Barbara Semenov: Každý má štěstí na dosah, a přesto bývá těžké je najít
Spisovatelka Barbara Semenov s rodinou. FOTO: Poskytnuto B. Semenov

Barbara Semenov: Každý má štěstí na dosah, a přesto bývá těžké je najít

23. 11. 2021

Když román Má říše kupodivů dočetl hudebník Petr Janda, poslal autorce a své dlouholeté kamarádce Barbaře Semenov vzkaz: "Čím více jsem se blížil k závěru, tím větší pauzy jsem si dával, bál jsem se, že už to skončí... Skvělé!"

„Na knize jsem začala pracovat už hodně dávno. Dlouho zůstávala v utajeném šuplíku, kde dozrávala dalšími příběhy, které za mne vlastně psal život,“ říká v rozhovoru pro portál i60 novinářka, producentka, básnířka a nyní i spisovatelka Barbara Semenov.

Jaký je to pocit, když vám vydají knihu, která je navíc jakousi autobiografií s příběhy členů vaší rodiny a zážitků z celého světa?
Je to pocit naplnění a uspokojení z dosažení celoživotní ambice. Kniha je završením mých profesních i životních cílů, je kompletizací mého já. A nadějí, že jsem vytvořila něco trvalého, něco, co čtenáře potěší, povznese a inspiruje k prožití šťastného života. Nejdřív jsem si přirozeně říkala, koho zajímá autobiografie s příběhy mé rodiny a mé zážitky, ale komukoliv jsem je vyprávěla, vybízel mne, že stojí za sepsání. Prožila jsem hodně výjimečný život - život ku podivu, a tak myslím, že mám co nabídnout, co říct.

Kdy, ve kterém okamžiku, vás napadlo napsat knihu a jak dlouho jste na ní pracovala?
Psaní, vzhledem k mé prvotní profesi novinářky, je mi vlastní, píšu celý život, píšu ráda a říkají, že dobře. Posledních patnáct let jsem navíc v Austrálii vydávala krajanský list Čechoaustralan, takže bylo logické, že mé psaní jednoho dne završí kniha. Musím se ovšem přiznat, že jsem na ní začala pracovat hodně dávno. Zůstávala však v utajeném šuplíku, kde dozrávala dalšími příběhy, které za mne vlastně psal život.
Kdykoliv jsem ale dřív zašla do knihkupectví, zmocňovala se mne panika a pochybnosti. Je tolik knih, proč mám psát ještě jednu navíc? Ale i na to jsem v závěru dostala odpověď. Mou říši kupodivů pokřtil můj dobrý kamarád, lídr skupiny Olympic, Petr Janda, který často říkává, že ho fascinuje, že ačkoliv hudební stupnice má jen osm tónů, přesto stále vzniká nová a nová hudba, on sám má na svém kontě téměř osm set skladeb. To se dá aplikovat i na literární tvorbu, existuje jen omezený počet slov a přesto vznikají stále nová a jiná díla, -  stejně tak můj román. Jako nová píseň je i nová kniha unikátním a nenapodobitelným originálem toho kterého autora. A když už jsme u Petra Jandy, napsal mi nedávno krásný ohlas: „Tak jsem dočetl tvoji nádhernou knížku. Čím jsem byl blíže konci, tím jsem si dával větší pauzu, bál jsem se, že už bude konec, a co bude pak? Skvělé, gratuluji!“ To mě těší, ale ještě víc mě ohromilo, že mi píšou úplně neznámí lidé z různých koutů republiky, že je kniha vzala za srdce a že se jim líbila. 

Váš román je ztvárněním osudů čtyř generací jedné české rodiny v průběhu 20. a 21. století. Jak moc jste pracovala s fakty a vlastními prožitky?
Zásadně. A přesto jsem napsala román. Nebaví mne si vymýšlet, stejně ty nejlepší romány píše život sám. Tak jsem jen příběh proložila historickými fakty a prožitky celé rodiny dobarvila emocemi. Samozřejmě se oháním známou větou, že podobnost s některými, zejména zápornými charaktery je čistě náhodná. Na románu je asi nejvíc atraktivní to, že na pozadí dějin, které jsme prožívali všichni podobně, se odehrávají dramatické a romantické příběhy románových hrdinů. Jako většina autorů jsem se nechala inspirovat skutečnými postavami a jména protagonistů jsem jen, jako například Božena Němcová ve své Babičce, lehce pozměnila. Jsou ovšem části knihy, které mají více dokumentární ráz a tam jména zaměňovat nešlo. Karel Gott je Karel Gott, podvodníci ruské mafie jsou skuteční podvodníci ruské mafie, lékaři fakultní nemocnice jsou konkrétní lékaři fakultní nemocnice.

Vystudovala jste Fakultu žurnalistiky na Karlově univerzitě a poté pracovala jako redaktorka Československé televize. Jak na ta léta vzpomínáte?
Na ta léta vzpomínám ráda, kdo by nevzpomínal rád na léta, když byl mlád, ať už byla doba jakákoliv. V knize věnuji tomuto období kapitolu Kufr iluzí. Byla to léta tvrdé normalizace, navíc jsem byla v epicentru její propagandy. Přesto jsou mé vzpomínky vzdor popisu dobové reality příjemné, romantické a – plné mladistvých iluzí, o které jsem postupně přicházela. Myslím, že jsem tu dobu celkem reálně popsala: „tenkrát tu bejval jinej stát, a já…“.

V roce 1981 jste se rozhodla pro emigraci. Co bylo tím impulsem pro odchod z totalitního režimu?
To je právě pokračování kapitoly Kufr iluzí. Následovaly vzpurné eskapády mé a mojí sestry, se kterou jsme se bouřily proti totalitě a nakonec se rozhodly emigrovat, a to hodně dramatickým způsobem. Impulsem bylo vše, u mne navíc násobeno právě mým působením v ústředí cenzury – televizním zpravodajství, ale těch impulsů bylo daleko víc a dodávají románu opět na jeho autentičnosti. Kapitola Eskapády je nejen o praktikách tehdejšího zpravodajství, je také o úpadku morálky společnosti, zasahuje do pražského podsvětí i disidentského světa.

Jaké byly první měsíce v emigraci a co jste v Západním Berlíně, kam jste emigrovala, dělala?
Ptáte se vlastně na další kapitolu knihy, která je pojmenována podle strhujícího města, tehdy takzvané Výkladní skříně Západu. A mně se vůbec nechce prozrazovat, jak neobvykle se tu rozvíjel náš další osud, jak jsem třeba našla nejdřív práci barmanky v bordelu, pak u špionské organizace… Tak to jen takto napovím, aby si čtenář chtěl přečíst víc.

Proč jste se potom rozhodla odejít do Spojených států amerických, a jak se vám v této zemi žilo?
Naše přemístění do Spojených států bylo hodně výjimečné. Zamířily jsme se sestrou přímo na Havaj. Napsala jsem knihu, protože v rozhovoru bych asi těžko plně vysvětlila, proč jsme se rozhodly znovu migrovat, tentokrát do Nového světa. A jak se tam žilo? To jsou další kapitoly. Ve Státech jsem prošla velkou školou života, dělala různé profese. Ale jako ten náš Neruda, „vším jsem byla ráda“, vše mě obohatilo…
Amerika v době prezidenta Reagana byla úžasná. Kdo uměl, chtěl a pracoval, ten mohl uspět v čemkoliv si zamanul. Říkalo se: „Sky is the limit“. Pro mě to bylo doslova. Kromě zdravotní sestry, na kterou jsem se dodatečně vyškolila, jsem pracovala navíc ještě ve dvou dalších zaměstnáních - jako instruktorka ve fitnessu a jako manekýnka havajské oděvní firmy. Životní úroveň na Havaji je vysoká, aby se tam člověk uživil, musí mít dva až tři „joby“. Sestra, dříve vystudovaná inženýrka, pracovala dlouhé šichty jako prodavačka v luxusním obchodním domě v Honolulu. Nakonec jsme ale obě skončily jako letušky u jedné z největších amerických leteckých společností, Continental (nyní United), se kterou jsme prolétaly většinu světa. Jistě, začátky byly těžké, ale my byly mladé, odvážné a měly křídla odhodlání. Křídla – to je kapitola popisující náš život na americkém kontinentu – žily jsme pak v Portlandu, Houstonu, Salt Lake City, Denveru, New Yorku...

Ve Státech jste poznala osudového muže, Čechoaustralana, se kterým jste odjela do Austrálie a žila tam 35 let. V čem byla tato země jiná než USA?
Hlavní osou celé knihy je milostný příběh, který líčí neuvěřitelně osudovou lásku. Můj muž mě začal podle jistých indicií hledat daleko předtím, než jsme se setkali na Havaji. Taková story se snad ani nedá vymyslet, začíná někde ve středních Čechách a končí v australském Melbourne. Navíc má hollywoodský happy end. A přesto je skutečná.
Austrálie a USA jsou si jako země Nového světa velmi podobné a přesto jsou jiné. Pomineme-li přírodní a geografické rozdíly, tak jsou to rozdíly v politice zemí a hlavně pak v charakteru dvou rozdílných národů. Nechci říkat, že je některý lepší, ale mně, ačkoliv mám občanství americké, je bližší australský styl života a australské povahové rysy. Australané se mi zdají být upřímnější, pokornější, jsou velmi soudržní a pohodoví.

Váš román je mimo jiné o hledání štěstí. Našla jste ho právě v Austrálii?
Díky souhře okolností a zmíněného osudu jsem našla to podstatné a potřebné pro štěstí právě v Austrálii. Vzala jsem si správného muže, který žil v Austrálii, a narodila se nám tam dcera. Za největší štěstí považuji svoji rodinu. Takové štěstí lze ovšem najít všude, kde jsou příznivé podmínky pro spokojený život.

Po dlouhých letech emigrace jste se dostala zpět do již svobodné České republiky. Jak nahlížíte po všech těch zkušenostech ze světa na českou společnost? Nezdají se vám Češi věčně nespokojení?
Často opakuji, že jsem dnes nejšťastnější v České republice. Přitom jsem všude ve světě našla úžasná místa, na která nemohu zapomenout, protože jsem tam prožila kus hodně zajímavého života a dokázala se tam úspěšně integrovat. Indií počínaje, přes Evropu, Ameriku, Austrálií konče.
Ale můj domov je Česko a milovaná Praha. Jsem velká vlastenka. Říká se, že aby člověk cítil opravdu vlastenecky, musí žít chvíli mimo svoji zemi. Pak si teprve uvědomí, co pro něj vlast znamená a plně ocení její nenahraditelnou roli v jeho životě. Takže skutečně, jestli mi něco v Česku vadí, jsou to věčně nespokojení Češi. Bohužel mnozí nevidí krásu své země, ani to, jak dobře se tu dnes žije. A místo toho, aby společně usilovali o pokračující blaho České republiky, tak ji někteří svojí malostí ničí. Jakoby by v českém DNA bylo něco odvěkého sebedestruktivního. Tak se naše země pořád nemůže vymotat ze zakletého kruhu střídání dobra a zla. To mě hodně mrzí.

Předtím, než byl vydán váš román, jste psala verše. Vaše básně vyšly už ve třech almanaších českých básníků. Je těžší psát básně nebo prózu?
Básně ze mě odjakživa prýštily v okamžicích velkých emocí. To se pak prolínalo i do autobiografických črt, které jsou mojí náturou. Jak známo, črta je umělecký literární obrázek zaznamenávající osobní prožitek a názor autora. Má říše kupodivů se nese myslím částečně v duchu črty, je zajímavé, že v jejím stylu psali moji oblíbení spisovatelé Čechov, Dickens, Neruda, Němcová a Čapek. Básně i próza se mi obojí píšou stejně dobře, záleží na náladě okamžiku.

Poraďte našim čtenářkám a čtenářům – kde a jak hledat štěstí?
To je velké tajemství, a já ho prozrazuji v závěru své knihy. Každý má štěstí na dosah, a přesto je tak těžké je najít. Budu šťastná, když můj příběh o ne vždy snadném hledání štěstí bude inspirovat dobrou radou všechny, kteří si přečtou Mou říši kupodivů.

knihy rozhovor
Autor: Jan Raška
Hodnocení:
(5.1 b. / 8 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Eva Mužíková
Velmi zajímavý rozhovor, díky.
Soňa Prachfeldová
Díky za nádherné povídání s paní Barbarou. Kniha bude asi dobře čtivá. Češi jsou opravdu se vším nespokojení, žbrblají , kde nemusí a mohli by mít více humoru.
Jiří Dostal
:-) Pěkné a přiměřené jako stará pohádka o Drobínkovi, který se vydal do světa hledat košili šťastného člověka, aby pochopil, že ji nosí sám... :-)
Helena Štěpánková
To musí být kniha napěchovaná zážitky. Tak to budu mít tip na vánoční dárek.
Jana Jurečková
Spisovatelka Barbara Semenov se netají svou odvahou, ale i láskou k rodné zemi, což je krásné. Děkuji.
Daniela Řeřichová
Děkuji za zajímavý rozhovor se zajímavou dámou, která prokázala velkou odvahu v životních meznících. Gratuluji k vydané knize a přeji, ať si najde hodně spokojených čtenářů.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.