To byly časy, tehdy na stadionu

To byly časy, tehdy na stadionu

8. 2. 2022

České luhy a háje jsou rozděleny na dva tábory, jejichž velikost si netroufnu ani odhadnout. Abych byla přesnější, záleží na tématu. Tak například přijetí eura - buď jsem pro, nebo proti. Nebo, abych plula na současné vlně, očkovat se proti covidu, nebo neočkovat? Názor na to či ono, pokud nejsme přímo u zdroje informací, ovlivňují média, z mého pohledu poplatná dané době. I ta veřejnoprávní.

Možná si teď někdo pokládá otázku - co to je, co to je, čekám povídání o něčem, na co vzpomíná. A já odpovídám: no, právě proto tento začátek. Protože moje vyprávění se týká ČSS, tedy Československé spartakiády. A už slyším poznámky typu - proboha, ona chce psát o komunistické akci?! Tam přece byli všichni nahnáni, aby se strana a vláda před světem ukázala! A vidíte. Já na spartakiádu vzpomínám z jiného úhlu, který v sobě zahrnuje i skutečnost, že v té době drtivá většina obyvatel dělala něco pro svoje zdraví právě nácvikem spartakiádních skladeb. A bez pravidelného cvičení by se nikdy nepovedlo zorganizovat tak unikátní pohybovou akci, která ve světě neměla obdoby. Ptáte se, jak se dívám na tehdejší politické pozadí? Nijak. My cvičenky, alespoň v mé blízkosti, jsme politiku nevnímaly, soustřeďovaly jsme se na správné provedení cviků, prostorové přesuny obrazců, obvodní a okresní secvičné i na zkoušky, ze kterých vzešly skupiny určené pro cvičení na Strahově. Vnímala jsem rivalitu mezi městy, protože každý se chtěl do Prahy dostat. Proto se všichni snažili ukázat v tom nejlepším světle. A za tím vším stálo celoroční cvičení. Předškolních dětí, jejich rodičů, mladších a starších žáků, dorostenců a dorostenek, mužů, žen, vojáků. Jinými slovy a s trochou nadsázky, tehdy cvičila celá republika.

V roce 1975 jsem se nechala přemluvit a ve skladbě žen a dorostenek se zařadila mezi ty mladší, i když věkem jsem už patřila k těm odrostlým. Ženy cvičily s jedním kuželem, já coby dorostenka vyfasovala kužele dva a třímetrovou silonovou stuhu. Kromě hodin v tělocvičně jsem cvičení s kužely trénovala doma, protože jsem toto náčiní patřící do moderní gymnastiky do té doby viděla jen v televizi. Dlaně obou rukou jsme měla do krve rozedřené, než se mi na nich udělaly mozoly. Točení mlýnku před sebou i nad hlavou už pak šlo jaksi samo.

"Otočit doleva, dřep, hlavu sklonit," a další pokyny zněly z úst naší cvičitelky. Nejdříve vše probrat pomalu, přidat přesuny, zafixovat v paměti, potom s hudbou. Hudba, to byl jeden z důvodů, proč jsem, dnešním výrazem, do toho šla. Moje milovaná Smetanova symfonická báseň Vltava. Ze školních let jsem si pamatovala podrobný rozbor každého hudebního tématu této nádherné skladby, teď jsem poslouchala s napětím, zda se mi nezprotiví. Nestalo se tak. Zatímco kužele zdůrazňovaly tok řeky Svatojánskými proudy a pod Vyšehradem, rej rusalek byl podtržen cvičením se stuhou. Tu jsme měly složenou v záňadří. Ze dřepu jsme přešly do stoje a bleděmodrou stuhu rozprostřely nad našimi hlavami. Vlála  a vytvořila jemný kontrast s oranžovými trikoty.

Naše skupina prošla zkouškami na výbornou. Následovaly secvičné pro obvodní a okresní akce. Počasí nám pokaždé přálo, slunce nejen hřálo, ale dokreslovalo příjmnou atmosféru na ploše stadiónů i v hledištích. Pak nastal čas odjezdu do hlavního města.

Praha nás uchvátila sportovní vizáží. Po ulicích se pohybovaly postavy ve cvičebních úborech, lidé se na sebe usmívali, vagóny metra, autobusy, tramvaje praskaly ve švech a nikomu to nevadilo! Na nás čekala lehátka v tělocvičně jedné základní školy. Náš denní program byl přizpůsoben času zkoušek na stadionu. Hlavně vojáci a dospělí cvičenci secvičovali v noci, denní hodiny byly naplánovány pro rodiče s dětmi, školáky a studenty.

Samotná skladba žen a dorostenek trvala dvanáct minut, přičíst se muselo čekání v ulicích vysokoškolských kolejí, nástup bránou borců a následně odchod z plochy. Tam jsem zkoušely dvakrát. Pohlížely jsme na prázdné tribuny, přemýšlely, jaké to bude, až na sedadla usednou diváci. Přály jsme si, aby vše vyšlo co nejlépe.

Nastal den D. Do té doby krásné počasí se pokazilo. Od rána bylo zataženo, teplota klesla, nad Prahou se stahovala černá mračna. To nevěstilo nic dobrého. Dvě hodiny před časem našeho vysoupení počáteční mrholení přešlo v slabý déšť a bránou borců jsme nastupovaly za deště silnějšího. Strahovský písek zatím stačil vsáknout vodní nadělení, přesto po prvních cvicích jsme cítily mokré cákance na zádech. Protože žádný cvik nevyžadoval polohu v leže nebo v kleče, barvy našich trikotů kvůli vodě doznaly jen tmavších odstínů. Odnesla to stuha. Pod dešťovou sprškou zplihla, a tak rusalky sice pěkně cvičily, stuha nasáklá vodou nad jejich hlavami však nevlála, jen se tak mátožně táhla směrem k zemi vinou zemské přitažlivosti. Nikdo nesmutnil. Nadšení bylo znát nejen na ploše stadionu, ale v průběhu a po skončení skladby i v hledišti. Frenetický potlesk vykouzlil úsměv na tvářích všech cvičenek. Urousané, v čvachtajících cvičkách, promáčené s poničenými účesy, ale šťastné, že jsem se nevzdaly a dokázaly připravenost i odhodlání, jsme se jen stěží smiřovaly s faktem, že naše skladba skončila. Plné tribuny děkující za zážitek v nás vyvolaly pocit hrdosti. Jo, to byly časy!

Spartakiáda mě tak nadchla, že jsem sama cvičila ještě dvakrát a  dvakrát jsem skupiny mladších žáků dovedla až na Strahov. To by však bylo na další příjemné vzpomínání.

 

 

 

Můj příběh Zimní soutěžení 2022
Autor: Jana Vargová
Hodnocení:
(5.1 b. / 21 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Věra Ježková
Když jsem chodila do 4. třídy, začali jsme nacvičovat na spartakiádu. Zanedlouho jsem dostala žloutenku, a tím pro mě spartakiáda skončila. Jako dospělá jsem se na spartakiády moc ráda dívala v televizi. Můj dědeček si vyhlédl moji babičku na Maninské I. dělnické spartakiádě v roce 1921.
ivana kosťunová
I já jako zapřisáhlý odmítač masových akcí jsem cvičila dvakrát na Spartakiádě. Jako mladší žákyně s dvěma květinami na stuze, a později ve skladbě žen v modrých šatech, které se neuvěřitelně mačkaly. A moc ráda vzpomínám na tu neopakovatelnou atmosféru , s politikou to opravdu nemělo nic společného. I nyní jsem toho názoru, že sport a kultura by neměly být zneužívány k politickým účelům a vadí mi bojkot olympiády v Číně. Sport a kultura by neměly lidi rozdělovat, ale naopak- sbližovat. Ukazovat, že jsme schopni se alespoň respektovat, když už ne dohodnout.
Miloslava Richterová
A což teprve vidět vše z tribuny, úžasný zážitek! Ale s nadšením probíhaly i nižší, okresní spartakiády..Nevím, proč někdo to obrovské úsilí znehodnotil, že to je dnes málem sprosté slovo.
Jitka Hašková
Pro mě byly nácviky na spartakiádu mučení. Jsem z Prahy, o cvičení na spartakiádě jsem nikdy nestála. Byla jsem na cvičení nešikovná a tělocvikářka mi hrozila, že nebudu cvičit. Tak jsem se těšila, že nebudu, ale my pražské jsme musely všechny. Cvičila jsem dvakrát, v roce 1955 s krychlemi a v roce 1960 dorostenky s obručí. Podívat se na spartakiádu bylo hezké, ale dostat úpal při čekání na seřadišti moc příjemné nebylo. Navíc od roku 1975 bydlím blízko Strahovského stadionu, v době spartakiád byl problém dostat se autobusem domů.I když byly pro cvičence a návštěvníky zvláštní autobusy, nacpali se i do ostatních autobusů. Když jsem se doslova vecpala do autobusu, tak jsem měla problém vystoupit, abych se dostala domů. Pro mě to je hromada nepříjemných vzpomínek a jsem ráda, že se už se nic takového neděje. Já vím, že mimopražští byli rádi, že se dostali zadarmo do Prahy, v tom je chápu, ale někteří pražští jsme to viděli jinak.
Alena Vávrová
Na Strahově jsem cvičila 2x - dorostenky a ženy v modrém. Mám na to nezapomenutelné vzpomínky. Myslím, že k nácviku nás vedl hlavně sportovní duch a nějakou ideologii jsme vůbec nevnímaly. Cvičila jsem od dětství do dospělosti a vyzkoušela kdejaký sport.
Jana Porcalová
Tak tohle je zase něco úderného pro zavzpomínání, nemohu se nepřipojit. Zúčastnila jsem se od té první v 55.roce jako mladší a potom starší žákyně s míčky okresních spartakiád, nezapomenutelná ovšem byla má poslední - strahovská v roce 1965. Rvaly jsme se my, osmnáctileté dorostenky, o účast na ní jak lvice a podařilo se. Bylo to mladé, radostné a rozhodně nepolitické. Legrace v ubytovně v hlubočepské škole, toulky po Barrandově, večerní programy ve vnitřní Praze nebo bláznivý rozchechtaný průvod s "hobly" od vojáků na jeho konci. Působivá choreografie s krásnou hudbou u všech vystoupení vyvolávaly nejednu slzu dojetí a mrazení v zádech i v těch vedrech.
Zuzana Pivcová
Já jsem, Julko, cvičila jen na dvou spartakiádách, a to jako mladší žákyně pouze v místě bydliště Lomnici nad Popelkou a jako dorostenka v Týně nad Vltavou a odtud v Českých Budějovicích. Počáteční nácvik dorostenek pro nás začal hned po příchodu na SVVŠ, tedy v 15 letech. Měla jsem ráda cvičení na nářadích, takže mě nácvik zprvu vůbec nebavil. Neměly jsme vůbec představu, jak bude cvičení vypadat ve finále na obrovském stadionu. Ale když jsme pak odcvičily v Budějovicích a na Strahov nešly, docela nás to mrzelo. Na spartakiády v TV jsem se dívala ráda a vážila jsem si našich krajanů, kteří sem přijížděli z daleké ciziny, aby zhlédli spartakiádu. Byli vždy úplně dojati. A nehrálo pro ně roli, že je to v socialistickém Československu.
Jana Vargová
Pane Zelenko, děkuji za Váš komentář, s jehož obsahem souhlasím v plném rozsahu. Také zde někdy raději nereaguji. Tuším, že bych se dostala na černou listinu těch, kteří, jak píšete, obdivují světlé zítřky. - Ještě ke Strahovu - zde - https://www.i60.cz/clanek/detail/29962/moje-hudba - jsem se zapojila do části soutěže na téma hudba. K mému článku o cvičení patří.
Jan Zelenka
Tedy, necvičil jsem všechny. Poslední v roce 1965, na fakultě.
Daniela Řeřichová
My jsme také jednou nacvičovali na spartakiádu, ale na Strahov jsme se nedostali. Myslím, že u nás je bohatá tělovýchovná tradice již od Miroslava Tyrše, což potvrzují i všesokolské slety před a po spartakiádě. Jde o radost lidí z pohybu a ne o politikum.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.