Škoda, že už nejsem malá holka
Ilustrační foto: Pixabay

Škoda, že už nejsem malá holka

4. 5. 2022

Když si pustím rádio, musím hodně dlouho ladit, abych našla stanici, která posluchačům hraje poslouchatelné skladby. To, co dnes padá z rádoby moderních skladatelů, z rádoby moderních textařů a zní z hrdel rádoby zpěváků, mě naplňuje děsem, nechutí a nelibostí.

Zatímco jiní si v tomto libují, já tyto stanice ihned vypínám. Je to má volba. Na moderní hudbu jsem stará. Stále častěji se uchyluji k deskám se zpěváky, jejichž životy na tomto světě postupně končí. Písně tu však zůstávají. A stále častěji si melodie nejen broukám, ale zaposlouchávám se do textů. Jako třeba:

Když jsem já byl tenkrát kluk
to zněly písně líp a sladší měly zvuk
a hráli jsme je tak co stačil dech a hlas
já tehdy ještě žák v ten požehnanej čas.

To ryby braly víc, byl veselejší smích,
a v létě větší hic a v zimě čistší sníh,
i stromy rostly vejš, k těm bílejm kadeřím
a v sen jsem věřil, v nějž kdy sotva uvěřím.

Karel Gott. Když Zdeněk Borovec psal v roce 1971 text k této písni, už tehdy viděl rozdíly. Uvědomila jsem si, že právě díky těmto myšlenkám se občas svými myšlenkami vracím do dětských let a porovnávám.

Technický pokrok si k nám nějak nacházel cestu, ale my to nevnímali. Bez mobilů, tabletů a dalších udělátek jsme po škole hodili tašku do kouta, oblékli tepláky s vytahanými koleny, vyběhli na louku, na hřiště, na pískoviště, do lesa. Ušmudlaní jsme neřešeli, jestli přikrmujeme bacily, hrabali jsme se v otevřeném pískoviši společně se psy, odřené koleno otřeli kusem hadru, ti bez skrupulí na něj plivli a rozmazali jako dezinfekci. Po dešti jsme v potoce z bahna stavěli přehrady. Lezli jsme na stromy, na skály, do příkopů, na louce jsme váleli sudy a nějaká bezpečnostní pravidla nám byla jižním větrem. Žvýkali jsme šťovík, jedli nezralá jablka, okusovali hloh, cpali jsme se malými kukuřičnými klasy.

Jednoho nanuka olízalo několik dětí, rukama od hlíny jsme drželi housku se salámem a nejdříve jsme museli vyplivnout zbytky trávy, než jsme se do svačiny zakousli. Co jsme měli na sobě, nikdo neřešil. Mladší sourozenci běžně nosili košile a třička po straších bratrech, svetry, bundy a kabáty jako samozřejmost změnily několik majitelů. Pokud nějaký jedinec nezničil boty, i ty našly svého dalšího uživatele. Na kole jsme jezdili bez helmy, bez hodinek jsme věděli, kdy je čas jít domů.

V přírodě jsme trávili téměř všechen volný čas. Kvetoucí břízy a další rostliny nikomu nevadily. Očkování jsme brali jako samozřejmost, tak jako povinné zubařské prohlídky. Děti s očními vadami bych na prstech spočítala. Do školy chodili lékaři, kontrolovali naše držení těla a ty s lordózou nebo kyfózou posílali na rehabilitační cvičení. Když jsme se uhodili, rodiče nám bouli zamáčkli, přiložili studený obklad a poslali do školy. Vadu řeči řešili rodiče, kteří nechtěli, aby právě jejich dítě bylo středem nepříjemné pozornosti. Nepamatuji se, že by někdo v mém okolí šišlal, ráčkoval, měl špatné sykavky, nebo špatně vyslovoval hlásu el. Potvrzení od lékaře o osvobození z tělocviku mělo jedno dítě ze školy s 25 třídami.

Ve škole jsme hodně zpívali. Naučili jsme se mnoho, mnoho lidových písní, zpívali jsme je na výletech, v létě u táboráků. Pod vánočním stromkem nechyběly knížky. Vedli jsme si čtenářské deníky, v nichž jsme si zaznamenávali zajímavosti a s těmi pak seznamovali svoje spolužáky.

V létě bylo horko, osvěžovali jsme se v každé louži. V zimě jsme pociťovali mráz, červenaly v něm tváře, lízali jsme rampouchy, padal sníh, všude byly závěje, do kterých jsme skákali nebo si v nich hlubili tunely. Tátové nám polévali hřiště, na kterém jsme pak bruslili. Vítr čechrající nám vlasy nevadil, v dešti jsme poskakovali, šlapali do louží.

A ta chuť ovoce, zeleniny, pišingrů, sýrů, tvarohu, pribináčků, vánoček. Ach, jak vzpomínám na ředkvičky, rajčata, okurky! Fialkové bonbóny a mejdlíčko! Mléko jsme kupovali do bandasky, za dva dny zkyslo a naše mámy z něj usmažily  báječné lívance. Kyselé zelí prodavačka nabírala z velkého sudu a při cestě domů jsme je užírali. Pro pivo jsme chodili se džbánkem a výčepní neřešil, že nalévá nezletilému. Neměli jsme mobily, měli jsme kamarády. Ach, škoda, že to všechno je pryč.

VÍM A UVĚDOMUJI SI, že je doba jiná. Jenom si nejsem jistá, jestli je pro dnešní děti tak pestrá, jako byla ta naše. Škoda, že jsem co jsem, a holka už jsem byla (možná jako Karel Gott):


                                                                                                            

 

 

 

 

 

 

hudba vzpomínky
Autor: Jana Vargová
Hodnocení:
(5.1 b. / 27 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Soňa Prachfeldová
Ano bylo to tak, prožili jsme si snad volnější dětství než dnes, bez vymožeností moderní doby. A jak my už měli lepší život nes naši prarodiče, myslím, že totéž budou říkat naši vnuci. Každá doba má své.
Zdenka Jírová
Nenapsala bych to lépe, přesně jste vystihla naše mládí. Doma jsme pomáhali mamince nebo na zahradě a nikdo neřešil, jestli to neubližuje naší osobnosti. Dospělé jsme respektovali a byli jsme slušní. Kdyby mě slyšeli rodiče, že mluvím sprostě, byl by výprask. Také jsem se to dodnes nenaučila.
Marie Měchurová
Taky ráda vzpomínám na čas malin nezralých. Měla jsem přísnou matku, utíkala jsem do přírody - ráda jsem se toulala, a to mi zůstalo. Hezké vzpomínání....
Marcela Pivcová
Zajímavé a pravdivé vzpomínání! My jsme podstatnou část dětství bydlely se Zuzkou ve městě (v Lomnici nad Popelkou) na náměstí, snad tedy naše odpolední aktivity byly více organizované, než činnosti dětí na venkově, i když na kamarádky jsme si také našly alespoň trochu času. V odpoledním rozvrhu se přes týden vystřídala hudební škola, cvičení v Sokole, atletika, míčové hry, divadlo... pravidelně jsme chodily k babičce, tam jsme měly příležitost k dalším běžným činnostem - lezení na stromy a přes plot, kotrmelce, hvězdy, švihadla... Letní i zimní sporty byly samozřejmostí. Televizi jsme doma neměli, písničky byly z rádia, zajímavosti jsme nacházely v knížkách. Rodiče o nás neměli strach, domů jsme se vracely včas. Vzpomínáme si dost často...
Eva Kopecká
Pohlazení po duši pamětníků. Léto na táboře, kde se většina lidí znala, prázdniny v domku na kraji vesnice bez mobilů a počítačů. Snad nikde ta letní rána tak nevoněla, jako tam. Šumáky v kostičce, nanukáč s Eskymákem, pravidelné kino jednou týdně s družinou. Písničky, kdy ti interpreti, kterým je mezi 70 a 80, byli mladí. Doba se mění. Jsem srovnaná se vším, co kdy čas přinesl, ať to bylo takové či makové. Ale i tak vzpomínám. Lidi, většinou příbuzní, které jsem v dětství brala jako samozřejmost, už tady nejsou. Zůstali tam v těch dobách, nad kterými jsme se tu dneska zamysleli. To je zkrátka život. Přináší změny, a my se jim chtě nechtě musíme podřídit....
Vladimír Mrázek
Nostalgické, ale pravdivé. Doba se dramaticky změnila, asi bych nechtěl být dnes mladý. Lidé jsou si nějak vzdálenější. Ale důchod si tím kazit nenechám.
Jitka Caklová
Jsem ráda, že už nejsem malá holka, pro mě byla základní škola místem odpočinku. Když jsme přišli s bratry ze školy, na stole byl lístek, na které pole, nebo louku máme za rodiči přijít pracovat. Dnes už nemám čeho litovat, vše co jsem se v dětství a mládí naučila, v produktivním věku vytvořila, si dnes ke své spokojenosti náležitě užívám. Mám ráda folk a country a stanice Country je moje oblíbená ♥
Jana Vargová
Děkuji všem za milé komentáře a věřím v pochopení, že nelkám po nenávratnu, ani se nechci vracet, ale jen tak s nostalgií porovnávám. Tak jako moje maminka porovnávala, tak jako totéž dělala moje babička. Vždyť to k životu patří :)
Věra Ježková
Moc hezká vzpomínka. Já poslouchám rádio Český impuls. 24 hodin denně tam hrají pouze české písničky z 60. – 80. let.
Jana Šenbergerová
Hezký článek i vzpomínání, ale co bylo, to bylo. Pláčem planým málo zmůžem, užívejme si, co můžem. Vzhledem k tomu, že i budoucnost je vlastně už teď jistou minulostí, nevidím důvod, proč se vracet k tomu, co už bylo. Raději se věnuji přítomnosti. Venku svítí slunce a z kuchyně voní káva. Včera upečený závin se s ní hezky propojí.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.