Když jsem začal chodit do první třídy, tak mne učitelka posadila do první lavice k takové mé tmavovlasé kopii. Já blonďák, Jirka brunet. Dnes by nás každý nazval Bolek a Lolek. Oba jsme byli malí a drobné konstituce, ale velice mrštní a v tělocviku patřili mezi nejlepší. Já měl další tři sourozence, Jirka byl ale jedináček, my byli chudí, Jirka na tom byl mnohem lépe, nejen z důvodu, že by jedináček, ale navíc jeho tatínek byl ředitelem velkého závodu, můj táta byl jen účetním a skladníkem, ale také velkého podniku s celostátní působností.
Jirka měl všechno, na co si vzpomenul, tak to bylo i s hračkami. Já jsem se chodil celý rok koukat na autíčko do hračkářství za 15 Kčs – plechovou „pětitunovou“ Tatrovku na klíček, než jsem ji stejně na Ježíška nedostal, protože byla už vyprodaná. :) On měl drahé vláčky a všechny hračky na baterky, já byl rád, když jsem dostal plochou baterku a a svítil si s ní pod peřinou při čtení pohádek vypůjčených z knihovny. On měl doma dvě velké skříně plné hraček, vše, co bylo zrovna nového v hračkářství, ale neměl se s tím komu pochlubit, hrál si s tím jen sám, protože to nesměl vynášet z bytu a nikoho si nesměl domů pozvat.
On měl také navíc novou a velice krásnou mladou „mamku“. Že je to maminka, tak to jsem si tehdy myslel, tak o ní Jirka mluvil, až později jsme se dozvěděli, že to byla jen tatínkova milenka a Jirkova paní na hlídání a ta mu, mimo jiné, zakazovala i jakékoli návštěvy u nich doma. Od Jirky jsem se dozvěděl, že za každý kázeňský přestupek od ní dostává namláceno páskem, že ho tahá za vlasy tak, že mu i celý chomáč nedávno vytrhla do umyvadla a při tom na něj stříkala studenou vodu.
Ten Jirka dostal jednoho dne zase novou hračku, takové bakelitové hnědé letadélko, které létalo na tyčce, která měla na druhé straně protizávaží, a tak vrtulka na bateriový elektromotor tomu odlehčenému letadlu umožnila, aby kroužilo na podstavci v kruzích a ještě to vydávalo hezký zvuk. Paráda! Vyprávěl mi to ve škole a domluvili jsme se, že po škole si hodím tašku domů a půjdeme si spolu k nim hrát, že jeho nová máma odjela někam na Moravu, ale že to nesmím nikde říkat a že i do jeho domu půjdeme každý zvlášť. Vše jsme tak udělali a já k němu pak chodil stále častěji a hrál jsem si s ním a on mi při tom hraní vyprávěl věci, jak mu doma ta máma ubližuje. Bylo mi ho líto, ale abych to šel někam hlásit na sociálku, tak to jistě chápete, že to bylo mimo moje obzory sedmiletého kluka – o něčem takovém, jak se zachovat v takovém případě, jsem neměl ani tušení.
Asi za rok se naše rodina zmohla na krásné gramorádio, přesně takové, jako měl doma i Jirka, z kterého jsme si při tom hraní s vlaky pouštěli Hurvínka a Spejbla a moderní šlágry. A v tom byl ten kámen úrazu, ale i pozdějších změn k lepšímu. Tam u toho gramorádia jsem si všiml, že oni mají na čištění prachu z těch desek takový váleček. Tehdy bylo zvykem, že lidé v domě nebo i třeba spolupracovníci si ty gramofonové desky půjčovali, stejně jako knížky. Když jsme si koupili první desku „Děti z Pirea“ https://www.youtube.com/watch?v=JLo72XXBr0Q , tak jsme si ji několikrát přehráli a pak se maminka vypravila po baráku, aby se pochlubila novým přístrojem a přinesla domů asi 30 desek od sousedů, pak zase něco přinesl táta z práce.
Ty mejdany při kakau a domácí diskotéce se nám líbily, a tak maminka zavedla řeč na desky i ve frontě na maso, zdali by nám někdo z těch lidí také nějaké desky nepůjčil. Tam se seznámila náhodou s tou Jirkovou „maminkou“, a tak jí se zeptala, kde se dá koupit ten čistící váleček na gramofonové desky, který jsem u nich doma já viděl. To, že se ty ženy setkaly, to já jsem nevěděl. Jirka přišel druhý den do školy úplně vyřízený a s rozseknutým rtem, moc toho nenamluvil, ale řekl, že se zase sejdeme před zadním vchodem do jeho domu, tak jako obvykle. Když jsem tam přišel, tak tam ale nebyl, už jsem chtěl odejít, ale v tom se rozrazily dveře a on s nějakým nesrozumitelným křikem, něco mezi nadávkami a pláčem se do mne pustil, porazil mne na zem a stále mne mlátil a kopal, a když se netrefil, tak se sám zraňoval o chodník. Když se naprosto vyčerpal, že nemohl popadnout dech, tak se postavil a třesoucí se po celém těle zase zmizel v těch dveřích.
Já jsem nic nechápal, jen to, že se jeho máma dozvěděla, že k nim chodím. Došoural jsem se domů plný pocitu hořkosti a své mamince jsem vše vyprávěl. Moje maminka chtěla nejdříve jít k Jirkově mamince, pak ale přišel táta z práce a ten doporučil jiný postup, poslal nás k naší dětské doktorce, kam chodil i Jirka. Výsledek dopadl pohádkově, tu paní na hlídání zavřeli prý do blázince a k Jirkovi se vrátila zpátky ta jeho pravá maminka. My pak dostali nový krásný třípokojový byt v Praze 10 a já jsem toho Jirku ztratil.
Teprve na střední škole jsem chodil s naším společným kamarádem do třídy a ten mi řekl, že mne už mnoho let Jirka hledal, a tak jsme se pak i několikrát setkali . . . . . ale neměli jsme si už moc, co říct – on se nějak pořád styděl, co se jemu kdysi stalo i za to, jak mne zmlátil za nic. I když jsem mu stále dokola vysvětloval, že byl tehdy malý kluk, že jsem byl rád, že porušil ten zákaz, že bych se jinak, než s ním, k těm moderním hračkám nedostal a že to přeci dopadlo dobře a že jsem mu odpustil už tehdy, kdy jsme si o tom s mou mámou a tátou doma povídali. On to neustále vnášel zase a zase do našich rozhovorů a příběhů v současnosti a začal i více pít. Začalo mne to nejdříve nudit a pak i znervózňovat, vodit ho opilého do jeho zanedbaného bytu a pak jsem se zase odstěhoval z Prahy, a tak jen vím od našeho společného kamaráda, že skončil někde na ulici u Hlavního nádraží. A já si zase nevím rady, jako tehdy v těch sedmi letech, jak mu mám a zdali vůbec mu mám nějak pomoci.
