Musée Robert Tatin - 1. část
Foto autor

Musée Robert Tatin - 1. část

28. 6. 2021

Na svém putování Francií v roce 2016 jsme se zastavili v obci Cossé-le-Vivien, kde žil, tvořil a zemřel svérázný umělec Robert Tatin.

Museum se nachází za obcí na místě zvaném La Frénouse. Tatin je budoval během posledních 21 let svého života, tj. v letech 1962 – 1983, a je zde také pochován.

Kdo byl Robert Tatin?

Narodil se 9. ledna 1902 v nedalekém městě Laval, kde prožil mládí. Místo školy se prý raději toulal po lukách. Toulání mu zůstalo i v dospělosti, jenže už ne po lučinách, ale různě po Francii i po světě. Ve čtrnácti letech se začal učit malovat. Přestože od roku 1930 vlastnil v Lavalu úspěšnou stavební firmu, odešel po 2. světové válce do Paříže. Tam založil keramický ateliér – před tesařinou a malováním pokojů dal přednost umění. Stal se známým umělcem a setkával se s význačnými umělci té doby, jakými byli Jean Dubuffet, André Breton, Jean Paulhan, Jacques Prévert, Giacometti, Jean Cocteau, Aristide Caillaud, Benjamin Péret a jiní. Spolu s nimi se podílel na poválečné obnově pařížského kulturního života.

V roce 1951 odjel do Brazílie a během pěti let procestoval celou Jižní Ameriku, kde se zajímal zejména o indiánské kultury. Tyto cesty se mu staly hlavní inspirací. Později prohlásil, že jeho snem bylo vytvořit most mezi lidmi a uměním všech zemí a všech dob, což se mu v jeho dílech celkem úspěšně zdařilo. V jeho tvorbě se odrazily i zážitky z obou světových válek, stejně jako jeho další velká láska – ženy. Není divu, v mládí jimi byl v podstatě vychováván. Sám měl tři manželky (s jednou se dokonce oženil opakovaně) a čtyři děti od dvou z nich. Zemřel 16. prosince 1983 v Cossé-le-Vivien.

Muzeum je rozsáhlé a všechny zajímavosti a obrázky by se do jednoho článku nevešly. Zde proto pojednám jen o jeho první části – aleji Gigantů.

Alej Gigantů (L’allée des Géants) je 80 metrů dlouhá cesta lemovaná devatenácti betonovými sochami, které připomínají Tatinovo objevování světa a jeho uměleckou dráhu. Tady jsou některé z nich.


 

Vercingétorix a Jeanne d’Arc.  První dvě sochy uvedou návštěvníka do světa desetiletého dítěte, které se začíná seznamovat s francouzskou historií. O Janě z Arku se netřeba šířit, ale jméno Vercingétorix možná někomu nic neříká. Wikipedie o něm praví: Vercingétorix (asi 82 př. n. l. – 46 př. n. l. v Římě) byl náčelníkem galského kmene Arvernů. V roce 52 př. n. l. sjednotil veškeré obyvatelstvo Galie k poslednímu velkému pokusu vybojovat si svobodu a nezávislost na římské republice, proti prokonzulovi a pozdějšímu diktátorovi Gaiu Juliu Caesarovi. Dodnes je považován za prvního francouzského hrdinu.

Mít (avoir) či být (être)? Tato dvě slovesa charakterizují otázky vyvstavší s koncem dětství.

Sv. Anna a Panna Maria (la Vierge) z l’Épine. Obě sochy odkazují na mysticismus a metafyziku, které prodlužují období dospívání, se třemi klasickými otázkami: Odkud přicházíme? Co děláme? Kam jdeme?

Maître Compagnon. Dalo by se přeložit jako „šéf“, někdo, kdo koordinuje, řídí a kontroluje práce. To byla Tatinova cesta stavitele chrámů a snahy o dokonalost.

Oslava významných postav světa moderního umění XIX. a XX. století

Jednotlivé sochy jsou na podstavcích popsány, uvádím jen pár doplňujících informací, jak jsem je našel ve wikipedii.

 André Breton, francouzský básník a prozaik. Je považován za zakladatele a hlavního teoretika surrealismu. Celník Rousseau snad nemusí být představován. Georges Seurat byl francouzský malíř, zakladatel neoimpresionismu. Vynalezl a používal techniku pointilismu či divisionismu, což bylo skládání obrazu z malých barevných bodů. Pointilismus hledal vnitřní zákonitost, která by určila umístění barev v obraze. Na soše jej naznačují ona barevná kolečka. Dlužno přiznat, že pan Seurat mi v první chvíli připadl spíš jako ukrajinský skořápkář.

Paul Gauguin, Auguste Rodin, Pablo Picasso. Soudím, že tito velikáni jsou dostatečně známí.

Henri de Toulouse-Lautrec je známý malíř. Náměty jeho děl vycházely především ze života na pařížském Montmartru. Často zachycoval návštěvníky kabaretů, tanečnice, prostitutky a další lidi z okraje tehdejší společnosti. Dáma v „okně“ prý je jeho oblíbená tanečnice La Goulue. Suzanne Valadon byla francouzská malířka. Začínala jako modelka malířů, zejména Augusta Renoira a Henri de Toulouse-Lautreka. Nakonec se sama rozhodla malovat, a to pod vedením Edgara Degase a též pod vlivem fauvismu. Proslula zejména akty, u nichž si většinou sama stála modelem. Její syn Maurice Utrillo se stal rovněž známým malířem.

Král Ubu. Francouzi ho vyslovují „Yby“, našinci „Ubu“ podle hesla „vyslov, jak píšeš“. Postava z několika divadelních her Alfreda Jarryho (Ubu králem, Ubu na homoli, Ubu spoutaný), které vyšly tiskem i u nás a podle nich byl dokonce natočen film s Mariánem Labudou v hlavní roli. Hra Ubu králem je považovaná za předchůdce absurdního dramatu, dada a surrealismu. Vznikla původně jako studentská recese, později ji Jarry přepracoval a v roce 1896 proběhla skandální premiéra v divadle Théâtre de l'Œuvre v Paříži. Skandál vznikl hned po prvním Ubuově slově, jež znělo (v českém překladu Jiřího Voskovce) „hovnajs!“. Musím se přiznat, že i já toto slovo občas používám, jakož i další úsloví, která zde raději nebudu uvádět.

Alfred Jarry byl francouzský básník, romanopisec a dramatik. Je rovněž autorem vědecké parodie známé pod jménem 'patafyzika (Jarry požadoval psaní s apostrofem). Dával přednost principu bezprostředního potěšení nad pocitem reality. Žil tak, jak uznával za vhodné, jak to jemu samotnému vyhovovalo. Ctil zásadu Carpe diem a pravděpodobně kvůli alkoholismu se soustřeďoval na požitky okamžiku a opovrhoval dlouhodobým úspěchem. Žil život jen s několika klíčovými prvky, které mu bohatě stačily ke spokojenosti: kolem, revolverem a absintem. Revolver používal často místo cyklistického zvonku, kolo zase jako výhradní dopravní prostředek a absint se pro něj stal životním symbolem. Jarryho socha na obrázku právě procházela rekonstrukcí, ale to kolo (vyskytlo se i v jeho díle Nadsamec, kde na něm hlavní hrdina předjíždí rychlík) je dostatečně zřetelné.

Tohohle pána snad představovat nemusím.

No a to je z aleje Gigantů všechno. Zdály se vám tyhle sochy poněkud výstřední? Rozhodně stojí za zamyšlení. V příští části budou další zajímavé artefakty.

Můj příběh
Hodnocení:
(5.1 b. / 10 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Helena Přibilová
Tento umělec byl i pro mě do této chvíle neznámým. Děkuji za velmi zajímavý článek.
Jan Zelenka
Je to zajímavé. Stejně jako u p. Hoškové a Pivcové mi toto umění připomíná středověké jihoamerické indiánské umění. Inspirace je jasná.
Irena Mertová
Zajímavý článek a fotky.
Jaroslav Kolín
Ani já o Robertu Tatinovi nic nevěděl do chvíle, než nás do jeho muzea dopravil zájezd naší oblíbené cestovky.
Zuzana Pivcová
Já jsem se chystala napsat, že mi to připadá staré Aztéky. Každopádně něco z doby dávno minulé. Jinak o umělci také nevím vůbec nic.
ivana kosťunová
Další zajímavý umělec, o kterém nic nevím
Jana Hošková
Zajímavý článek - o tomto umělci jsem nic nevěděla...jeho sochy mi trochu připomínají sochy starých Mayů, možná ho inspirovaly. Muzeum bylo určitě hodně zajímavé.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.