po mém příchodu do třídy hned sdělili, že mají novou žákyni. V první lavici seděla dívenka s tmavými vlnitými vlasy, výrazně štíhlá a hodně křehká a plachá. Děti mi okamžitě prozradily, že se přistěhovala z Německa a neumí moc česky. K mému překvapení nebyla z NDR, ale ze Západního Německa. Mluvila sice jakžtakž česky, ale s výrazným německým akcentem umocněným hrdelním er. Jmenovala se Alice.

V té době jsem už měla zkušenosti s jednou trochu starší žákyní, která se narodila ve smíšeném manželství v NSR a po rozvodu rodičů přišla s matkou Češkou zpět do ČSSR. Ta si byla vědoma své němčiny a byla hodně sebevědomá. Alice byla narozdíl od ní velmi skromná a zakřiknutá. Když jsem s ní potřebovala vyřídit něco hodně rychle, přešla jsem do němčiny a ona měla radost, že se dobře domluvíme. Také děti ji začaly díky tomu trochu víc uznávat. Měla totiž jinak čtyřku z češtiny.

Alice mě chodila doprovázet k vlaku. Bylo před vánoci a zeptala jsem se, jestli si přeje nějaký dárek. Svou německou češtinou vyhrkla, že by chtěla bratříčka. Na mou námitku, a co sestřičku, hned oponovala, že chce jedině bratra. Tak jsem jí vysvětlovala, že příroda to pokaždé nezařídí podle přání. Já třeba bych chtěla černé vlasy a nemám je. Snad jsem ji trochu přesvědčila.

K její velké radosti však po několika měsících přibyl do rodiny chlapeček. To už jsem od vidění znala i rodiče. Tatínek byl statný a trochu hřmotný vousáč, zatímco maminka drobná, jemná jako Alice.

Jednou jsme se s dívčiným otcem potkali ve městě a zašli do cukrárny. Nedalo mi to a po delším hovoru jsem si dovolila se zeptat, proč přišli z Německa sem. Pán trochu sklopil hlavu a řekl: Víte, nám se tam hrozně stýskalo. A začal vyprávět...:
Měli jsme krátce po svatbě. Bylo léto 1968, najednou se smělo jet na Západ. Jeli jsme na svatební cestu do Západního Německa. Tam nás v srpnu zastihla zpráva o okupaci. Známí nám rozmlouvali návrat, že u nás bude zle. Manželka už byla těhotná, dostali jsme strach, jak to u nás dál bude. Tak jsme tam zůstali a narodila se Alice. Zpočátku nám známí dost pomohli. Neměli jsme se špatně, i když jsme neuměli skoro vůbec německy. Já jsem pracoval u benzínky. Jenže se nám čím dál víc stýskalo po domově. Nedokázali jsme ten stesk překonat. Nakonec jsme zažádali o návrat, i když bylo jasné, že to nebude zadarmo. Když jsme se vrátili, odseděl jsem si půl roku za nedovolené opuštění republiky. Pak jsem nastoupil na elektrárně. I když byl v Německu větší blahobyt, tady jsme doma a to je hlavní.

Rodina se za čas přestěhovala do krajského města, kde si koupili byt v takřka historickém domě v centru. Alice i tam ke mně chodila na němčinu. Tu ale začala postupně čím dál víc zapomínat. Už neměla ten původní výrazný přízvuk a vypadávala jí slovíčka. Byla z ní zkrátka česká holka.

Dívala jsem se na ni a říkala jsem si, že nechybělo mnoho a z rozhodnutí rodičů z ní byla Němka bez vztahu k naší zemi. Jak by se k tomu asi stavěla v dospělosti? Vím, bylo mnoho takových, odcházeli z různých důvodů a nemám právo je soudit. Vadilo mi však, že v řadě případů už jejich děti neuměly česky.

Pak jsem se odstěhovala do Prahy a Alici jsem už nikdy neviděla. Asi už jí bude tak padesát. Kdoví, zda se nakonec po otevření hranic přece jen nevydala tam, kde se narodila, tedy do Německa. Ale při vzpomínce na její rodiče, kteří se vrátili, tak nějak doufám, že spíš ne. Vybavuje se mi při tom verš z básně.Viktora Dyka Země mluví, kdy vlast říká Opustíš-li mne, nezahynu, opustíš-li mne, zahyneš.

I když je dnes jiná doba, můžeme cestovat a mladí se hodně seznamují s cizinci, tak vlast máme stejně jen jednu. A ta naše je opravdu krásná. Jsem ráda, že jsem i přes některé problémy neemigrovala.

Můj příběh vzpomínky
Hodnocení:
(4.8 b. / 49 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Hana Řezáčová
Pane Pepe, autorka popsala jeden případ se kterým se setkala, příběh své žačky, nechápu vaši "jedovatou slinu", navíc jste článek nepochopil ... U nás emigrovali lidé za Rakouska-Uherska, za první republiky kvůli krizi, před válkou, po válce, po r. 1948, po r. 1968 ... Vždy k tomu měli nějaký důvod, někdy odcházeli za lepším živobytím, jindy proto, aby si zachránili život. O tom ale ten článek není ... Je o vzpomínkách na domov, na dětství, o touze vrátit se ke kořenům ... Mnozí, kteří odešli, budete se asi divit, opravdu s láskou vzpomínají a někteří se, po ukončení pracovního života, vracejí.
Libor Farský
Moc hezké, Zuzi. Prožíval jsem také podobnou situaci, když jsem prožíval sovětskou okupaci 1968 v Londýně a dlouho váhal, jestli se mám vrátit. Dokonce jsem složil úspěšně zkoušku na dokončení VŠ studia v Austrálii, kde mám příbuzné. Najednou jsem ale dostal zprávu, že mi v Česku umírá babička - a hned jsem vyrazil domů. Jenže jsem dorazil o 1 den pozdě, to jsou móc smutné vzpomínky.
Don Pepe
Článek jako by vypadl ze stránek Rudého Práva ze 70.let.Také by se hodil do hlásné trouby KSČM Haló novin. Ono Dykovské Opustíš -li mne si přivlastnili komunisté a používali ke kritice emigrace , zvláště se jim líbilo když tam někdo neupěl nebo se mu tam příliš nedařilo. O těch co odešli ani slovo. Byli vymazáni, jejich knihy šli do stoupy, gramofonové desky staženy a filmy zakázány. Někteří museli utíkat před šibenicí. Autorce bych doporučil si dostudovat v jaké souvislosti Viktor Dyk ono zneužívané sousloví použil. O emigraci to nebylo. I protektorátní ministr Emanuel Moravec ho používal při kritice zrádné emigrace. Článek také obsahuje nepravdu, která komunistickou minulost lakuje do růžova. V tehdejší době si nikdo nemohl koupit byt. Byty státní nebo družstevní. Dalo se v rámci šedé ekonomiky za tzv. odstupné koupit právo platit nájem s tím , že po čase se nájemní smlouva převede.
Věra Ježková
Zuzko, díky za dojemný příběh. Maminka kdysi o emigraci taky uvažovala, se svým přítelem a se mnou. Jsem moc ráda, že k ní nedošlo.
Olga Škopánová
Alice měla velké štěstí, že se němčinu naučila přirozeným způsobem a nemusela se jí šprtat jako mnoho jiných. Měla by svým rodičům poděkovat.
Soňa Prachfeldová
Hezký příběh o tom, kde se kdo zrodí, tam se take hodí. Snad dívenka zůstala, snad odešla, kdo ví. Můj strýc žil v Brémách a pořád chtěl, abych u něho žila třeba i s maminkou,byl bezdětný. Maminka tu měla staré rodiče, které by neopustila a mě také ne. Tak jsem zůstala ve své zemi a nikdy jsem netoužila žít někde jinde . Dnešní mladí lidé jsou už jiní, ti jdou za budoucností, za lepším, někdy bez ohledu na vše ostatní. Myslím, že dříve byl ten vztah k naší zemi, k vlastenectví , daleko silnější, bohužel pro nás , pro zemi.
Marie Ženatová
Milá Zuzanko, moc děkuji za dojímavý příběh. Já sama jsem po srpnu 1968 měla celkem veliké problémy i v zaměstnání /i když jsem nebyla v žádné politické straně/ - ale hodně jsem psala před tím do novin... Velmi jsem tehdy uvažovala o emigraci - měla jsem celkem slušnou němčinu, ale manžel nechtěl - děti jsme ještě tehdy neměli... Ale nakonec jsem moc ráda, že naše děti mohly vyrůstat a prožít svoje dětství a mládí v naší krásné zemi *
Dana Puchalská
Zuzano, napíšu asi to,co už mnozí přede mnou. Nádherné a dojemné vyprávění. Moje dvě spolužačky taky emigrovaly a vím, že jim trvalo hodně dlouho než si zvykly. S jednou si dopisuji, teď už přes @.
Hana Řezáčová
Mám spolužačku ze ZŠ, která s mladším bratrem a rodiči emigrovala do USA v r.1968, to jí bylo 15. Po padesáti letech se odhodlala a přijela navštívit bývalý domov ... Narychlo se svolávali spolužáci, abychom se zase všichni sešli. Vzpomínala, jak to bylo pro ni těžké, měla tady kamarádky, těšila se na gymnázium a nejtěžší pro ni bylo tady nechat babičku a dědečka, se kterými bydleli ... Dědeček prý zanedlouho zemřel, podle spolužačky - steskem ... Z jejího vyprávění, i po padesáti letech, byla znát jakási hořkost, ukřivdění, říkala - nikdo se mne neptal ...
Jana Šenbergerová
I když původem nejsem Češka, jinde bych žít nechtěla. Jsem ráda, že jsem se narodila právě tady. Osudy lidí bývají často velmi pohnuté. Tvůj příběh je toho důkazem. Jsem přesvědčena o tom, že zažíváme jen to, co zažít potřebujeme. Kdybych měla žít jinde, narodila bych se tam. Díky za zajímavý příběh.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.