Dáma, která se mnohokrát bála o život. Teď oslavila sté narozeniny
Stoletá Jevdokie Kepková. FOTO: Poskytnuto z rodinného archivu J. Kepkové

Dáma, která se mnohokrát bála o život. Teď oslavila sté narozeniny

29. 3. 2022

Utíkala před německými vojáky i před Rudou armádou. Málem umrzla. Na poslední chvíli utekla z domu, na který spadla bomba. Přitom ještě pomáhala druhým. To všechno prožila Jevdokie Kepková, která se nyní dožila stovky.

To přece není možné. To je věta, kterou si říká každý, kdo někdy poslouchal její vyprávění. Jenže její vzpomínky jsou jasné a události, místa a data, která zmiňuje, přesně zapadají do historických souvislostí.

Nebýt v Rusku v roce 1917 revoluce, mohla žít pěkný život slečny z prosperující rodinné zemědělské usedlosti. Jenže, když se 28. března roku 1922 narodila, majetek jejich předků už propadl státu a rodina dřela v kolchozu. Vystudovala střední zdravotnickou školu ve městě Jarcevo a stala se porodní asistentkou. Dostala místo v městečku Terenino ve Smolenské oblasti. Jenže pak začali být zdravotníci odváděni na frontu. Nemluvilo se o ničem jiném, než o válce. Když se její kamarádka, zdravotní sestra z fronty brzy vrátila bez nohy, Jevdokii to vyděsilo a rozhodla se, že se provdá a pokusí se otěhotnět, protože odváděna byla svobodná děvčata.

Byla zvyklá slýchat, že je krásná a tak o adepty na ženichy nebyla nouze. Následovala svatba s agronomem z kolchozu a podařilo se i otěhotnět. Jenže museli uprchnout, Němci se přiblížili. Porodila cestou v nějakém místě, jehož název si nezapamatovala. Chtěli s manželem a synkem pokračovat v cestě, ale dozvěděli se, že místo, kam míří, už Němci obsadili také. Rozhodli se raději vrátit domů. Chytili starého nemocného koně a modlili se, aby byl schopen utáhnout je na saních. Denně jeli dvaceti kilometrů, občas jim někdo dal něco k jídlu. Mrzlo. Byla strašná ruská zima. „Ale my to přežili. My jsme nezmrzli, ani dítě nezmrzlo. My jsme se vrátili,“ říká a zní to, jako by tomu stále až tak úplně nevěřila.

Přes Itálii do Německa

Domov, který měl být bezpečím, se nakonec stal místem, kde Němci jejího muže popravili. Prostě stříleli všechny muže. V nemocnici, ve které pracovala, vznikl německý vojenský lazaret. Pomáhala při operacích, ošetřovala raněné vojáky. „Němci se ke mně chovali slušně. Nevím, jestli to vůbec můžu říkat. Ale co jsem měla dělat? Výhodou bylo, že jsem od nich dostávala jídlo. Mohla jsem uživit syna,“ říká.

Rudá armáda Němci ovládanou oblast Smolenska začala dobývat zpět. „Každý byl připravený na vše. Někteří Němci už uměli pár slov rusky a říkali, že nemám zůstat, že přechod fronty nepřežiju. Pak začaly lítat kaťuše. Nebesa se zatáhla, nebylo nic vidět,“ vybavuje si. Už dříve slyšela, že se  Rudá armáda chová k Rusům, kteří spolupracovali s Němci, velmi tvrdě. Stalin neuznával zajatce, každý zajatec byl pro něj zrádce a vojáci měli instrukce tvrdě se s nimi vypořádat.

Jevdokie odjela autobusem pro německé zaměstnance lazaretu. Cesta se táhla dny. Nevěděla, kam míří. Nebrečela. Vzpomíná na tu dobu tak, že už neměla sílu ani na pláč, jen se stále strachovala, aby ji někdo neoddělil od syna. Pořád byl s ní a to bylo nejdůležitější. Vystoupila v zajateckém táboře v Itálii, odtamtud byla převezena do německého Augburgu. Zachránilo ji, že byla zdravotnice. O ty byl zájem. A tak jí bylo opět dovoleno nechat si své dítě.

A pak spadly bomby

Dostala práci v porodnici, kde rodily především zajatkyně, které pracovaly v továrně. „Byla panika, lidé nosili děti do sklepa, ještě jsem si chtěla jít pro věci, ale pán, který nás hlídal, říkal, že jsem se zbláznila a zahnal mě do sklepa. Pak spadly bomby. Proletěly přesně tam, kde jsem před chvíli byla. Podařilo se nám ze sklepa dostat, i miminka jsme vynesli. Vylezli jsme okénky. Všude hořelo. Byla jsem na zasněžené louce. Něco tam bylo rozlité, takže to vypadalo, že hoří i ten sníh. Já tam ležela, kolem byl oheň, ale můj syn byl se mnou, to bylo hlavní,“ vzpomínala.

Dostala se do pracovního tábora. Mezi zajatci se říkalo, že válka končí, že mnohá města osvobozují Američané. V táboře byl Čech, Josef Kepka a ten ji přemluvil, ať s ním uteče. Pěšky se dostali do západních Čech k jeho příbuzným. Nebyli nadšeni, dávali jí najevo, že je se svým děckem akorát tak připravuje o jídlo, kterého bylo málo. A tak se vypravila do sběrného tábora pro občany Sovětského svazu s tím, že pojede domů. Jeden důstojník jí vysvětlil, že je to hloupý nápad. Ta část Smolenského okresu, kam se chtěla vrátit, po přechodu fronty prakticky neexistovala. „Řekl mi, že tam není nic. Že když přijedu, budu si muset vykopat díru a do ní zalézt. Ale není tam ani nářadí, tak si ji budu muset vyhrabat rukama. Nikdy jsem nic špatného neudělala, ale bylo mi jasné, že tam budu navždy považována za zrádce,“ vzpomíná.

Nový domov

Zůstala se svým Josefem. Využili osídlovaní pohraničí a usadili se v Nejdku. Narodil se jí další syn. Pracovala jako porodní asistentka, nakonec se starala o obyvatele domova pro seniory. Málokdo ale tušil, co má tato krásná usměvavá dáma za sebou. O svém příběhu nemluvila, znali ho jen její blízcí. Zvykla si totiž, že je lepší na sebe neupozorňovat, nevyčnívat. Copak mohla v době, kdy všichni opěvovali Sovětský svaz, někde vyprávět, že pracovala v době Velké vlastenecké války pro Němce? Věřil by jí někdo, že neměla na výběr, že jejího muže Němci zabili, že Rusové vraždili své krajany? Žila v době, kdy se o takových věcech nemluvilo. A tak o nich začala mluvit, až v pokročilém věku. Svěřila se se svým příběhem Paměti národa, psalo se o ní. Ale stále si nebyla jistá, jestli dělá dobře. Jestli by o sobě měla mluvit nebo raději ne.

Její rodina velmi dobře ví, co prožila, jak vše s noblesou zvádla a miluje ji. To slovní spojení sice zní jako fráze, ale v tomto případě je na místě. Jevdokie je milovaná, obdivovaná a každý, kdo se s ní někdy setkal, ihned chápe proč. A každého v té souvislosti napadne, že si prostě tu svou oslavu stých narozenin opravdu zasloužila.

 

Scarlett Wilková pro i60

 

 

 

 

 

 

osobnosti
Autor: Redakce
Hodnocení:
(5.1 b. / 16 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Oldřich Čepelka
Úžasný příběh. Jsou sice podobných tisíce, ale o nich většinou se nedozvíme. Beru si ponaučení: že všude žijí lidé, kteří se rozhodnou pomoci a také pomohou, i když by nemuseli.
Svatava Páleníková
Statečná žena. Nevím, jestli bychom měli tolik odvahy v dnešní době. Měli bychom si více vážit toho, co máme.
Marie Faldynová
Válka je pořád stejná. Nakonec nejvíc trpí ženy a děti, pokud to vůbec přežijí. Věřím, že si paní Jevdokie umí užít všech příjemných maličkostí, které život přináší, má s čím srovnávat.
Jitka Hašková
Velmi silný životní příběh. Přeji paní Jevdokii mnoho dalších let ve zdraví a spokojenosti.
Jana Jurečková
Hodně štěstí ke krásnému jubileu.....
Helena Štěpánková
Krásný příběh, napínavý, ale se šťastným koncem. Přeji pani Kepkové hlavně hodně zdraví.
Jana Šenbergerová
A takový je život. Píše obdivuhodné příběhy. Dožít se za tak pohnutých událostí sta let s jiskřičkami v očích může jen dobrý člověk. Paní Jevdokii přeji už jen to dobré.
Marie Ženatová
I já jsem si skutečně tento ohromující životní příběh pokory, píle a vůle* k životu s velikým zájmem pročetla. Paní Jevdokii přeji velmi mnoho lásky od svých blízkých v celé určitě veliké rozvětené rodině a mnoho, mnoho potřebného zdraví*
Daniela Řeřichová
Opravdu mimořádně silný příběh o lidské statečnosti a vůli žít. Přeji paní Jevdokii pevné zdraví a stále hodně lásky v rodině.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.