Vladimíra (74): Být vdovou je třeba se naučit
Ilustrační foto: pixabay.com (Simplified Pixabay License)

Vladimíra (74): Být vdovou je třeba se naučit

24. 2. 2021

S manželem jsme se seznámili při studiu na gymnáziu. Na vysokých školách se naše cesty rozešly, ale pak jsme se náhodou potkali na jedné společenské události a zjistili jsme, že k sobě patříme. Život nám připravil různé zkoušky, ale ta největší pro mě byla, když jsem se stala vdovou.

Vychovali jsme dva syny. Jeden je lékař, druhý inženýr, oba žijí v Praze. My jsme s manželem zůstali v malém moravském městečku a chápali jsme, že kvůli svým náročným profesím na nás nemají moc času. Přijeli tak jednou, dvakrát za rok, někdy jsme jeli k nim do Prahy.

Měli jsme takové normální manželství. Já prošla těžkou nemocí a manžel stál při mně. Těžce nám bylo i tehdy, když si zlomil nohu tak nešťastně, že se už nikdy nemohl pohybovat bez hůlky. Ale vždy jsme se navzájem podporovali a když jsem viděla různé nepovedené vztahy mých známých, byla jsem vděčná za to, že mám za muže právě jeho. Byl pracovitý, pozorný, zručný. Žili jsme si klidně, ale dobře.

Zemřel v sedmdesáti letech. Náhle. I když, se to dalo čekat, protože byl silný kuřák a moc o své zdraví nedbal, kvůli čemuž jsme se v posledních letech dost hádali. Zemřel rychle, na infarkt, krátce poté, co ho sanitka odvezla do nemocnice. Hrozné bylo, že jsem tam telefonovala a sestra mi řekla, že je vše v pořádku. Když jsem tam další den šla na návštěvu, už nebyl. Vlastně umíral v době, kdy jsem tam volala, jenže sestra asi neměla čas se se mnou vybavovat. Byla bych ráda při něm, u něj, ale když jsem přišla, dali mi jen jeho oblečení, ve kterém ho přivezli. Stála jsem tam na chodbě s igelitkou, v ní byly jeho tepláky a stará domácí košile. Marně jsem se snažila dovolat synům, kteří nebrali mobil. Nikdo si mě v nemocnici nevšímal. Nevím, jak dlouho jsem tam stála. Vlastně ani nevím, jak jsem se dostala domů.

Syn volal až večer. Prý jsem něco nesouvisle blábolila do telefonu. Oba přijeli až další den. Do té doby mám všechno jako v mlze. Vím, že někdo si může myslet, že ve vyšším věku se už s odchodem blízkých člověk musí smířit, musí s ním počítat, ale na to se nikdy nepřipravíte.

Nejhorší bylo to vyřizování. Pořád bylo třeba někam chodit, někam telefonovat. Kluci zase brzy odjeli, neměli moc času. Často mi volali, ale po pohřbu vlastně vše bylo na mě. Vyřizování si nové občanky, přehlašování energií, vyřizování přístupu k bankovnímu účtu. Tam jsem zjistila, že manžel měl dluh. Nechápu proč, ale dlužil padesát tisíc korun, které splácel po tisícovce. Teď ho splácím já. Ukázalo se, že z jedné penze nevyžiju. Náš byt byl velký a nájemné vysoké, navíc se ho majitel domu ještě pokusil zvýšit. Kluci mi našli nedaleko našeho původního bydliště menší a levnější byt. Necítím se v něm dobře, nikoho v tom domě neznám, ale chápu, že to bylo nezbytné.

Velice často se přistihuju, že nemám co dělat. Nechce se mi vařit, nevidím důvod, přece nebudu vařit sama sobě. Nebaví mě v bytě uklízet, něco zdobit, vylepšovat. K čemu, když to nikdo nevidí. Nejsem zvyklá někam sama chodit. Kam? To si mám jít sama sednout do kavárny? Kamarádku mám jednu, ale ta je vážně nemocná, tak se bojím, že ji taky ztratím. Navíc pořád přemýšlím, proč si manžel bez mého vědomí půjčil peníze a na co.

Mám pořád plné krabice různých manželových dokumentů, zápisků, fotografií. On se svého času živil jako novinář, rád fotil, psal, pracoval v propagaci, později pro jednu regionální malou reklamní agenturu. Nemám sílu to všechno protřídit, vyhodit. Do nového bytu jsem převezla i krabice s jeho oblečením. Je mi líto dát je do popelnice.

Vím, že by mi každý řekl, že se musím naučit žít sama, nově, jinak. Vím, že spousta žen ovdověla, že neprožívám nic výjimečného. Ale nějak si s tím neumím poradit. Cítím se sama, zbytečná. Nechci synům často volat, ať je neotravuju, ať nemají pocit, že se o mě musejí starat. Chci působit statečně, vyrovnaně. Ale je to hodně těžké. Tak jsem se rozhodla, že se musím naučit být vdovou. Nevzpomínat, nelitovat se, najít si nějaký nový smysl života. Sice nevím, jak to udělat, ale možná je to první krok, že nad tím aspoň takhle přemýšlím.

Vladimíra (ovdověla v 70 letech, pro neziskový portál vdovyvdovam.cz psáno v 74 letech)

ovdovění
Autor: Redakce
Hodnocení:
(4.6 b. / 18 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Ladislava Mikendova
Podobných příběhů je mnoho,ostatně každá ho zažijeme,pokud nezemřeme dřív,než náš partner.Také jsem to zažila a když jsem se pomalu začínala z manželovy smrti vzpamatovávat,přišla další rána. Při dopravní nehodě zemřel můj mladší syn. Mladá žena mu při odbočování vlevo nedala přednost. Opravdu se mi nechtělo dál žít . Starší syn žije s rodinou v zahraničí a tak jsem zůstala úplně sama.Paní můžu poradit,aby navštívila útulek s pejsky a kočičkami. Ze začátku může chodit pejska třeba jen venčit . Tolik lásky a bezelstné náklonnosti,které se jí dostane od opuštěného zvířátka se jí nedostane od nikoho.Zvířátko je nejlepší lék na samotu.S mojí milovanou fenečkou jorkšíra Betynkou jsme na sobě absolutně závislé, dala mi novou chuť do života. Kdo nemá pejska,neví o co přichází.
Soňa Prachfeldová
Sebrat sílu a jít dál, u každého to není tak snadné.
Eva Žůrková
Možná se člověk snadněji vyrovnává se ztrátou svého manžela/manželky, když má kolem sebe rodinu, přátele, sousedy, případně kolegy v zaměstnání, než když kolem sebe téměř nikoho nemá. Každý si však svou osobní tragédii prožívá s různou intenzitou, v odlišném věku a také v jiném zdravotním stavu. A to všechno ovlivňuje míru té bolesti a vyrovnávání se s ní. Říká se, že čas všechno zahojí. Je to už 5 let, kdy náhle a nečekaně zemřel můj manžel, který byl o 6 let mladší než já. Zůstala jsem tenkrát ve svých 58 letech sama se dvěma dětmi. Ty po studiích zůstaly ve velkoměstech, kde mají lepší pracovní uplatnění. Do rodného města na Valašsku už přijíždějí většinou jen o svátcích. I když mám kolem sebe dvě fantastické sestry, jednu nejlepší přítelkyni, několik dobrých známých, milé sousedy a vstřícné kolegy, je hodně dnů, kdy se i po těch pěti letech nedokážu vyrovnat s odchodem manžela. A tak na otázku "Jak se máš?" odpovídám "Žiju." Škoda jen, že sama....
Jana Šenbergerová
Jsem vdova, ale moje cesta k vdovství byla dlouhá a těžká, proto jsem se na tuto zkušenost stihla psychicky i fyzicky připravit. Přesto paní chápu a myslím, že poslední odstavec je předzvěstí toho, že i ona se s touto skutečností vyrovná. Mě třeba vůbec nenapadlo zbavovat se věcí po manželovi kromě jeho oblečení, to jsem rozdala a dala do kontejneru. Vyrobil řadu věcí do domácnosti, které dodnes ráda používám a vždycky si na něho v dobrém vzpomenu, přestože teď žiji s druhým mužem. Článek vnímám jako přínosný, protože takových lidí je kolem nás hodně a nejednomu může nějakým způsobem pomoci.
Eva Stoklasová
p. Havel Václav Kotas -- to by mě také zajímalo..? Bohužel žen vdov je mnohem více - já od 54 let...
Jarmila Komberec Jakubcová
Poprvé jsem ovdověla v 60 letech kdy jsme s manželem žili 40 let. Hodně mi pomohla v překonání smutku moje práce, pak jsem se angažovala v místním zastupitelstvu a ještě jsme dokončovali se synem a jeho ženou stavbu domku. Začala jsem sama cestovat do různých exotických zemí a nakonec jsem si přes seznamku našla druhého manžela. Druhý manžel byl také vdovec a byl velmi podobný tomu prvnímu.Stejně pracovitý, ohleduplný a dobře vycházel s mým synem a já zase s jeho dcerou. Bohužel po 5 letém vztahu mi ho osud opět vzal. Naštěstí žiji v domečku se synem a jeho rodinou, mám báječnou snachu a hodná vnoučata. Naštěstí mi zůstala práce, mám pár přátel a kdyby situace dovolila neměla bych problém cestovat. Nedávno jsem podstoupila náročnou operaci, vše dopadlo dobře a teď jen aby pandemie skončila. Pracuji jako OSVČ a naštěstí moje profese funguje i za koronakrize.
Jana Kollinová
12:48 Příspěvek postrádá jakýkoli náznak empatie.
Olga Škopánová
Zaplať pán bůh, že jsem rozvedená a vdovství mě nečeká, všechno zlé je pro něco dobré.
Hana Řezáčová
Je mně paní líto ... Nemám asi k tomuto tématu moc co mluvit, vdova nejsem, ale přece ... Pochopila jsem z článku, že paní bydlí v městečku, kde žili s manželem celý život, možná tam i vyrostli. Proto mi přijde divné, že má jen jednu kamarádku. Kde jsou holky ze ZŠ, z gymnázia, kolegyně z práce? Paní ovdověla brzy, v sedmdesáti, mohla by mít ještě nějakou rodinu, i ze strany manžela ... Myslím si, že je dobré, pokud to jde, během života nepoztrácet lidi kolem sebe ...
Danka Rotyková
I když s něčím nesouhlasím, paní Vladimíru chápu. Je taková, jaká je a žila jiný život než já, proto řeší teď tuhle situaci. My jsme se ještě jako rodina dohodli, že budeme žít blízko sebe. Je to praktické z obou stran a hlavně příjemné. Ti, co ovdovì, se necítí zle, mají přece o kousek dál své děti, příp. i vnoučata. Každopádně se umím vžìt do pocitů paní V. Člověk se musí do všeho nutit, i do každodenní procházky. Vše se ale časem mění, což je dobře. Stáří o samotě je dost těžké, ale zvládnout bychom ho měli. Naši rodiče a prarodiče to také nevzdali. Mně například posiluje celý život vědomí, že někomu pomáhám. A ten někdo může být i soused nebo cizí člověk, se kterým se dám při procházce do řeči. Všem vám přeji zažívat tento krásný pocit.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.