Léta padesátá
Naše rodina v 50. letech. FOTO: Poskytnuto z rodinného archivu Věry Liškové

Léta padesátá

26. 5. 2022

Poválečná doba byla daleko drsnější, než se zdálo z úhlu dětského pohledu, ale mám jen své dětské vzpomínky. Často jsem byla na návštěvě u babičky a dědy, v malé vesnici v Pošumaví.

Krajina je tam zvlněná do oblých vln zalesněných kopců. Mezi nimi se ukrývají malá údolí, tak pro jednu osadu s políčky na svazích. Pamatuji si ještě původní přírodu, než došlo k melioraci a rozorání cest a mezí.                                                                                       

Kolem vesnice byly louky s malými potůčky a jeden prudký potok, který pramenil v lese, jeho čistá voda napájela tři rybníky. V tom prvnim jsme se s ostatnimi dětmi v létě koupaly, prostřední byl na soukromém pozemku a poslední na návsi si v létě užívaly kachny a v zimě na něm bruslily děti.         

Do vesnice nevedla asfaltová silnice, ani tam nezajízděl autobus. Na autobusovou zastávku se muselo jít asi kilometr polní cestou k hájence, kolem které vedla silnice do nedalekého městečka. O spojení se světem se staralo rádio a začínala vysílat televize. První dvě rodiny, které si koupily přijímač s obrazovkou velikosti větší pohlednice, daly do kuchyně všechny své židle a zvědavci se večer dostavili, včetně nás dětí. Program byl jen jeden a koukali jsme na všechno. Pamatuji si jen na oblíbený seriál Tři chlapi v chalupě, ve kterém hrál pan Lubomír Lipský, ale ten se vysílal až v roce 1961.

Nejvíce se děti scházely na návsi, kde se domlouvaly akce na příští den. Chodily jsme do lesa na maliny či borůvky, nebo na dobrodružnou výpravu na obecní třešně. Jednou se plánovala cesta do okresního města. Přemlouvala jsem pak babičku, zda mohu s dětmi na výlet. "Jdi se zeptat dědy, když tě pustí, tak si jeď," odpověděla. Běžela jsem do dílny za dědou, ale měl podobnou odpověď, záleží na babičce. Nakonec mne, po mém neúnavném pobíhání od jednoho k druhému, pustili, ale vymysleli to jinak. Nikdo mne nevzbudil a na autobus se muselo jít kolem páté ráno. Dětem pak řekli, že ještě spím, což byla nakonec pravda.    

Dnes se to zdá neuvěřitelné, ale po vesnici a blízkém okolí jsme chodily bez dozoru dospělých. Auta tam byla vzácností, a před nebezpečím nás chránila varování. Když jsme s kamarádkou uviděly na stráni hada, který se vyhříval na velkém kameni, běžely jsme pryč a oddechly si až na návsi. Vždyť nám starší děti vyprávěly, že zmije vyskočí do dálky dva metry, hrozné, i když to mohla být jen nevinná užovka. Romantické vzpomínky mám spojené i s vůní sena na louce, a zvuky venkova. K večeru byl v sadu slyšet žabí koncert, který se konal u rybníků.

Na začátku padesátých let se začalo zakládat JZD. Děda odevzdal pole, les a odvedl kravky do společné stáje. Nový družstevní kravin pomáhal i stavět, ale bylo mu už sedmdesát let. Na lešení se mu zatočila hlava, spadl a narazil si žaludek. Měnová reforma v roce 1953 jej připravila o úspory na stáří a byl mu vyměřen malý důchod. Mluvil o zlodějích a dost jej to zlomilo.

Žili jsme skromně, většinu potravin, tak jako jiné rodiny na vesnici, jsme získali ve vlastním hospodářství. Jinak to ani nešlo. Ve vsi byl malý obchod, kde se kupovala mouka, cukr, sůl, káva, chleba a pro nás děti mejdličko, vařené z cukrové řepy. Každý družstevník si mohl ponechat jedno menší pole, tak zvanou záhumenku. Zde měl děda brambory, krmnou řepu nebo pšenici. Brambory se vařily v pařáku, pak se k nim přidal šrot (mleté obilí) a vzniklo krmivo pro slepice a vepře. V sadě se batolila každé léto kvočna s hejnem kuřat. Mladé slepičky se nechaly na chov a kohouti skončili na pekáči. Maso se jedlo většinou jen v neděli. Mléko bylo od záhumenkové krávy. Smetana se uchovávala ve sklípku, lednice ještě v domácnostech nebyly. Doma se stloukalo i máslo a syrovátku dostali k pití vepři. Netušili jsme, že jídlo bylo, jak se dnes říká, v bio kvalitě.

Příběhy naší rodiny vzpomínky
Hodnocení:
(5 b. / 23 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Rostislav Mraček
Moc hezké vzpomínání.
Alena Tollarová
Děkuji za hezké vzpomínání. Ano, dění jsme nesledovali na na mobilu, a hezky z očí do očí na návsi a za humny. Někdy bylo hůř, někdy líp. Čas běžel a vzpomínky zůstávají :)
Zdenka Soukupová
Skoro si myslím, že je to mně. Jen to místo je jiné. Krásné vzpomínání.
Anna Potůčková
Krásné vzpomínání. Rodiče také chovali drobné zvířectvo, jako jsou husy, kachny, slepice a králíci a musel jsme pomáhat. A byl čas i na běhání po venku, i čas na učení. Nebyly počítače, mobily a dokonce rodiče nějaký čas neměli ani televizi. Žili jsme skromně, peněz nebylo, maminka se starala o 2 nemohoucí babičky a tatínek pracoval sám. Měli jsme zahradu, takže byla jablka, ta se zavařila nebo celá uskladnila a z rybízu se napekly koláče, nebo se z něj udělala marmeláda. Rodiče pěstovali i zeleninu jako je mrkev, cibule, celer, petržel a česnek. A zapomněla jsem na dýně. Kompot z nich byl výborný.
Marie Měchurová
Ráda jsem si zavzpomínala. Rodiče pracovali v zemědělství, měli jsme plný dvůr "havěti", o kterou jsem se musela starat. Bylo mi jich potom líto, když šla zvířata na pekáč. Celý den jsme běhali sami po venku, žádná TV, žádné PC. To už se nevrátí. Hezké vzpomínky.
Hana Řezáčová
Moc hezké vzpomínání ... Já jsem u babičky a dědečka na vesnici byla do svých sedmi let (chodila jsem tam i do první třídy), pár let společně se sestřenicí a bratrancem, později jsme tam jezdili na prázdniny ... Hospodářství babička s dědečkem neměli, přestěhovali se na venkov z města když šel dědeček do důchodu, jen velkou zahradu, kde jsme my děti byly celé dny, jako větší pak o prázdninách také u rybníka, v lese, na návsi ... Mám tu dobu hluboko uloženou v srdci ...
Daniela Řeřichová
Velice hezky a citlivě napsaný článek. Je důležité uchovávat a předávat tyto autentické vzpomínky. Zaznamenávám kroniku naší velké rodiny a je to zároveň výpověď o společenském dění.
Hana Rypáčková
Moc se mi líbí tvé vzpomínky, mám podobné na pobyt u babičky, synovec dělá strom života a často mne zpovídá, vzpomínky se mi vrací. A je milé, že je chce někdo slyšet.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.