Neposlušné botičky on má...
FOTO: autorka

Neposlušné botičky on má...

27. 2. 2021

Je pozdní únorové odpoledne a venku v zahradě to vůbec nenasvědčuje tomu, že by se slunce mělo odkutálet za obzor. V tújích, které hustě lemují plot, to jen cvrliká a stačí si chvilku při nich postát, aby vás veselá kosice odměnila svým valčíkem v zelenavých větvičkách.

Dnes je svatého Matěje a to prý lidské srdce okřeje, slunce pozře závěje, nad polem si skřivan zapěje. Myslím si, že už nebudou vánice ani vlezlá zima, proto vpustím do botníku jaro, poroučím si! Zimní čvachtanicí olezlé kozačky, sněhule a všechny ty boty s kožíšky kupím na hromadu, abych jim udělala očistnou koupel, vysušila je, namazala krémem a nablýskala k příštímu zimnímu použití. Jedněm koženým pánským velikánům obzvláště věnuji pozornost. Jejich makeup nechci, ani v nejmenším, ošidit. Připomenuly mi totiž příběh:

Událo se to nedávno, přesně zkraje letošní zimy. Můj drahý Stanik, ač nerad, musel jednoho dne z brdského městečka zajet do stověžaté Prahy k zubaři. Prevence. Plesové šaty na sebe nehodil, to zas tolik úcty k zubaři v sobě nepěstuje, ale přece jen se oblékl jinak, než je u něj člověk zvyklý. To znamená, že maskáčový outdoor, goretex či softshell se nekonal. Vzal na sebe úhledné džíny, bavlněné triko s lehkým svetrem, kabát od Bushmana, vše dobře sladěné do hnědavého tónu. Pozor, i ponožky. Moc jsem jej chválila. Pak ještě přišla řada na boty. V botníku jich až tolik k této verzi autfitu neměl, nicméně Stanik se rozhodl pro farmářky, v karamelové barvě, dosti obnošené.

„Ty boty jsem pěkně dlouho neměl na noze, ani už nevím, že je mám, alespoň je provětrám“, hájil Stanik své rozhodnutí, protože z mého výrazu odtušil, že být na mně, šáhla bych po těch tmavých kotníkových, smutně zejících v botníku vzadu. No, jeho volba.

Půldruhého kilometru dlouhou trasu k vlaku sjel Stanik autem, tudíž moc toho nenachodil. Od parkoviště přes peron a usednutím do vlaku se chůzí také nepředřel. Téměř hodinové regionální cestování využil koukáním do obrazovky telefonu. Má v něm nainstalované appky - různé kvízy nebo angličtinu, skvělé v boji proti „Němcovi“. Chvilkami i zvedl hlavu, zvědavým pohledem přelítl vagon, přičemž pomyslel na to, aby už byl zpět doma a mohl se zbavit té upjaté kazajky a přechodné role nonšalantního civilisty.

Vlak zastavil na Smíchovském nádraží. Aby se Stanik dostal k zubaři, musel sestoupat do metra, pak popojet jednu zastávku na Anděla, tam vystoupat z metra na rušnou ulici a po ní se vydat pěšky pár set metrů směrem k ordinaci. Pohoda, nenáročné, rychle zvládnutelné. Avšak, to byste nesměli mít potíže, které mu nastaly.

Už v metru jej znepokojil divný zvuk při každém kroku, takové fackovité plácnutí. Po očku pokukoval na bezprostředně jdoucí lidi okolo sebe. Ti však jen nepřítomně procházeli, plácnutí se jich netýkalo. Stanik, ač nerad, pozornost upřel na sebe. Zastavil se, pak zvedl nohu, nakročil, bylo ticho, žádné plácnutí, udělal pár kroků – „plesk!, plesk!“. „Co to sakra je?“, ptá se nahlas. Opět zastavil. Slyšel jen ticho podbarvené prouděním řídkého davu. Rozešel se a „plesk!, plesk!“. Přikrčil ramena, v otráveném nádechu se ušklíbl  a pochopil, že to on a jeho chůze jsou zdrojem toho divného plácání. Podrážka pod patou jedné boty se odlepila. Najednou měl z jedné boty nazouvák a při chůzi fackoval podlahu.

Jelikož nechtěl být středem pozornosti, snažil se zvuk facek odhlučnit. Nohu s odlepenou podrážkou pod patou přisouval  k nakročené noze, a tím se pajdavě kolébal ze strany na stranu. Vypadalo to dost invalidně. „Hned, jak se vrátím, zalepím dvoufázovým lepidlem!“, dušoval se.

Na Andělu, na prostranství dlážděném žulovými kostkami, si o své řekla i druhá bota. Odmítla poslušnost a uvolnila také podrážku pod patou. Stanik nyní musel šourat oběma nohama, protože, když tak neudělal, při chůzi fackoval dlažební kostky s každým krokem. Chvíli se mu dařilo pokračovat v chůzi podobné té, jakou ve filcových bačkorách leštíte zámecké chodby. Jenže botám se ten taneček nelíbil. První bota se vzbouřila a nechala si odchlípnout kompletně celou podrážku. Ze zimní boty náhle byla podivná baletní bota, což Stanik zjistil při došlápnutí, když studená vlhkost ulice orazítkovala chodidlo v ponožce, spoře chráněné svrškem boty. Stanikovi docvaklo, co se děje. Potupně se vracel pro podrážku smutně se válející na ulici s vidinou, že vše napraví lepidlo, když druhá bota si také odlehčila a na ulici se válely podrážky dvě. Stanik je tedy posbíral a chvíli paralyzovaně stál s oběma podrážkama v ruce. Dlažba bez podrážek docela chladila i tlačila. „Takto přece nemohu k zubaři“, láteřil si pod vousy a dostal nápad. 

V baletním kroku, namísto k zubaři, vtancoval Stanik do nedalekého Humanicu, obchodu s obuví, a věřte, že tak kvapně ještě boty nekupoval. Duchaplná prodavačka, tušíc, že krušná potřeba bot dělá z člověka velkorysého klienta, nabídla Stanikovi ty nejdražší pánské zimní boty od Bugattiho (ale velmi vkusné) slovy: „Pojďte pane, ve vaší velikosti tu mám už jen tyto“. Stanik vplul bez odporu do nových bot a s úlevou vhodil do prázdné noblesní krabice torza rozpadlých farmářek. Platební kartě seškrtal několik tisíc a běžel k zubaři, kde nevěřícně, ale smíchy, vstřebával svou příhodu, než přišel na řadu.

 

P.S.: Jen dodávám, že Stanik měl s načasováním své prekérní situace vlastně velké štěstí, neboť přihodit se mu to v nouzovém čase, nevím, nevím , jak by mu jeho "dětskou" sedmačtyřícítku prodávali.

 

 

Můj příběh
Hodnocení:
(5.1 b. / 13 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jana Šenbergerová
Všechno zlé je k něčemu dobré. Teď má místo neposlušných slušné. Líbí se mi. I článek. :-)
Martina Růžičková
Bezva humorné líčení, ale ve skutečnosti pěkný nervák! Doufejme, že ty nové boty za těžké peníze vašeho manžela obdobně "nevypečou"...
Soňa Prachfeldová
To musely být pro něho velmi nepříjemné chvíle, ale i štěstí, že se mu to nestalo v nouzovém stavu.
Eva Mužíková
Tak to měl opravdu štěstí, hlavně že si dokázal poradit a bylo kde.
Dana Puchalská
Děkuju za humorný příběh,doopravdy jsem se pobavila. A chechtám se ještě teď. Ano,je mezi námi určitě těch, kteří pochodovali se žralokem po ulicích.
Jana Mesarčová
Libuško, jdu si přečíst.
Libuše Křapová
Jano :-) Tak mně se to také stalo - totiž mému tehdy nastávajícímu manželovi. A to cestou na naši vlastní svatbu :-) Přihodilo se nám toho tehdy tolik, že jsem o tom napasala i článek "Jak jsem se vdávala" - mám ho na profilu :-)
Vladislava Dejmková
Také mi jednou odpadla skoro celá podrážka. Než jsem dorazila z lesa domů, jistila jsem to tkaničkou.
Zuzana Pivcová
Jani, zasmála jsem se, protože mi to připomnělo obdobnou příhodu. To bylo na chalupě v Týně nad Vltavou, promokly mi boty a do rána neuschly. Chtěly jsme jet se sestrou na výlet do Písku. Půjčila mi nějaké své boty, jenže má kratší chodidla než já a boty mě už cestou hrozně dřely. Bylo mi jasné, že tam v nich celý den neodchodím. Myslela jsem, že si snad koupím něco u Vietnamců, ale pak jsme vlezly do obuvi a odcházela jsem s drahými zdravotními botami Santé. U mě není jednoduché koupit boty kvůli halluxům. Této koupi jsem ale nikdy nelitovala.
Růžena Kuželková
Paní Jano,díky za příspěvek,už dlouho jsem se tam nezasmála(nejsem škodolibá),ale Vašemu vyprávění není co dodat. Hlavně,že vše dobře dopadlo a pokud jste zmínila dnešní dobu(bez koupi bot),tak buďte rádi,že se to "semlelo" ještě v době,kdy člověk mohl dle svého uvážení koupit cokoliv.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.