Kalifornie snů a skutečností – poslední zastavení na cestě Tichomořím v roce 1995
FOTO: Helena Přibilová

Kalifornie snů a skutečností – poslední zastavení na cestě Tichomořím v roce 1995

31. 1. 2022

Poslední část cesty z roku 1995 jsem vyjmula ze seriálu, protože se poněkud liší od předchozích zemí. Kalifornie je pro mnohé lidi, a to nejen u nás, snovou zemí.

Písničky jako Californian girls od Beach Boys, Californian Dreamin od The Mamas and The Papas nebo Hotel California od Eagles vyvolávají představu věčného léta na plážích zalitých sluncem. Jakou Kalifornii jsme tedy zažili my?

Před přistáním letadla v Los Angeles vidíme obrovské a do nekonečna se táhnoucí město. Žádná sídliště, žádné paneláky. Pouze rodinné domy s bazény. Jeho třetina patří automobilům – dálnice mají pět až devět pruhů a jsou přeplněny auty, která se pohybují jako ve zpomaleném filmu maximální rychlostí 100 – 110 kilometrů za hodinu. Po přistání “prcháme” z velkoměsta. Projetí východních čtvrtí trvá hodinu. Potom ale vidíme pobřeží a krásná městečka, mezi kterými vyniká Santa Barbara. Po nočním letu jsme velmi unaveni, takže zajíždíme do dánské vesnice Solvang založené v roce 1911 třemi dánskými emigranty. Dnes zde žije 3 000 obyvatel. Jedná se o kopii dánské obce se vším, co k tomu patří, včetně dánských restaurací, dánské pekárny, dánského piva Carlsberg, větrného mlýnu, dánských vlajek a dánštiny, kterou spolu mluví místní usedlíci. Kromě potomků prvních přistěhovalců zde ale žijí i nově příchozí dánské páry.

Americká efektivita je ve srovnání s francouzskou ležérností na Tahiti pozoruhodná. Všechno dokonale funguje a je několinásobně levnější než ve Francouzské Polynésii. Motel v Solvangu stojí 14-krát méně než srovnatelný hotel na Bora Bora. Benzín stál 8 korun za litr. Nafta se u čerpacích stanic pro osobní auta vůbec neprodávala.

V Morro Bay sjíždíme k moři do městečka Cayucos, které vypadá jako z filmů o Divokém západě. Místní “saloon” vypadá přesně jako v těchto filmech. Na místní pláži si uvědomujeme, že na rozdíl od tichomořských ostrovů zde není korálový útes ani laguna. Korály totiž potřebují celoročně teplotu vody 20 až 30 stupňů. Potom už najíždíme na silnici dlouhou 102 mil vedoucí podél nesmírně rozeklaného a členitého pobřeží se spoustou zátok. Je téměř neosídlené. Obědváme v miniaturním městečku Harmony, které má pouze 18 obyvatel. Na vjezdu je tabule s nápisem Town For Sale (město na prodej). Jedná se o bývalou výrobnu mléka a smetany, která ukončila činnost, a dnes jsou tam malé obchůdky a jedna restaurace. Celé městečko má jednoho majitele, který pronajímá jeho prostory. Dáváme se do hovoru s ryšavým vousáčem, který nás obsluhoval. Když se dozvěděl, odkud jsme, s velkým zájmem se vyptával na naši zemi. Nakonec jsme dostali další poučení, že ne všechno je v kapitalismu založeno na penězích. Zvídavý vousáč si od nás za oběd nevzal ani cent. Na dalším úseku silnice jsme se zastavili u mostu, pod kterým psal v krásné zátoce Jack Kerouac jednu ze svých knih. Byli jsme osloveni česky mluvícím Kanaďanem, který si mne nafotil do nějakého časopisu. Na severní části pobřeží projíždíme národním parkem Big Sur a za soumraku nacházíme za městem Monterey ubytování v sousedním městečku Pacific Grove.

Majitelem penzionu St. Angela Inn je technický inženýr, který se svou ženou adoptoval z moskevského sirotčince tři ruské děti, kterým bylo v době adopce 4, 5 a 8 let. Setkali jsme se s nejstarším Nikolajem, který si říká Kol. Ve svých jedenácti letech vypadá maximálně na osm, ale mluví jako dospělý člověk. Má tvrdý výraz v očích a diví se, že nás nezajímá americký fotbal. Všechny tři děti byly v moskevském sirotčinci týrány do té míry, že si ruský jazyk spojovaly s fyzickým utrpením. Kol si pamatuje, že byl řetězem přivázán k noze postele. Šest týdnů po svém příletu do USA spolu ještě mluvily rusky, ale po třech letech života v americké rodině už rusky vůbec neumí! Pouze nejstarší Nikolaj zná asi deset ruských slov, která však vyslovuje se silným americkým přízvukem. Rusky nám vůbec nerozumí! Přitom ví, kdo je, a že před třemi roky mluvil rusky a že tento jazyk zapomněl. Říká, že se někdy rusky znovu naučí. Tlumočník, který našim hostitelům v Moskvě překládal, by se dnes divil, že děti dnes rusky neumí ani slovo.

V noci jsem slyšela “štěkání” tuleňů, a proto se jedeme podívat na pobřeží. Na nábřežní ulici v Pacific Grove v centru města lze z lavičky na vzdálenost 50 metrů pozorovat tuleně slunící se na kamenech u břehu. Opouštíme Pacific Grove a jedeme se podívat na zimoviště motýlů Monarch. Na křídlech mají žlutočernou kresbu a je jich zde obrovské množství. Někteří ospale poletují ve vzduchu, ale většina z nich ještě spí v rojích na stromech, které jsou jimi doslova obsypané. Motýli si na slunci rozehřívají křídla. Každá čtvrtá generace těchto motýlů žije osm měsíců a přezimuje zde. Ostatní tři generace žijí pouze šest týdnů a na jih nelétají.

Naším dalším cílem je silnice “17 Miles Drive”, která vede podél pobřeží jižně od Pacific Grove. Je zde členité skalnaté pobřeží se spoustou zátok, nádherné vily, golfová hřiště, pláže a divoce žijící, ale krotká zvířata – jeleni, zvláštní druh veverky a v moři tuleni a lachtani, kteří žijí hlavně na Tulením ostrově asi sto metrů od břehu. Lachtani jsou ještě hlučnější než tuleni. Jsou rovněž větší a pohyblivější. Na rozdíl od tuleňů, kteří se drží na nízkých kamenech, dokáží lachtani vylézt až na vrchol skalnatého ostrova. Nejhezčí vyhlídka v této oblasti je pohled na Lonely Cypress (Osamělý cypřiš), který skutečně stojí sám na skále vystaven větru a nepohodě. Kalifornské cypřiše se liší od středomořských. Jsou rozvětvěné a nemají topolovitý tvar.

Další cesta na sever vede přes město Marina podél pobřeží mezi úrodnými poli oranžových tykví a artyčoků. Objevují se předměstí San Francisca, která překvapují svým neměstským charakterem. Neuvěřitelné množství rodinných domů se táhne v řadách, ale i samostatně po pahorcích. Samotné San Francisco má pouhých 800 000 obyvatel. Jeho čtvrti jsou úpravně vystaveny v různých “neo” stylech, například v neogotickém. Všude je neuvěřitelně čisto a hlavní komunikace jsou křižovány typickými prudce stoupajícími a klesajícími ulicemi, kudy jezdí proslulé sanfranciské tramvaje tažené lanem čili vlastně lanovky. Manžel neodolal a několikrát si tyto ulice s prudkými svahy, které jsou známé honičkami z amerických akčních filmů, autem projel. San Francisco jsme si zamilovali a navždy si ho budeme pamatovat jako klidné a pohodové město zalité slunečními paprsky. Nepůsobí americky. Je zde několik parků. Ve čtvrti Richmond výrazně převažuje asijské obyvatelsvo. Po vjezdu do parku Presidio se vzrušením spatříme horní část pověstného mostu Golden Gate Bridge. Za chvíli po něm již jedeme a na konci mostu, kde je obrovská vyhlídka, máme výhled na celou zátoku San Francisco Bay. Na druhém břehu zálivu je most San Francisco – Oakland, který byl v roce 1995 svojí délkou 13,2 kilometru nejdelší na světě. Nejpůsobivější je pohled na ostrov Alcatraz, kde byla do roku 1963 umístěna strašná věznice, o které bylo natočeno několik filmů. Proslula nemožností útěku a “seděl” tady i slavný gangster Al Capone. Na ostrov Alcatraz se lze přeplavit a věznici si prohlédnout.

Pro ubytování jsme zvolili městečko Stinson Beach severně od San Francisca. Ubytoval nás “hippie” s dlouhými vlasy přeživší ze šedesátých let. Stinton Beach bylo místem, kde se soustředili bývalí beatnici a hippies, takže se výrazně lišilo od bohatých předměstí, kde cena luxusní vily dosahuje sto milionů našich korun. Ve Stinton Beach byly všechny budovy jednoduché, nenacházely se tam žádné velké hotely, pouze dva motely. Prosluněným dopolednem se vracíme do San Francisca. Projíždíme smíšeným lesem. I zde jsou jednoduchá stavení v “zálesáckém” stylu. Hnutí hippies zde má stále vliv. Znovu přejíždíme Golden Gate Bridge a neuvěřitelně snadno se dostáváme do centra. Jsme opět překvapeni poklidem. San Francisco totiž na rozdíl od našich představ působí dojmem maloměsta, a nikoliv americké metropole. Až na několik výškových budov v samotném centru je převážná většina budov nízká. San Francisco patří k pěti nejkrásnějším městům na světě z hlediska jejich geografické polohy (dalšími jsou Rio de Janeiro, Sydney, Vancouver a Kapské město).  Je velmi zajímavě vystaveno. Mnoho z jeho domů se nachází na návrších a pahorcích, odkud se naskýtají nádhedné výhledy na město. Rovněž národnostní složení San Francisca je velmi pestré. Kromě jiného je to největší čínské město mimo Asii.

Neradi San Francisco opouštíme, ale je čas na návrat. Cestou zpět do Los Angeles přenocujeme opět v dánské vesnici Solvang. Ráno je nám podána americko-dánská snídaně (lívanečky s džemem a jablečnou omáčkou, polévané javorovým a borůvkových sirupem). Zajímavostí této restaurace je bohatá nabídka piv (150 druhů, včetně naší české “plzně”). Po snídani se ještě projdeme vesnicí. Dánská architektura, typická skandinávská čistota, poklid a naprostý pocit bezpečí podmaněné svitem kalifornského slunce vytvářejí neopakovatelnou atmosféru.

Na dalším úseku cesty se zastavíme ve městě Santa Barbara. Toto město je známé svojí španělskou koloniální architekturou a řadou památek, na místní poměry historicky cenných. Nejznámější je misijní stanice z konce 18. století založená Španěly, která měla sloužit k zastavení postupu Rusů ze severu a k pokatoličtění původních obyvatel, jimiž byl indiánský kmen Čumašů. Rusové totiž nevlastnili pouze Aljašku, ale zakládali i osady na havajském ostrově Kauai a na pobřeží Kalifornie. Čím více jedeme v Kalifornii na jih, tím více lidí mluví španělsky. Nekvalifikovanou práci vykonávají Mexičané nebo jiní přistěhovalci ze zemí Latinské Ameriky, většinou nelegální. Manžel tak měl poprvé na této cestě možnost praktikovat španělštinu. V samoobslužné restauraci proto před anglicky mluvícím majitelem předstíral, že neumí anglicky, ale pouze španělsky. Američan se s podobnou situací setkal asi poprvé v životě, ale nezbylo mu nic jiného, než zavolat mexického kuchaře, který od nás převzal objednávku a přeložil ji Američanovi.  

Cestou do Los Angeles spatříme překrásné pobřeží kolem měst Malibu a Santa Monica. Je zřejmé, že tady žijí nejmovitější lidé bohaté Kalifornie. Mnohé vily připomínají paláce. Za soumraku sledujeme nekonečný pás světel aut. Američané jsou nesmírně závislí na automobilu, veřejná doprava téměž neexistuje a chodec na silnici budí podezření. Zdá se ale, že pomalu mizí dlouhá auta s vysokou spotřebou benzínu, která známe z amerických filmů. Jsou nahrazována úspornějšími auty, často japonské výroby.

Poslední noc na této cestě trvající dva měsíce trávíme v hotelu nedaleko letiště v Los Angeles. Na večeři jdeme do samoobslužné restaurace KFC (Kentucky Fried Chicken). V té době jsme ještě nebyli příliš zvyklí na tento typ restaurací, takže na nás tato masová kultura stravování zapůsobila poněkud nepříjemně. Jíme z papírových tácků a pijeme z kelímků na jedno použití. Dnes je toto u nás naprosto obvyklé, ale v roce 1995 to na nás působilo dost podivně. Cestou z KFC jedeme čtvrtí obývanou chudší vrstvou místní populace, většinou černé pleti. Je večer a na město padá hustá mlha. Los Angeles najednou vypadá v cárech smogu až strašidelně. Upřímně řečeno, strach je tady ale opodstatněný. Po ulicích se pohybují šedé přízraky narkomanů a dealeři, kteří jim prodávají drogy. Odvrácená tvář Ameriky. Vystoupit z auta a jít se zde projít není radno, jde skutečně o život.   

Ráno se však mlha rozplynula a probudili jsme se opět do slunného rána. Byl již prosinec. Představa, že se po dvou měsících cestování v teplých krajích vrátíme do studené střední Evropy, nebyla příliš lákavá. Situaci komplikovala i skutečnost, že manžel na začátku cesty v Honolulu omylem vyhodil letenky z Frankfurtu do Prahy do koše. V té době se bez papírové letenky nedalo cestovat. Lufthasa se nad námi po 28 hodinách úmorného vyjednávání slitovala a nechala nás odletět do Prahy v okamžiku, kdy manželův bratr sedal do auta, aby pro nás do Frankfurtu dojel. Tato cesta změnila náš život a nikdy nezapomeneme na všechny ty lidičky, se kterými jsme se na ní setkali.

Cestopisy Heleny Přibilové cestování
Hodnocení:
(5 b. / 12 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Vladislava Dejmková
Opět musím pochválit kvalitní příspěvek z cest. Tentokrát i s věcnou poznámkou, že podobnou trasu absolvoval před dvěma lety můj syn. Řada jeho poznatků a dojmů byla velmi podobná, i když o čtvrt století později.
Zuzana Pivcová
Mockrát děkuji jako obvykle. Je to pro mě vzdálený kus planety, i když v LA žije nějaká vzdálená příbuzná, nikdy jsme se neviděly.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.