Karneval v Benátkách
Ilustrační foto: pixabay.com

Karneval v Benátkách

26. 1. 2021

Někdy na začátku 90. let obdržela naše firma žádost Rakouských drah a poskytnutí jednoho lůžkového vozu s průvodcem do železniční soupravy, která poveze zájemce na únorový karneval v Benátkách.

Byl jsem vybrán já s tím, že náš vůz bude zařazen hned za historický jídelní vůz " Majestik" a moje osazenstvo bude tvořit tzv. "Vídeňská smetánka."

Hodinu před půlnocí stojím ve "fungl" nové uniformě před vozem na Wien - Nord a sleduji, jak zřízenci natahují ke vstupním dveřím vozu rudý koberec. Po něm si vzápětí vyšlapují skvěle oblečení lidé středního a staršího věku, kteří se tváří povznešeně a okázale mne přehlížejí, jako bych vůbec neexistoval. Rychle se ubytují ve svých oddílech a o nabídku našeho levného občerstvení neprojevují sebemenší zájem. Až po chvíli přichází pán, který si česky objednává malou becherovku a dává se se mnou do řeči. Je to lékař, který do Vídně emigroval v r. 1968 a perfektně se zde uchytil. Když se ho ptám na příčinu nevlídného chování ostatních cestujících, usměje se a říká, že si to nemám brát osobně. Pro lidi se šlechtickými tituly, špičkové právníky a lékaře jsme prostě my Češi stále zaškatulkováni jako kočí a služky. A do toho všeho ještě ten Temelín!

Tak jim řekněte, že jsem vnuk zchudlé ruské šlechtičny, kterou si přivedl můj děda - legionář až z daleké Sibiře ! Vážně, to je pravda ? ptá se mě a hned dodává, že to je bude hodně zajímat, protože titulama jsou Vídeňáci přímo posedlí. Po jeho odchodu sedím ve svém služebním oddíle a přemítám o tom, co jsem to "plácnul". Považuji se za hrdého Čecha a naprosto nesnáším, když se někdo na nás povyšuje! Můj děda si skutečně přivezl z tehdejšího "Baškirského Chanátu" 17-ti letou krasavici, ale nebyla to žádná kněžna, nýbrž sirotek, který musel od útlého věku dřít na polích statkáře Zujeva, aby si vydělala na denní chléb.

Po odchodu rakouského průvodčího, který pečlivě zkontroloval všechny jízdní doklady, to "pouštím z hlavy" a "klimbám" v sedě až na Italskou hranici. Rozdíl mezi rakouskou a italskou mentalitou demonstruje průvodčí Paolo, který se se mnou srdečně vítá, a když vidí poličku plnou jízdenek, zakleje "pórka mizzéria " a míří s lahvičkou becherovky v ruce pryč. Jízdenek se ani nedotkl ! V sedm hodin ráno cestujícím vracím pasy, aby se mohli před příjezdem do Benátek nasnídat. Do jídelního vozu mě samozřejmě nikdo nepozval ani na to " pitomý " kafe.

Na stanici Santa Lucia panstvo vystupuje a já upadám do vysněného spánku. Odpoledne jdu nakoupit pár věcí, prší a je lezavo, a tak nejdu ani na San Marko podívat se na "masky". Pozdě večer se vrací na vůz jako první český lékař, aby mě s vážnou tváří varoval, že sice informace o mém původu byla přijata se zájmem, ale jedna starší dáma s ruskými kořeny si mně chce proklepnout, zda jsem mluvil pravdu. V mládí jsem hrál poměrně dlouhou dobu v ochotnickém souboru v Plzni, české legie zpochybnit nelze, takže nepropadám panice a věřím, že ruského šlechtice zvládnu zahrát dobře.

Krátce před půlnocí jsou všichni zpět ve voze, usmívají se na mě a během okamžiku vykoupili můj minibar. Starší dáma ušlechtilého vzhledu se mě rusky ptá na jméno mé babičky a původ její rodiny. Z ruštiny jsem složil zkoušku na výbornou a rád ji "piluji" při rozhovorech na trati Praha - Moskva a zpět. Odpovídám pohotově: Anna Fjodorovna Zujeva a přidávám "pohádku" o tom, že její otec byl carský důstojník na Petrohradském dvorci, kterého car povýšil do šlechtického stavu za jeho statečnost ve válce s Turky. Madam je spokojená a očkem ji sleduji, jak informuje ostatní cestující: "Ja, alles ist in ordnung. "

Ráno ve Vídni se se mnou všichni srdečně loučí, dostávám "dlaňovky" a od vedoucího výpravy obálku do kapsy. Přeje mně v mém životě "lepší zítřky". Cestou zpět se přichází rozloučit kolega z Bratislavy, který vezl normální turisty, a stěžuje si, že nedostal žádný "tringelt". Nadávám též, protože závist je hrozná věc.

Asi za týden po mém příjezdu do Prahy si mě volá náš generální ředitel a předává mně finanční odměnu za vzornou reprezantaci firmy. Na vedení Českých drah přišel pochvalný dopis z Vídně ! Jsem asi fakt dobrý herec. Někdo mě může obvinit, že jsem spáchal podvod, ale já si jen "vystřelil " z lidí, kteří stále chovají k našemu národu hloupé předsudky. Že mně za to ještě zaplatí, jsem nečekal, ale můj první "herecký honorář" jsem s chutí utratil u Italského moře.

Můj příběh
Hodnocení:
(5 b. / 15 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jan Zelenka
Parádní článek, napsaný s vtipem a nadhledem!!
Zdenka Soukupová
Václave, pobavila jsem se. Asi to úplně fér nebylo, ale nedal jste se a nikomu neublížil. Neměli být tak namyšlení.
Eva Plšková
Pěkně napsáno, gratuluji.
Václav Soukup
To herectví se opravdu nejednou hodilo. Když mně v Rumunsku fyzicky napadli dva opilí policisté z důvodu, že jsem jim nechtěl dát zadarmo pivo, sesul jsem se na podlahu a zahrál srdeční infart tak přesvědčivě, že strachy utekli. Při potyčkách s vlakovými zloději jsem měl i kudlu na krku a pistoli u spánku, ale když jsem jim řekl, že vezu 20 skinhedů z Drážďan nebo policisty z kongresu v Budapešti, přešla je na zlodějnu chuť. Díky všem za zájem !
Hana Šimková
GRATULUJI ZA POHOTOVOST A HERECKÉ UMĚNÍ.
Soňa Prachfeldová
Vida, jak se herectví v životě vyplatí. Hlavně musí být mistrovsky provedené a to se Vám povedlo.
Jana Šenbergerová
Ajznboňáci měli vždycky smysl pro humor. Váš příběh je toho neklamným důkazem.
Jan Zelenka
Pěkně napsaný, až tragikomický příběh!
Zuzana Pivcová
To mi mimoděk připomnělo Vlastu Buriana ve starém filmu Hrdinný kapitán Korkorán. Ve vojenském archivu jsem se setkávala často s cizími návštěvníky, ale kupodivu se nikdo vůči mně nabubřele nechoval, Nepochybně v tom trochu sehrálo roli i to, že od nás něco potřebovali. Ale zajímavé kastování lidí jsem zažila i někde u lékaře, kdy sestra a pak i lékařka titulovaly čekající pacienty Pane inženýre, paní magistro atd. Nevím, zda to tam bylo nutné.
ivana kosťunová
My Češi máme naštěstí osobitý smysl pro humor. Ještě by mě pobavilo, kdyby se ti nafoukanci později dozvěděli, jak jste je doběhl.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.