Už si nikdy nikoho nenajdu. Proč někteří lidé nechtějí budovat nové vztahy
FOTO: Ingimage

Už si nikdy nikoho nenajdu. Proč někteří lidé nechtějí budovat nové vztahy

10. 6. 2021

Čím je člověk starší, tím obtížněji hledá nový vztah. Můžeme si tisíckrát namlouvat, že vyšší věk je v mnoha směrech fajn, ale pokud jde o hledání lásky, rozhodně to neplatí. Mnozí senioři si nedovedou vůbec představit, že by si do svého života pustili nového partnera.

Někoho si najdi. Ta věta přivádí mnoho lidí k šílenství. Ti, kteří ji říkají, to však myslí takzvaně dobře. Typický příklad? Žena ovdověla a po čase od svých přátel slyší: „Neměla bys být sama, jsi hezká, určitě ještě někoho potkáš.“

Jako by se stalo povinností někoho potkávat, hledat, seznamovat se, zkrátka nezůstávat sami. Jenže mnozí lidé si ve vyšším věku už nedovedou představit, že by se znovu zamilovali nebo si našli někoho, koho si pustí do svého života. A vůbec na tom není nic divného.

„Psychika má velkou setrvačnost. Mezi tím, kdy partner takzvaně umře fyzicky a kdy psychicky je velká prodleva. Někteří lidé se od bývalého partnera neodpoutají nikdy,“ uvedl psycholog Jeroným Klimeš. Jenže dnešní doba je ovlivněná trendem, že všichni mají žít vesele, aktivně, společensky. Jestliže někdo ovdoví a po čase prohlásí, že je mu stále po bývalém partnerovi smutno a že už nechce navazovat nový vztah, často se setkává s nepochopením. Jeho okolí neříká: „to je krásné, ona ho tak milovala, že už nechce nikdy jiného muže. Naopak, lidé říkají: „to je divné, měla by si někoho najít, člověk nemá být sám, ať zkusí seznamku pro seniory.“

Pětašedesátiletá Vlasta je vdovou tři roky. Její manžel zemřel po dlouhé těžké nemoci. Vlasta se o něj starala, zemřel doma. Byla vyčerpaná fyzicky i psychicky. „Nikdo, kdo něco takového neprožil, nepochopí. Byla jsem na dně. Dcery i kamarádky mi říkaly, že si konečně oddechnu, odpočinu. Koupily mi zájezd k moři, jela jsem i do lázní. Já vím, že mi manželovým odchodem odpadla spousta práce, povinnností, trápení. Ale zároveň si připadám osamělá, můj život je prázdný. Byla jsem zvyklá na šílené tempo a teď jsem jako ve vzduchoprázdnu. Navíc je mi po manželovi smutno. Strašně mi chybí, i když poslední roky byly trápením,“ vypráví Vlasta. Po třech letech si začala všímat pozoruhodného jevu. Dcery i kamarádky jí naznačují, že by neměla být sama. „Dcera mě upozornila na pána ze sousedství, který sám chodí s pejskem. Došlo mi, že mi naznačuje, že bych se měla seznámit. Panebože, přece nebudu oslovovat cizího chlapa, jen proto, abych zjistila, zda je sám a k mání, když sám venčí psa. A proč bych se měla seznamovat?“ zlobí se. Její dcery i přítelkyně však tvrdí, že jí samota nesvědčí, že je příliš mladá na to, aby už život trávila sama. „Nechápu, proč bych nemohla žít už navždy sama. Nedovedu si představit, že bych si do života pustila nového muže. Proboha, proč bych to měla dělat?“ říká Vlasta.

„Každý prožívá ztrátu partnera jinak. Nejhorší je první rok po ztrátě partnera či partnerky. Ten je strašný,“ říká Alenka Panáková, které vede zlínský spolek Společenství vdov a vdovců. Sama si takovou situací prošla a tak velmi dobře ví, co lidi trápí, co prožívají, v čem potřebují podporu, pomoc, radu. „Mnohé ženy jsou po smrti manžela rozcitlivělé, vnímavé a vše velmi prožívají. To, co prožívají, dovedou pojmenovat, uchopit do slov. Jsou mnohdy schopné o tom mluvit. Naopak muži velmi často vůbec nejsou schopni říct, co cítí. Mlčí, své pocity tají, ale jsou na tom přitom mnohdy psychicky velmi špatně,“ vypráví.

Takže říkat někomu, kdo ztratil partnera či partnerku, že by neměl být sám, že by si měl někoho najít, je mnohdy velmi necitlivé, až urážlivé. Chlapík, který se tváří, že vše velmi dobře zvládá a že je tvrďák, totiž ve skutečnosti třeba svou ženu nesmírně miloval a každý večer pláče u její fotky, i když od její smrti uplynulo několik let. Stejně tak třeba žena, o které sousedky tvrdí, že je fiflena, která si svého muže nevážila, ho ve skutečnosti ctila a pečovala o něj a s jeho ztrátou se nikdy nevyrovnala. A vůbec si nedovedou představit, že by si teď hledali partnery nové. Oba by na takový návrh nechápavě řekli: „proč?“

Případy, jak se lidé vyrovnávají s odchodem partnera, jsou různorodé a důkazem toho je příběh šedesátileté Šárky. Její manželství všichni její známí považovali za perfektní, ba přímo ukázkové. Její muž byl veselý, šarmantní, úspěšný v práci. Jen ona a její syn věděli, že se doma chová jako hulvát a když se opije, dokonce Šárku několikrát uhodil. „Můj muž zemřel po autonehodě. Byl to šok. Ale po čase jsem zjistila, že se mi bez něj žije dobře. Mám klid. Nikdy jsem nebyla tak ráda doma. Dělám si co chci. Kupuju co chci, vařím si, na co mám chuť, jdu spát, kdy se mi chce. Pustím si v televizi, co uznám za vhodné. Dříve mi manžel neustále něco přepínal, přikazoval, kritizoval. A do této mé pohody mi kamarádka neustále říká, že bych neměla být sama a má snahy mě s někým seznamovat. Při představě, že bych se měla zase někomu přizpůsobovat, někomu opět něco vysvětlovat, domlouvat se na něčem, se mi dělá špatně. Já vím, že existuje spousta skvělých mužů. Ale díky, já je přenechám jiným ženám, už jsem na experimenty stará,“ vypráví Šárka.

To, že člověk žije sám, neznamená, že je smutný, osamělý a že touží po tom, aby sám nebyl. Někteří tak samotu vnímají, někteří ji ale hodnotí přesně naopak. Takže pozor na to, pokud má někdo tendence říkat: „někoho si najdi, samota je zlá, měl by jsi se seznámit.“ Jsou to věty dobře míněné, ale pro některé lidi naprosto nesmyslné.

Článek vznikl ve spolupráci s neziskovým portálem vdovyvvdovam.cz

 

psychika vztahy a sex
Hodnocení:
(5 b. / 25 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Martin Vrba
Jsem realista a tak vím, že to krásné by se už nikdy nemohlo zopakovat a zároveň i to, že to špatně ale dozajista ano. :)
Jiří Dostal
:-) Co člověk, to perla, která často netuší, na kterém provázku je navléknutá, ale na počátku (jako by) bylo slovo... :-)
Pavel Milde
nikdo nemá právo vnucovat druhému svůj názor, každý se vždy může rozhodnout a bohužel, pokud se někdo jeho názor pokouší násilně zvrátit, měl by se obrátit na orgány státní správy, policii atd., kteří zjednají nápravu. většina lidí, ať žen nebo mužů, ať si myslí, kdo chce co chce, to sami nezvládnou. A aktivita agresora vždy směřuje směrem, který oběť zbaví především přátel, rodiny a osob, které by mu mohli potenciálně pomoci. problém jsou i názory historické - ten musí to a ten zase ono - říká se tomu rutina - pohodlné, ale sebevražedné.
Soňa Prachfeldová
Každý jsme nějaký a konec života jednoho z nás prostě nastane. Pokud se měli v manželství moc radi, těžko se budou chtít vázat. Záleží na věku, zdraví a p. Přátelství , občasný společný pobyt na dovče, vzájemně si pomoci, to je milé, pokud to klape . Ale nechat si svou osobní svobodu, je důležité. Jenže hlavně je to záležitost jen těch dvou, jak to chtějí, či nechtějí .
Jitka Hrůšová
Jak píše paní Hana Rarasch, strach z odchodu jednoho z nás je opravdu nejhorší. Trápím se tím každý den, i když vím, že běh života nezvrátím. Proč nemůžeme umřít společně?
Eva Kopecká
Díky.....okolí stejně nikdy ledacos nepochopí.....třeba proč skončilo naprosto řádně, spořádaně, spokojeně vypadající manželství...nebo proč neklapalo soužití dvou rozumných lidí, kteří mají všechny předpoklady, když se spolu po x letech od školních lavic zase potkali. Prostě děti z manželství byly sice společně pořízené, ale s protějškem se víceméně válčilo celé roky. No a uzpůsobovat se příteli ve svém bytě, šidit o čas vlastní potomky, jet, kam nechci, koukat, na co nechci, vařit, nač nemám chuť, a zejména nechat si mluvit do všeho, co doposud bez jeho rad fungovalo, děkuji, za tu cenu, aby lidi řekli, klofla podnikatele.....se člověku v takovémhle našem věku už nechce. Novou rodinu zakládat nebudeme, a zvykat si na nový element v životě s jeho přídavky a bonusy jen proto, abychom měli pocit, že o nás je zájem.....na to jsme mnozí pohodlí. Aspoň já už jsem že spolubydlení dost vykurýrovaná.
Věra Halátová
To: Proč jsi sama, proč si někoho nenajdeš, atd, nikdy ženě neřekne muž. To by bylo vyzvání. To řeknou vždycky jenom žena ženě. A ženské řeči, nebo tak zvané "rady do života", to je jako slepičí trus. Každý ať si žije tak, jak jemu to vyhovuje. Starala jsem se o tchána, který s námi bydlel a měl rakovinu tlustého střeva a umělý vývod. Pak jsem se starala o manžela, který měl rakovinu prostaty a umělý vývod. Oba zemřeli. Ovdověla jsem, když mi bylo 43 let, starší syn měl 15 a mladší 7 roků. Měla jsem tolik práce a tolik starostí, že na takové hlouposti, jako hledat dalšího muže do domácnosti jsem vůbec nepomýšlela. Ten potenciální nový partner by byl starší než já. Byl by rozvedený nebo vdovec. Určitě by nebyl sám. Měl by rodinu - bývalou ženu, děti, rodiče, sourozence. Nikdo do partnerského vztahu nevstupuje sám, má sebou celou svitu svých příbuzných. Jednou, jedinkrát mi jedna známá řekla to klišé (proč jsi sama, proč si nenajdeš nějakého slušného mužského). Odpověděla jsem jí, že si tedy beru jejího chlapa. Toho znám. Zmlkla a měla jsem pokoj.
Jan Hank
Budovat vztah se mi nechce,jsem na to líný.Vyhovuje mi být sám,nikdo mi do ničeho nemluví.
Magda Škodová
Chtěla jsem se zeširoka rozepsart o marnostech nových vztahů...Nemusím, paní Eva Kopecká to řekla, tedy napsala, za mne. Díky, ale tohle stejně těm věčným šťouralům v cizím soukromí nikdo nevysvětlí.
Eva Kopecká
Když single člověk dospěje do určitého stádia, někdo dřív, někdo později, zjistí, že vůbec není špatné žít po svém a za své. Manželství skončilo. Stálo člověka hodně sil, energie, peněz, práce, nejlepší roky se člověk přizpůsoboval, upozadil své potřeby, poopravil ideály, slevil z očekávání, kolikrát i kdyby se rozkrájel, tak se nezavděčil. Bydlení s novým partnerem ..... každý říkal, jsi fajn, dobře vypadáš, tak co přemýšlíš a váháš..... člověka vrátilo do jakéhosi manželství v bleděmodrém. Pouze s tím rozdílem, že místo dětí tu figurovali rodiče partnera,nebo ještě hůře, pouze ten ovdovělý z nich. Nový partner nic mladého a zdravého, jeho rodič každou chvíli něco potřeboval a samozřejmě se opět čekala tolerance,empatie, čekalo se, že člověk je rád, že není sám a tudíž leccos překousne.....jenomže tak každý dojde k otázce, kterou položí sám sobě....a ta zní....a mám já vůbec tohle zapotřebí? Tolik ústupků, tolik handrkování,tolik dohadů o všem možném....? Mládnout nikdo nebudeme, pokud se sami se sebou doma sneseme, nic nám nebrání žít si podle svého. Nic nám nebrání jít do práce nebo být doma, někam vyrazit nebo si pustit televizi, číst si do noci nebo se déle prospat, namazat si chleba nebo si pochutnat na krupicové kaši. Nikdo nám nebude rozmlouvat náš koníček, z něhož se vracíme pozdě, přepínat program v televizi, na který se chceme v klidu podívat, atd atd. Ano. Všechno má svoje pro a proti. Je na každém z nás, pro co se rozhodne. A ještě dovětek. Člověk potká, když to nejméně čeká. Mít se na koho těšit, užít si s ním výlet, víkend, hezkou noc, a přitom si každý ponechat svoje bydlení. Sice rozpůlit se o nájem může být užitečné, ale nikoli to nejlepší. Důležitá je pohoda. Pocit, že žiju přesně tak, jak chci.....to se nedá zaplatit žádnými penězi.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.