Venku za oknem, kterým není možné dívat se ven, protože je pomalováno od Dědy Mráze, padají vločky a pomalu se snášejí k zemi. Kraji začíná vládnout Zimní královna a příroda je tišší a tišší....
Lidé spěchají do svých domovů, kde je jim náhle tepleji a útulněji. Havrani krouží nad zasněženým parkem, lucerny v uličkách se již rozsvítily, každodenní ruch pomalu utichá, tep všeho se zklidňuje.
Vyprázdnilo se náměstí, osiřelo podloubí, ztišila se i řeka, jakoby přestala plynout a přeci jen sem tam je slyšet křupnutí zmrzlých vloček, kdesi za rohem, za starým domem, v setmělé ulici.
Tady se loudají, zachumlaní v teplých kabátech, za nimi zůstane pouze pár stop a obláček teplého vzduchu. Oni jinak tiše zmizí v další noční uličce starého, již spícího města. Jdou vedle sebe, nedotýkajíce se navzájem ani svými kabáty, hledíce před sebe do tmy. Občas pohlédnou do lucerny, ve které na okamžik pozorují miliony snášejících se třpytivých sněhových vloček a pak jdou dál. Zamyšleni, možná zasněni, každý ve svém světě. Nespěchají, mají spousty času a noc je dlouhá. Velice pomalu míjejí nízké, prastaré domečky s malými okénky, pomalovanými ledovými obrázky, staré dřevěné dveře zafoukané sněhem, zákoutí, ve kterých možná očekávají nějaké tajemství nebo překvapení. Jsou v očekávání, vždy když zabočí za roh do další staré, hrbolaté, ale již sněhem zaváté uličky. Právě se to stalo. Zastavili se. V dálce rozzářená lucerna vrhá skrz pokroucený starý strom strašidelné stíny. Nelekli se, nebojí se, jen si představují, každý po svém, co který stín představuje. Nepatrně se ona, po chvilce i on, pomalinku otáčejí a očima hledají něco ve stínech............a..............
Malé vlnky dorážejí ke břehu, slabě šplouchají a pak se rozpustí do ztracena po zlatavému písku. Některá se rozlije o okamžik později, ale pak stejně zmizí jako její sestřičky v písku. Jiné ještě před tím jemně šplouchnou do holé nožky a pak splynou s mořem. Ona se ráda brouzdá mělkými vlnkami, slunce ji vyhřívá opálené tělo a on si ji vede. Jen tak slabě ji drží za ruku, ale přitom je s ní spojen pevně.
Vlasy mu čechrá svěží větřík, občas mu na hruď přistane pár mořských kapek a přitom dál vede opuštěným pobřežím ji. Jejich nohy čeří již zklidněné vlnky, trochu se občas zaboří do promáčeného písku, nad jejich hlavami sem tam přelétne racek.
Po chvilkách se zastavují a zvrátí hlavy, aby se podívali do korun palem. Některé se sklánějí nad moře, jakoby se chtěly svými listy napít. Pohlédnou na ně a pak pokračují vstříc malému mořskému dobrodružství, jako tenkrát ve staré čtvrti za poletování sněhových vloček. Zastaví se, ona vzápětí také a on zavzpomíná a připomene jí, že tenkrát ji vzal prvně za ruku. Tenkrát ji pociťoval jako malou, jemnou ručku, kterou v životě ještě nikdy nesvíral.
Tady ji vede již odhodlaněji a sebejistě. Trochu se již poznali, a proto se vydali prožít společné chvíle k šumícímu moři prozářenému sluncem. Zpomalují kroky, pomalu vycházejí z vody na prohřátý, bělostný, jemňounký písek. Popojdou ještě kousek a pak na něm spočinout. Sedají si těsně vedle sebe a opíraje se navzájem rozpálenými boky hledí do širého moře, k obzoru. Dívají se dlouze, jakoby nebyli vůbec časově omezeni. Nejsou, protože toto je zase jejich Svět, opět dlouho toužená chvíle, určená pro ně, pro jejich vysněné přání. Ano, oba si toto moc přáli, snili o tom, chtěli moc prožít další dosud nepoznané. Nyní ještě umocněné o hlubší poznání.
On se zdá být již mnohem smělejší, ona ve větším očekávání. Vše nasvědčuje tomu, že se začne odvíjet něco mnohem krásnějšího a silnějšího než tenkrát za svitu luceren a stínů ve starobylých uličkách.
Tady, za svitu slunce, při vzájemném pohlédnutí si do očí se pousmějí a přiblíží svá ústa k sobě. Jejich rty se s jemností přitisknou k sobě, oči zavřou a jejich oblyčeje se snaží dotknout všemi částmi. Líbají se, jak milenci se líbat mohou. Objímají se, hladí a pomalinku se pokládají do bílého, teplounkého písku.
Leží spojeni objetím a dlouze se líbají.
Sem tam, aniž by věděli, přeletí nad nimi racek, závlní se palmové listy, šplouchne malá vlnka a jejich je Svět. Je jen jejich. Bůh jim to přej.
Zima je již dávno za nimi. Rychle uběhlo i jaro. Snad nejkrásněji prožili sluneční léto. Stále na něj myslí ve svých vzpomínkách. Nemohou ho opustit, nemohou zapomenout na ............
Větřík jí rozfoukává havraní vlasy, po cestě poletují lístky a na jejím lesklém povrchu po dešti se blýskají světla. Sem tam dopadne občas ještě nějaká zapomenutá kapka do kaluže, semtam se opře do jejích zad silnější poryv větříku, ale ona jde klidně jakoby nic z toho vůbec nevnímala. Není divu. Kolem pasu ji pevně objímá silnou rukou a chvilkami ji i k sobě mírně přivine, jakoby se bál aby mu ji vítr neodnesl. Nedovolí to, nechce, nikdy. Je odhodlán se prát se vší nepřízní, se všemi živly, se vším co by mu stálo v cestě prožívaného vztahu. Nebylo snadné ho mít, ale cosi mu přálo, velice se o to přičinil a nyní prožívá něco dosud nepoznaného, něco v životě nepopsatelného, krásného. I ona pociťuje jakýsi bezstarostný, snový, spokojený stav svého já. Stále se ale nepatrně, ve skrytu duše, toto nazvat. Jest to velice křehké, jemné, neobyčejné. On to také cítí a zdráhá se o tom i jen mluvit. Ví, že to je vzácný stav, velice drahý, snad si je vědom, že je nejdražší. Podle jejich chování se zdá, že si jsou toho vědomi oba. Velice opatrně spolu, i po delší době co se znají, mluví a k sobě navzájem se chovají. Ani jeden z nich o tom nemluví, ale při tom oba moc dobře a jistě vědí, že se jedná o to nejdražší co mohou v životě mít.
Občas někam vedle nich ze tmy dopadne na zem kousek větvičky, přistane list na něčí botu, ozve se neznámý zvuk, někdy blízko, jindy z dálky. Je již chladno, tma, sychravo, nepříjemno. Jich se to ale netýká, vždyť jsou zamilovaní a prožívají lásku......
