Nic jsem nikdy v životě neměl úplně normální, ani vstup do Pionýra
FOTO: Youtube.com

Nic jsem nikdy v životě neměl úplně normální, ani vstup do Pionýra

6. 5. 2021

Chtěl jsem být taky pionýrem. Byl jsem nominován, naučil jsem se slib doma a doktorka mi řekla, že na šátkování a slib už mohu jít, měl jsem totiž nějakou virózu.

Přijetí do Pionýra bylo slavnostní a hromadné pro několik škol v Muzeu Klementa Gottwalda (založeným krátce po Gottwaldově smrti v roce 1954 v novorenesančním bankovním paláci v Rytířské ulici v Praze, kde dnes sídlí Česká spořitelna). Moje učitelka musela vědět, že jedu také, protože si ode mne půjčovala papírovou pětikorunu na hromadnou jízdenku na tramvaj a četla ze seznamu i moje jméno. Bylo nás tam asi 200 ze všech škol v Praze, nazkoušeli jsme si pochod kolem celého sálu při hudbě a pak se jelo načisto a já dopadl blbě (jako Vlasta Burián bez medaile ve filmu Anton Špelec, ostrostřelec), šátek pro mne nebyl a nebyl jsem ani na hromadném seznamu. Bylo mi trapně, a tak při pochodu všech ošátkovaných kolem toho sálu jsem se od těch ošátkovaných oddělil a začal se slzami v očích sestupovat směrem z těch dlouhých schodů potažených červeným kobercem směrem z budovy – dál jsem jiný plán neměl – chtělo se mi hlavně někam utéct. Do toho slyším, jak si maminky povídají, on nemá šátek, a pak i naši hlavní pionýrskou vedoucí, kdo to je, to je přeci Martin z naší školy, jí někdo odpověděl, tak se za mnou rozběhla – už mi chybělo jen pár metrů z toho trapasu k východu. Martine, ty jsi přišel, ale soudružka učitelka si asi myslela, že budeš nemocen, tak jsi byl vyškrtnut ze seznamu. Nevadí, tak to uděláme ve škole zítra, do toho ale přišel nějaký voják a nějaký milicionář a ptali se, zda umím ten slib, přitakal jsem, že ano. Jo – tak to bude jinak a odvedli mne zpátky.

Pak nechali nastoupit zase všechny ty školy, milicionáře a vojáky a zase jsme všichni pochodovali kolem toho sálu, oni už s těmi šátky a já na konci jsem se od nich oddělil a podle pokynů odkráčel deset metrů k mikrofonu (ne jako poprvé k těm schodům z budovy) a pak jsem do ticha odříkal sám ten slib třesoucím se hlasem. Poprvé v životě jsem mluvil před tolika lidmi a k tomu ještě do mikrofonu, že to bylo tak hlasitě slyšet. Před chvílí jsme to měli jinak, za nás všechny to poprvé přečetla skupinová vedoucí pionýrů a my na závěr sborově jen řekli: „To slibujeme!“ Já pak dostal ruský šátek, ten byl z jiné látky, byl lehčí a měl i malinko jinou barvu, měl i „větší“ cenu (bylo jich málo) pak jsem sklidil takový potlesk, jaký jsem už bohužel nikdy v životě nesklidil a gratulovalo mi tolik lidí, co tam byli jako význační hosté z politiky a umění a byl jsem i v novinách a prý i v televizi, my ji ale doma neměli – tak nevím. Od té doby jsem se stal nejznámějším žákem naší školy. Jo – moc jsem se těšil, že budu tím pionýrem, snad mi za to nyní nesníží důchod. :)

Můj příběh
Autor: Martin Vrba
Hodnocení:
(4.6 b. / 13 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jana Šenbergerová
Jak je všechno relativní a pomíjivé ... Jste dobrý, já už se na své "ošátkování" nepamatuji, ale asi to také byla sláva, i když ne taková jako ta vaše.
Jan Zelenka
Já, vychován svým otcem, jsem ke všem ismům měl silně odtažitý vztah od dětství. Už nevím, jestli jsem měl u slibu na krku šátek, ale dál jsem ho odmítal nosit. Tohle jsou zajímavé okolnosti života. Tento čas jsem podrobně popsal ve své další, zatím nevydané knize - Výprava do ztraceného času, aneb od pionýra ke světlým zítřkům.
Zuzana Pivcová
Když přijímali žáky naší třídy do Pionýra, já jsem mezi nimi nebyla. Ne omylem, ale protože si to můj tatínek nepřál. Mě jako dítě to samozřejmě mrzelo. Problém nastal, když učitelka donesla do třídy dopisy sovětských dětí, které si chtěly dopisovat. Také jsem si vzala adresu dívky Světlany z Uralu. Bylo zvykem si měnit pionýrské šátky. Jenže já jsem žádný neměla. Takže šla maminka se mnou do krámu a šátek jsme koupily. Přišel mi za něj ruský, lehký hedvábný, jenže jsem ho nemohla nosit. Do Pionýra jsem vstoupila v 6. třídě těsně před tatínkovou smrtí, kdy už mu to bylo dost jedno. Díky za hezké vyprávění.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.