Dědo, já nechci ven. To je častá věta,  která přivádí starší generaci k šílenství
FOTO: Ingimage

Dědo, já nechci ven. To je častá věta, která přivádí starší generaci k šílenství

25. 4. 2021

V čem je největší rozdíl ve způsobu trávení dětství mezi generací dnešních seniorů a současnými dětmi? Zatímco babičky a dědové v dětství prosili rodiče, aby mohli být co nejvíce venku, nyní děti žadoní, aby ven chodit nemusely.

„Ne, já nechci ven.“
„Sedíš pořád u počítače, to tě přece stále nemůže bavit. Pojď, zajdeme si do lesa.“
„Co tam?“
„No zaběháš si, projdeme se.“
„Mně se nechce.“
„Postavíme si bunkr.“
„Nač?“
„No protože to je legrace mít svůj bunkr.“
„Proč?“

„Někdy mi můj hovor s vnuky připadá jako dorozumívání se s mimozemšťany. Já měl jako kluk doma maléry z toho, že jsem pořád běhal venku a chodil domů později, než jsem měl povoleno. Vnuci naopak prosí, aby ven vůbec chodit nemuseli,“ říká pětašedesátiletý Ivan, dědeček jedenáctiletého Adama a osmiletého Tobiáše.

Dcera mu je občas přiveze do jeho domku na okraji Ostravy. Ivan se jim snaží vymýšlet program, sportovní aktivity, výlety. „Oni nechtějí. Přivezou si tablety, notebooky, zalezou do ložnice, a když je táhnu ven, jsou mrzutí. Nechodí ani na zahradu. Kdyby aspoň do těch přístrojů čučeli venku, na terase, na vzduchu. Ale oni jsou pořád zavření v místnostech. Jsou bledí, hubení, sport je nezajímá,“ tvrdí Ivan.

Jeho pocity má hodně starších lidí, kteří pozorují životní styl současných dětí. Ale nejsou to jen pocity, natož nějaké nářky starší generace. Je to realita, kterou potvrzují i odborníci na vývoj dětí, pediatři, psychologové. Pandemie situaci ještě zkomplikovala. Děti chodí ven ještě méně než dříve. A ty, které chodily, tomu odvykly.

„Za uplynulých dvanáct měsíců české děti přišly přibližně o 90 000 000 hodin tělesné výchovy a řádově více hodin organizovaných tréninků,“ tvrdí profesor Jiří Suchý z Fakulty tělovýchovy a sportu Univerzity Karlovy. „Stav, kdy jsou naprosto utlumeny organizované školní aktivity, vede jednoznačně ke zhoršení jejich kondice, zvýšení hodnoty BMI. Průzkum, který proběhl ve spolupráci s pediatry, ukázal, že jedenáctileté děti měly v červnu roku 2020 o 2,3 procenta vyšší hmotnost, než stejně staré děti v roce 2019,“ uvádí. Dodává, že v této době by mělo být především na rodičích, aby se s dětmi věnovali pravidelnému pohybu. „Přinese jim zpětnou vazbu v podobě zlepšení kondice i nálady,“ říká.

Jenže mnoho rodičů nemá sport či pohyb v přírodě čas, sami se mu nevěnují. Když jejich dítě chodilo do nějakého sportovního kroužku nebo mělo aspoň pár hodin tělocviku ve škole, nepřipadalo jim, že je problém, když se rodina sportu nevěnuje. Nyní se ukazuje, že to problém je.

„Uvědomili jsme si s manželkou, že máme lepší kondici, než naše pubertální vnučka. Ona váží více než manželka. Když jsme ji vzali na výlet, funěla, neustále si stěžovala, že ji bolí nohy. Vůbec není zvyklá chodit po horách,“ stěžuje si šestašedesátiletý Jiří, který pochází z rodiny, ve které se cvičilo v Sokole, chodilo na dlouhé túry, stanovalo v lese. „Syn sportoval už méně a na jeho kondici je to znát. Ovšem vnučka, to už je úplná bábovka,“ tvrdí.

Lidé, kteří pracují s dětmi, tvrdí, že současná generace je náročná, zhýčkaná nabídkou počítačových her, a tudíž je třeba vymýšlet, co je zaujme. „Osvědčilo se nám například hledání kešek, pokladů. Uložili jsme je po okolí, do programu zadali souřadnice a děti pak hledají společně s rodiči. Hledání kešek je bezvadný důvod, proč jít ven, a baví i větší děti,“ tvrdí Jana Boučková, autorka projektu Děti na startu, která se snaží radit lidem, jak dostat ratolesti do přírody tak, aby je to bavilo společně. Osvědčilo se jí také natáčení videí, které děti ke sportu a hrám v přírodě motivují.

Zkrátka, současnou generaci dětí hned tak něco nezaujme a s tímto faktem se zejména dříve narození těžce vyrovnávají. Není divu, když si pamatují, že pro ně ideální trávení volného času představovalo to, že si mohli s kamarády hrát v lese, u rybníka nebo klidně i ve městě mezi domy. „My prolézali sklepy v centru města, dělali jsme lumpárny, pořád jsme běhali mezi činžáky, kopali mičudou na dvorcích.  Ale nikdo z nás nebyl obézní a dodnes máme všichni slušnou kondici,“ shrnuje dědeček Ivan. A stejně jako řada jeho vrstevníků nechápe, proč jeho vnoučata říkají: „Ale dědo, mně se nechce ven.“

 

 

 

 

prarodiče rodina vnoučata
Hodnocení:
(5 b. / 12 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Svatava Páleníková
Myslím, že je to o výchově. Pokud rodiče dovolí dětem jen sedět u počítače či s telefonem v ruce, důsledky se dostaví. Já ale často vidímna výletech v přírodě rodiny s dětmi, tak snad to tak tragické nebude.
Šípek Petr
"Za uplynulých dvanáct měsíců české děti přišly přibližně o 90 000 000 hodin tělesné výchovy...." O tělesné výchově bych moc nemluvil. Ne každej je zvědavej hrát si na cirkusáka nebo prostě provozovat tělesné aktivity na známky podle nějakých výkonnostních tabulek. Nemluvě o tom, že některé fyzické aktivity se v TV prakticky neprovozují, přestože k fyzické kondici také dokážou pomoct, např. cyklistika nebo plavání.
Vlasta Ledlová
Oni nechtějí ven ani s babičkou. Mám doma zalezlé čtyři kousky. (:-
Mell Nova
Tohle neznám, spíš musím brzdit, je tam moc velká zima, vítr.Funguji v tomhle zmatku i jako školka, chodili jsme ven skoro za každého počasí, byť jen na půl h. V tom ideálním na 2h., po obědě znovu, třeba do večera.
Marie Faldynová
Moje předškolní vnoučata mají pohyb rády, s těmi ve škole je to horší, ale bydlí tak daleko, že se k nim teď nedostanu. Ale mrzelo mne, když jsem viděla, jak zalézají někam s telefonem, aby mohli hrát místo rozumnější zábavy.
Eva Kopecká
Dokud mé první a poslední vnouče nechodilo do školy,bylo štíhlé, obratné a pořád se mnou venku. Nástup do školy byl takový pro třídu nešťastný. Měli učitelku, která přes profesní chyby / názor všech rodičů, i těch, kam po pár letech přešla/ byla i zvláštní člověk. Takže ještě o prázdniny bylo kolo, dětská hřiště a prolézačky normální. Od prvního září bylo heslo, my už si nehrajeme, my už jsme školáci. To hloupé dítě si říct nedalo, mělo z učitelky takový strach, že si asi myslelo, kdyby ho někde viděla, bylo by z toho zlé. Pozvolné posedávání doma přineslo své ovoce. A koronavirus s distanční výukou a pohodlnými rodiči to dodělal. Nadváha, žádné zájmy, sezení u klávesnice, čučení do monitoru. Moc mě mrzí, že mě vnouče nikdy nepozná prázdniny na táboře, že v létě vylézá na zahrádku u chalupy pouze sporadicky, a že bazén, trampolína a kolo tam zahálí. Doby,kdy jsme chodili k rybníku pozorovat žabky, jezdili po zahradě a sbírali větvičky, spadané ovoce, posekanou trávu, jsou už minulostí. Když zavedu řeč na naše aktivity z dřívějška, otočí se na mě od stolu hlava s nevěřícným výrazem. Zachytím ten pohled a umím si ho dešifrovat. No ta se snad zbláznila. Já tady tolik práce a ona mluví z cesty. Patrně byla dlouho na sluníčku. Budu muset říct rodičům, aby ji někde zavřeli a zamkli, než zejtra odjedou do práce. Kdo má ty její řeči pořád poslouchat. A koho to zajímá....
Hana Čadová
U nás na chatě neznám, že by vnouče nechtělo ven. Naopak. Vnoučata jsou od rána do večera venku. K jídlu je musím svolávat.
Martin Vrba
Jak z toho ven, aby se dětem chtělo zase více ven? Nejlepší je jim vycházení zakázat, tedy když je doba normální a to nyní moc není. Ano – v prvé řadě ten článek není zrovna moc aktuální, na počítač v této době přece musíme hledět jako na našeho největšího spojence, protože „zaracha“ máme nyní (do nedávna jsme měli) všichni ze zdravotních důvodů a počítač je pro nás přítelem bezinfekčním. A on nám zprostředkovává rozhovor s našimi blízkými, kde bychom bez něj byli? Ano – přesně tam. :) Ale až to situace dovolí, tak bych zkusil na to jít tak nějak od lesa, že například vyhlásíme běžecký závod lesem, kdo si bude moci půjčit v lese na půl hodinky od babičky chytrý mobilní telefon, nebo bych rozpoutal bojovou hru za účelem nalezení papírku s heslem k otevření dědova chytrého telefonu, atd. . . .(poznámka: nesmí to být ale ten papírek poslední záchrany s heslem, který má zapomnětlivý děda ve své náprsní kapse pro sebe)
Marie Ženatová
Díky za tento pravdivý článek odrážející často současnost. Od svých známých vím, že když tam mají nahodou vnoučata, tak skutečně moc jít ven nechtěji, spíše sedí doma u svých "přístrojů..." Dřív když jsem zde mívala menší vnoučátka tak jsme velmi často "hledali kešky" - bavilo nás to všechny, tak jako výlety kratší nebo delší... V současnosti když zde mám občas mladší vnoučátka - tak mi už častěji pomáhají jak v domácnosti tak i na zahradě - ovšem vnuci také velmi rádi lezou po vysokých stromech, protože to doma nemají - jsou všichni obratní a štíhlí *

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.