Alice aneb Opustíš-li mne...
Ilustrační foto: pixabay.com

Alice aneb Opustíš-li mne...

22. 1. 2021

Jsou bývalí žáci, kteří vzpomínají na své někdejší učitele, a jsou naopak i učitelé, kterým utkví v paměti někdo z žáků. Někteří fenomenální učitelé si pamatují i po letech celé třídy. To ale rozhodně není můj případ.

Byla jsem trochu atypická učitelka a navíc jsem neučila celý svůj produktivní život. Mým oborem byla němčina, a to na jazykové škole. To byly ve skutečnosti odpolední nebo pro dospělé i večerní jazykové kurzy, jaké existují i dnes. O výuku němčiny byl v krajském městě velký zájem, i když víc než u dětí často ze strany jejich rodičů. Ale naše škola vycházela zájemcům vstříc, tím víc, že kurzy byly placené. Proto se učitelé vydávali za odpolední výukou i do škol okolních obcí..

Jezdila jsem asi dva roky jednou týdně vlakem do městečka, kde byla devítiletka. Tamní děti mě milovaly, protože jsem byla mladá dáma, přijíždějící z krajského města. Neměly tolik aktivit jako ve velkém městě, takže němčina pro ně byla odpoledním zpestřením. A byly výrazně hodnější než ty velkoměstské. 

Jednou mi žáci po mém příchodu do třídy hned sdělili, že mají novou žákyni. V první lavici seděla dívenka s tmavými vlnitými vlasy, výrazně štíhlá a hodně křehká a plachá. Děti mi okamžitě prozradily, že se přistěhovala z Německa a neumí moc česky. K mému překvapení nebyla z NDR, ale ze Západního Německa. Mluvila sice jakžtakž česky, ale s výrazným německým akcentem umocněným hrdelním er. Jmenovala se Alice.

V té době jsem už měla zkušenosti s jednou trochu starší žákyní, která se narodila ve smíšeném manželství v NSR a po rozvodu rodičů přišla s matkou Češkou zpět do ČSSR. Ta si byla vědoma své němčiny a byla hodně sebevědomá. Alice byla narozdíl od ní velmi skromná a zakřiknutá. Když jsem s ní potřebovala vyřídit něco hodně rychle, přešla jsem do němčiny a ona měla radost, že se dobře domluvíme. Také děti ji začaly díky tomu trochu víc uznávat. Měla totiž jinak čtyřku z češtiny.

Alice mě chodila doprovázet k vlaku. Bylo před vánoci a zeptala jsem se, jestli si přeje nějaký dárek. Svou německou češtinou vyhrkla, že by chtěla bratříčka. Na mou námitku, a co sestřičku, hned oponovala, že chce jedině bratra. Tak jsem jí vysvětlovala, že příroda to pokaždé nezařídí podle přání. Já třeba bych chtěla černé vlasy a nemám je. Snad jsem ji trochu přesvědčila.

K její velké radosti však po několika měsících přibyl do rodiny chlapeček. To už jsem od vidění znala i rodiče. Tatínek byl statný a trochu hřmotný vousáč, zatímco maminka drobná, jemná jako Alice.

Jednou jsme se s dívčiným otcem potkali ve městě a zašli do cukrárny. Nedalo mi to a po delším hovoru jsem si dovolila se zeptat, proč přišli z Německa sem. Pán trochu sklopil hlavu a řekl: Víte, nám se tam hrozně stýskalo. A začal vyprávět...:
Měli jsme krátce po svatbě. Bylo léto 1968, najednou se smělo jet na Západ. Jeli jsme na svatební cestu do Západního Německa. Tam nás v srpnu zastihla zpráva o okupaci. Známí nám rozmlouvali návrat, že u nás bude zle. Manželka už byla těhotná, dostali jsme strach, jak to u nás dál bude. Tak jsme tam zůstali a narodila se Alice. Zpočátku nám známí dost pomohli. Neměli jsme se špatně, i když jsme neuměli skoro vůbec německy. Já jsem pracoval u benzínky. Jenže se nám čím dál víc stýskalo po domově. Nedokázali jsme ten stesk překonat. Nakonec jsme zažádali o návrat, i když bylo jasné, že to nebude zadarmo. Když jsme se vrátili, odseděl jsem si půl roku za nedovolené opuštění republiky. Pak jsem nastoupil na elektrárně. I když byl v Německu větší blahobyt, tady jsme doma a to je hlavní.

Rodina se za čas přestěhovala do krajského města, kde si koupili byt v takřka historickém domě v centru. Alice i tam ke mně chodila na němčinu. Tu ale začala postupně čím dál víc zapomínat. Už neměla ten původní výrazný přízvuk a vypadávala jí slovíčka. Byla z ní zkrátka česká holka.

Dívala jsem se na ni a říkala jsem si, že nechybělo mnoho a z rozhodnutí rodičů z ní byla Němka bez vztahu k naší zemi. Jak by se k tomu asi stavěla v dospělosti? Vím, bylo mnoho takových, odcházeli z různých důvodů a nemám právo je soudit. Vadilo mi však, že v řadě případů už jejich děti neuměly česky.

Pak jsem se odstěhovala do Prahy a Alici jsem už nikdy neviděla. Asi už jí bude tak padesát. Kdoví, zda se nakonec po otevření hranic přece jen nevydala tam, kde se narodila, tedy do Německa. Ale při vzpomínce na její rodiče, kteří se vrátili, tak nějak doufám, že spíš ne. Vybavuje se mi při tom verš z básně.Viktora Dyka Země mluví, kdy vlast říká Opustíš-li mne, nezahynu, opustíš-li mne, zahyneš.

I když je dnes jiná doba, můžeme cestovat a mladí se hodně seznamují s cizinci, tak vlast máme stejně jen jednu. A ta naše je opravdu krásná. Jsem ráda, že jsem i přes některé problémy neemigrovala.

Můj příběh vzpomínky
Hodnocení:
(4.8 b. / 49 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jitka Caklová
Ano paní Jano, soudím podle sebe. Víte, narodila jsem se do rodiny soukromě hospodařícího rolníka, kterým byl bez přestávky od roku 1945 až do své smrti. Co jsme si jako rodina nevypěstovali, to jsme neměli. Ze socialistického sektoru jsme neměli na nic nárok. Nebýt Pražského jara, neměli by rodiče po celoživotní dřině ani nárok na důchod. Díky událostem Pražského jara mohli začít, souběžně s hospodařením, pracovat v socialistickém sektoru, tatínek do svých 66ti let, aby měli nárok alespoň na minimální důchod, a bratr, který procházel základní i střední zemědělskou školou se samými jedničkami, mohl začít studovat. Ve svých 31 letech MVDr., promovaný chemik, RNDr. CSc., s dvěma státnicemi z cizího jazyka, byl před víc jak 40ti lety z důvodu nepotřebnosti ve své vlasti, "odejit" do exilu. V USA v Texasu přednášel na universitě a později, až do odchodu do důchodu v sedmdesáti letech, překládal odbornou literaturu do celé řady jazyků. Tím, že byl tehdejším režimem odejit, nikomu rodinné vztahy ani "kariéru" nezničil, spíše naopak. Rodina pro nás vždy byla na prvním místě a to ve mě zůstalo.
Don Pepe
Už jenom použitím Dykovského Opustíš-li mne nezahynu,opustíš-li mne zahyneš autorka jasně vyjádřila svůj postoj, stejně jako prezident V.Klaus ,který ho použil na adresu lékařů během jejich protestu Děkujeme,odcházíme. Ta příhoda s tím děvčetem v článku se odehrála v 70.letech v období tuhé normalizace kdy se to používalo k těm nejbrutálnějším odsudkům emigrace. V této době natočila ČST stejnojmennou třídílnou televizní hru na motivy knihy Zdeňka Pluhaře z prostředí utečeneckého tábora, která vyobrazuje emigranty naprosto odporně.
ivana kosťunová
Jenom bych chtěla podotknout, že autorka se nestaví na ničí stranu, nevyzdvihuje, ani nezavrhuje žádný postoj, jen popisuje příběh své žačky, a zamýšlí se nad ním. To, že zde vznikla taková diskuse, svědčí o tom, že toto téma je pro nás stále živé, pro někoho až frustrující.
Dana Divišová
Paní Jitko, vaše - celá řada lidí si vlastenectví a stesk po domově stále plete se sociálními jistotami, které jim za POSLUŠNOST v socialistickém Československu byly poskytovány- to soudíte podle sebe? Víte, náš strýc byl 6 let v Jáchymově jako mukl , ale nenapadlo ho po 68 roce emigrovat. Měl tady totiž rodinu , syna, matku a bratra. Byl vzdělaný, určitě by se měl dobře, ale rodina dostala přednost. Málokdo dovede opustit rodinu, přátele,místo a jít. I náš kamarád v USA by se býval rád vrátil. Ale už tam měl rodinu. Přesto se mu stýskalo. Jen svým tehdejším odchodem narušil vztahy s matkou i bráchou, kterému svým odchodem zničil kariéru.
Jitka Caklová
WIKI: "Xenofobie je projev chování, který spočívá v nedůvěře, odporu a nepřátelství ke všemu cizímu.", podle Cyrila Höschla, k neznámému. Nestavím se na ničí stranu, to "smrdí válkou", ale mám dojem, že celá řada lidí si vlastenectví a stesk po domově stále plete se sociálními jistotami, které jim za POSLUŠNOST v socialistickém Československu byly poskytovány. Pokud se vrátím k článku, tak, Alice kdyby se vrátila do Německa, neudělala by nic jiného, než udělali její rodiče. Stejně tak chlapec z mého příspěvku ve 13:17, kdyby se vrátil do rodné země, byl by tam stejně špičkovým odborníkem, jakým je dnes v zemi, ve které se nenarodil, ve které nezískal nejdůležitější předpoklady pro svůj život, které člověk získává od narození do svých čtyř až šesti let. Nejhorší je, odsuzovat, nebo zesměšňovat člověka za něco, o čem sám, nebo sama nemám ani tušení. „Doma je tam, kde si pověsím klobouk.“ — Jiří Voskovec Zdroj: https://citaty.net/citaty/1140-jiri-voskovec-doma-je-tam-kde-si-povesim-klobouk/ ♥
Soňa Prachfeldová
Pane DP jste mě rozesmál. Naše vnímání i vyjadřování hovoří za nás. Jedno přísloví praví : Čistému vše čisté.
Zdenka Jírová
Zuzko, moc se mi tvůj článek líbil, zcela chápu jeho význam. Srpnové události jsem bohužel prožila v Bulharsku, kde jsem byla na dovolené, která se díky okupaci protáhla na nedobrovolných 5týdnů.Moc jsme se toužili vrátit domů. Později jsme sice přemýšleli o přestěhování do NSR, kde měl manžel hodně příbuzných, ale nakonec jsme to neudělali a ulevilo se nám, že jsme zůstali doma. Cestovali jsme rádi a využili všechny možnosti, kdy jet "ven", ale vždy jme se rádi vraceli. Nevím, proč se tu tak krásný článek probírá jako xenofobní. Pan DP si asi plete cizí slova, jako řada dalších, kteří si vlastenectví s ním pletou. Pane Don Pepe, když už se stydíte za své pravé jméno, mohl byste alespoň odtajnit odkud pocházíte? Na svém portále máte napsáno místo pobytu "Aussig", ale takové město tu už dávno nemáme. To jste "tajný agent", který je na našem portále jen proto, abyste nás rozeštvával? Redakce by si vás asi měla víc všímat, co tu vlastně hledáte.
Eva Mužíková
Zuzko, Tvůj článek mne zaujal, líbil se mi. Komentáře pana DP na tom nic nezměnily...
Danka Rotyková
Emigraci bych nesla velmi špatně, ale když je člověk mladý, je to jiné. Proto se také emigranti ve stáří vracejí domů. Nikoho bych neodsuzovala, každý jsme jiný. Článek to je moc pěkný.
Marie Faldynová
Za sebe mohu říci, že od 15 do 25 let jsem se stěhovala čtyřikrát v Čechách a každé zvykání na nové prostředí bylo náročné. Co by se mnou udělala emigrace si neumím představit. Už nevím, kde jsem četla příběh emigrantů do Rakouska, kteří měli dvě dcery. Jedna to přijala a druhá nemluvila, ani s rodinou, ani ve škole. Až když si z ulice přinesla opuštěné kotě, spustila na ně perfektní vídeňskou němčinou. Asi záleží na povaze, na přijetí v té cizině. ale spíš je vidět, že se emigranti vracejí.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.