Vzpomínky? Vzpomínky!
Foto Picsart, koláž autorka

Vzpomínky? Vzpomínky!

27. 1. 2022

"Ahoj, zvu tě, aby ses připojila," koukalo na mě, když se na displeji mobilního telefonu otevřela textová zpráva. Zvali mě dávní spolužáci. Že založili chat (internetovou debatní skupinku). Je to prý vymoženost, můžeme být v kontaktu bez ohledu na vzdálenost a denní rutinu. "Bezva nápad," říkám si a hned jsem vyzkoušela, jak to funguje. Každý ze skupiny psal, jak se mu daří, co dělal od doby, kdy jsme opustili škamny, kolik má dětí a zdali má vnoučata.

Za pár týdnů se to zvrtlo. Diskusní fórum se změnilo ve vzpomínkové fórum. Jiné zprávy už tam téměř nebyly. A k tomu nářky, jak je mládí v ...(víte kde), a že to bylo tehdy krásné, a ... a ...

Jednou ráno, když jsem na chatu pročítala nové zprávy, napadlo mě si čtení stopnout. Věnovala jsem mu deset (!) minut. Deset minut svého přítomného života jsem věnovala času, který je nenávratně pryč. Vzpomínkám na svoji dávno žitou dobu. A v tom okamžiku jsem se rozhodla, že si budu dávat daleko větší pozor na to, abych žila současný život. Ne ten minulý. Abych nežila znovu život, který je díky minulosti už daný. Život, ve kterém se díky minulosti nedá dodatečně už nic nového prožít.

Řeknu vám, není to jen tak. Zkuste si toho také začít všímat.

Kolik věcí, které máme doma, nás přímo přitahuje ke vzpomínkám. A nejen věcí. Vzpomínat nás může "přinutit" vůně, západ slunce, pohled na obraz moře... Častou příležitostí, jak se ponořit do vzpomínek, jsou procházky. A zvlášť ty, kdy kráčíme v klidu, bez konkrétního určení a sami.

Rozumím tomu, když se někdo rozhodne, že svůj současný život chce věnovat tomu minulému. Důvody nejsou důležité. Můj příspěvek chce oslovit ty, kteří se tak nerozhodli.  A jako já si v jednu chvíli uvědomí, že díky častým vzpomínkám jim současný život utíká skrz prsty.  Ani u takových lidí nejsou důvody důležité. Není jen správné anebo špatné rozhodnutí.

Když se přistihnu při "nechtěné" vzpomínce, zadívám se pozorně kolem sebe. Úmyslně chvilku pozoruji nějaký detail. Anebo se pozorně zaposlouchám. To mě spolehlivě přenese zpět do současnosti. A v té už zase záleží na mně, jak ji prožiji. Ta je, oproti vzpomínce, ještě otevřená...

---

„Neohlížejte se smutně za minulostí, už se nevrátí. Raději moudře využijte přítomnosti. To je správná cesta.“ —  Henry Wadsworth Longfellow

 

Můj příběh vzpomínky
Hodnocení:
(4.7 b. / 9 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Margita Melegova
Kdo vzpomina starne at jsou vzpominky smutne nebo krasne, v mladi jsem nevzpominala nebylo na co a ted by bylo, ale nechci se vracet k necemu co je nenavratne pryc.
Daniela Řeřichová
Ztotožňuji se s názorem Heleny Přibilové. Pro mne jsou vzpomínky nedílnou součástí naší osobnosti i naší přítomnosti. Vzpomínky mi nebrání žít naplno. O významu Oral History pro společenské vědy netřeba diskutovat. Např. včera jsme si na různých místech v Praze připomínali Mezinárodní den památky obětí holocaustu. Bez vzpomínek přeživších by tato část novodobých dějin byla neúplná. V těch těžkých chvílích je často držela při životě vzpomínka – třeba zidealizovaná- na něco hezkého.
Zuzana Pivcová
Do kraje, kde jsem se narodila a už tam dávno nikoho nemám, jezdím na pravidelné třídní srazy. Vůbec se nebráním tomu, že se na jeden večer tak trochu proměníme v někdejší kluky a holky a vzpomínáme na společné školní zážitky, na učitele i některé z nás, kteří už nežijí. Myslím, že to je hlavní náplní takových setkání, zatímco osobních prezentací rodin s potomky i pracovních kariér postupně ubylo. Takhle se setkáváme v pravidelných intervalech už roky, takže nepotřebujeme zakládat jakési debatní kluby a v mezičase si dopisovat. Nikdy jsem nepomyslela na to, že by mě vzpomínky ochuzovaly o současnost. Asi to bude tím, že se v nich netopím, ani v hezkých, ani ve smutných. Všechno má svůj čas a co je moc, to je moc. Vzpomínka se mi vynoří v souvislostí s něčím, co mi něco dřívějšího připomnělo. Není to ani soudce, ani výčitka, ani ospravedlňování, ani lítost, ani stesk. Je to vděk za život, který byl takový, aby mi něco dal, abych toho co nejvíc pochopila, nesnažila se vstupovat do stejné vody, ale ani nedělala stejné chyby (což většinou v obměně stejně udělám:-D) Žít současný život totiž znamená žít v jednom okamžiku i ten minulý a dokonce i ten budoucí. Jsme jen v jiném patře.
Helena Přibilová
Vzpomínky jsou naše nehmotné bohatství, které nám na rozdíl od věcí nikdo nevezme.
Jana Šenbergerová
Hezký nejen článek, ale i diskuzní příspěvky. Nesmírně mě baví ta rozmanitost pohledů na život. A také na koláž. Mně v ní chybí trocha černé a bílé. Život je tak neskutečně pestrý! Chvíli dole, chvíli nahoře. Na něco levá, na něco ta pravá. Chvíli taková a chvíli maková, ale hlavně živá. Tady a teď. :-)
Vlasta Ledlová
Kdyby v článku bylo výslovně uvedeno, že se jedná o odmítání negativních a nemilých vzpomínek, mohla bych asi souhlasit. I když i ty špatné vzpomínky podle mě patří k životu. Tedy pokud tou negativní minulostí nenaplňujeme celý svůj současný život. Já se snažím držet staré toltécké moudrosti: Žij dneska, protože včerejšek už není a zítřek ani být nemusí. Na minulost vzpomínám s láskou i s odpouštěním, současnost si užívám jak to jde nejlépe a z budoucnosti se snažím nemít strach. Většina obav se obvykle stejně nevyplní, tak proč si zbytečně kazit přítomnost. A tak se radši těším na to hezké, co ještě v budoucnu může přijít.
Jitka Caklová
Ještě dodám, že to žluté dítě ve mně vyvolává slunce v Duši ♥ Má ho v sobě každý, ale ne každý ho v sobě umí probudit.
Jitka Caklová
Příspěvek mě oslovil, přestože jsem se "rozhodla" (viz. 6.odst.). Díky vzpomínkám na neradostné dětství a mládí si až dnes mohu uvědomovat cenu života, protože si, krom povinné školní docházky :-), mohu užívat vše, co jsem tehdy nemohla. Samozřejmě bez udržování fyzické, ale i psychické kondice by to nešlo :-)
Alena Velková
Vzpomínám ráda, ale ještě raději užívám současný život, pokud možno na plné pecky...ale také jsem si všimla, že někteří mí kamarádi se v minulosti úplně zakonzervovali...stěžují si, naříkají na poměry a žijou smutný život...některým už se vyhýbám
Jana Kollinová
K článku se nebudu vyjadřovat, ne proto, že by mě nezaujal, ale proto, že nemohu přejít bez emocí úvodní koláž autorky. Zdá se mi brutální, "psychydelicky" působící kombinace tváře stařeny a žlutého dítěte, jako z laboratoře výzkumu působení LSD. Nic proti autorčině vnímání, ale v mých představách jsou vzpomínky něžné, laskavé a zahalené v barvách měkkých tónů. Každý máme jinou kompozici barev versus vzpomínky.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.