Obětovala jsem se. Věta, kterou by žádná žena neměla nikdy říct
Ilustrační foto: Pexels

Obětovala jsem se. Věta, kterou by žádná žena neměla nikdy říct

9. 5. 2022

Přibývající léta přinášejí chuť bilancovat, co se v životě povedlo a nepovedlo. To, co nepovažujeme za vydařené, někdy máme sklon svádět na jiné. Nejhorší je, když časem dospějeme k závěru, že děláme pro druhé více než oni pro nás. Když k němu dojde žena, je zle.

Celý život jen skáču kolem tebe a dětí.

Obětovala jsem se rodině.

Kde já jsem mohla být, kdyby….

Ty jsi nikdy neocenil, že já jsem…

Takové věty zní v dlouholetých partnerstvích často. Slýchávají je i dospělé děti od matek. Někdy je za nimi hodně pravdy. Někdy spíše pocit, že velká část života je pryč a před námi něco, co nebude lepší.

„Překvapilo mě, jak hodně žen mluvilo o tom, že se takzvaně obětovaly manželovi, rodině a cítily se za to nedostatečně oceněné. Docela si v tom notovaly a ubezpečovaly jedna druhou, že ta či ona se obětovala víc,“ vypráví terapeutka Jana Novotná, která pracovala v různých domovech pro seniory. „Zpočátku jsem si myslela, že to souvisí s tím, že jde o ženy, které tráví stáří mimo domov, že třeba skutečně neměly funkční rodinné vztahy a příbuzní je takzvaně odložili do domovů pro seniory. Jenže vůbec ne. Rodiny za nimi jezdily, s jejich dětmi a vnoučaty jsem byla v kontaktu, měli o své babičky či matky starost. Ty dámy o nich přesto nemluvily moc hezky a připadaly mi takové ukřivděné. Možná opravdu neměly lehké životy, možná je srovnávají s tím, jak žijou mladé ženy nyní a mají pocit, že o něco přišly,“ uvažuje.

Psychiatrička Tamara Tošnerová, která se zaměřuje na problémy lidí v seniorském věku má zkušenost, že starší ženy se občas k partnerům nechovají nejlépe. „Když jde o ženy, které nebyly v manželství spokojené a třeba jejich muži byli dominantní, dávají jim to ve vyšším věku pořádně najevo, zejména tehdy, když je partner nemocný, zeslábl, ztratil v rodině hlavní pozici. Ženy jim to takzvaně vracejí,“ uvedla Tošnerová.

Jsou lidé, jejichž stárnutí provází pocit hořkosti. Pro ty, kteří přistupují k životu přesně naopak a stárnutí si spojují s větší svobodou a schopností užívat si volný čas, je to sice nepochopitelné, nicméně lidí, kteří se pasují do pozice oběti, je mnoho.

„Naše máma v posledních letech získala pocit, že svůj život asi nějak promarnila, protože nám neustále zdůrazňuje, co všechno pro nás udělala. Což nikdo nezpochybňuje, jen je poněkud otravné neustále to poslouchat,“ říká jednapadesátiletý Libor. Je velmi úspěšný ve svém oboru, takže mu jeho osmasedmdesátiletá maminka velmi často zdůrazňuje, že nebýt jí, nepodařilo by se mu to. „Já velmi dobře vím, že dbala na to, abych se učil jazyky, vozila mě na tenis, investovala do mé výchovy mnoho času a peněz. Jenže táta dělal totéž a nikdy o tom nemluvil. Máma byla skvělá máma, sice přísná a ambiciózní, prostě typická učitelka, ale velmi dobře vím, že jsem nikdy netrpěl nouzí a rodiče žili jen proto, abych něco dokázal. Však jsem jim také nechal postavit pěkný domek, přispívám jim finančně, aby v penzi nestrádali, velmi často je navštěvuju i s rodinou. Přesto nám máma nedávno řekla, že se pro mě takzvaně obětovala, že mohla víc investovat do sebe. No co na to říct?“ říká Libor.

Vy se máte, vy můžete cestovat. To já nemohla, pořád jsem jen s vámi seděla doma.

 Tyto věty před časem řekla jedna dáma svým dospělým dětem. „Já chápu, že maminka prožila mládí za socialismu, kdy vrcholem blaha bylo dočkat se devizového příslibu a jet do Jugoslávie, ale co já s tím? Když jsem jí několikrát chtěla vzít později k moři, odmítala. Teď je stará, nemocná a tak možná bilancuje a cítí lítost, že necestovala. Jako by tím ve mně ale chtěla vyvolat výčitky za to, že můj život je lepší,“ říká šestapadesátiletá Petra.

To, že má člověk občas pocit, že měl ve svém životě něco udělat jinak a lépe, je podle psychologů naprosto přirozené. Hodnocení a srovnávání ke stárnutí patří. Problém je, když v hodnocení převládá negativita nad schopností vzpomínat na to, co v životě bylo hezké, dobré, co se podařilo. Žena, která si říká, že víkendy strávené se synem na tenisových trénincích byly fajn, protože z něho vyrostl muž se smyslem pro férové chování a s dobrou fyzickou kondicí, bude mít vždy příjemnější život než žena, která říká: já jsem se obětovala, každý víkend jsem jezdila s klukem na tenis, teď z toho nic nemám, protože ho stejně už nehraje, žádné peníze tenisem nevydělal a já mohla ty prachy a čas, co jsem do něj investovala, raději dát sama do sebe.

Častěji se tento problém týká žen než mužů. Což zřejmě souvisí s tím, že ženy, které se nyní dostaly do seniorského věku, ještě patří ke generacím, pro které bylo běžné, že více domácích povinností padalo na ženy než na jejich partnery. Možná, že současné mladé ženy už takovými pocity, že jim něco takzvaně uteklo a ony se obětovaly rodině, trpět nebudou.

Někdy bilancování přeroste do fáze sebelitování a to je pak hodně špatné. Pro ty, které to postihlo, stejně jako pro lidi v jejich okolí. Tak pokud někdo u sebe začne pozorovat příznaky, je dobré zkusit je odehnat hned v jejich začátku.

psychika rodina
Hodnocení:
(5 b. / 19 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Daniela Řeřichová
Je mi líto všech, kteří trpí pocitem nedoceněnosti či křivdy, jsou to nešťastní lidé, vysílající negativní energii. Spokojený člověk přeje radost i druhým. My jsme s manželem byli parťáci v práci i v rodinném životě a díky humoru jsme zvládali ledacos.
Blanka Lazarová
Martine, mám to stejně jako Liba Křapová. Jen bych dodala : Jaký si to uděláš, takový to máš. Ale musí na to být dva a být podobně založení a mít hodně tolerance a lásky.
Martin Vrba
18:25 Tak to mi připomnělo radu jednoho spolupracovníka, když odcházel do důchodu. Tehdy mi bylo asi 35. Já jsem v práci dělal na 110%, hlavně jsem byl úspěšný v sehnání jakéhokoli nedostatkového zboží, nebo materiálu pro podnik. Měl jsem všude spousty známých. Ten mi řekl: „Nikdy nedělej všechno hned a až na doraz, okolí si na to zvykne a když už nebudeš stíhat to dělat na těch 110%, tak tě závistivci pomluví a ty z toho všeho shonu ještě nakonec onemocníš. Dělej jen tak, jako průměrný kůň, aby když tě kopnou do slabin, abys měl v sobě ještě rezervu.“ Tak se i stalo, přepracoval jsem se a odměnou mi byly donesené pomeranče od výboru z ROH do nemocnice atd.:)
Jitka Caklová
Pochopitelně, že všechno co jsem žila, tedy krom dětství, jsem si zavinila sama, jen jsem na to přišla poněkud dlouho, nikoliv však pozdě. Protože mi to nikdo nezavinil, proto si ani na nikoho nestěžuji a nikomu nic nevytýkám, pouze konstatuji. Dnes ač stále vdaná, mohu jít/jet kdy chci, kam chci a necítím potřebu, že bych měla cokoliv vysvětlovat. Můj život je jen můj a je jen na mně jak s ním naložím. Puťkou domácí jsem byla dost dlouho a mohu si konečně dovolit být nevděčným sobcem.
Eva Kopecká
Nám na jednom semináři zase lektorka, moudrá a sympatická, řekla,zda víme, jak to udělat, abychom nebyly uštvané a neskončily vyhořením. Žádná nevěděla. Odpověď nám vyrazila dech. Zkrátka nesnažit se pracovat na sto procent. Vyhovět všem. Mít vše vždy včas hotovo. To jsme zíraly. My si myslely, že je naše povinnost se k těm sto procentům přiblížit co nejvíc. A ono to asi platí i doma. Že nemám umytá okna? No a co. Umyju je prostě jindy. Důležitá je pohoda v rodině. Ne vyprané vyžehlené prádlo. Zašpiní se znova. Domácí práce jsou práce nikdy nekončící. Takové, které všichni berou jako samozřejmé. Když jsou hotové. I já se celé manželství snažila, aby se mnou byli spokojení. Katastrofa nastala, když děti odrostly a já se věnovala pár koníčkům. Stala jsem se nevděčným sobcem. A tak jsem ten titul tedy přijala za svůj. Nevím, jak vám, ale mně ušlápnutá puťka domácí zní hůř.
Marie Faldynová
Na semináři vedeném psychology jsem slyšela jednu větu, která by měla být vyučována už na základní škole: Sebelítost je bahno. Čím hloub se do něj dostanu, tím dřív se v něm utopím. Je na každém, jestli se chce litovat nebo si zařídit život, který ho baví. Už ve dvaceti jsem věděla, že domácnost je nekončící a nevděčná práce a rozhodně jsem nechtěla žít jen tou domácností. Vždycky jsem si našla chvíli na to, co mě bavilo. Hrála jsem na kytaru dětem, měla jsem fotokomoru, takže naše děti mají fotek jak filmové hvězdy, ráda jsem tvořila, třeba textilní hračky nebo koláže, hodně jsem četla a chodila s dětmi na procházky do lesa. Manžel mi moc nepomohl, ale také nevyžadoval perfektně uklizený byt. Co jsem stihla to jsem stihla. Dnes nemám pocit, že jsem se jen obětovala nevděčné rodině. Souhlasím s tím, že někdo tou sebelítostí jen chce přitahovat pozornost.
Eva Kopecká
Opravdu ten zmíněný jev vidím ve svém okolí, na maminkách svých kamarádek, spolužaček. Snad možná i by se našly mezi mými vrstevnicemi, čerstvými důchodkyněmi typy, které mají pocit oběti vůči rodině. Podle mě ten, kdo o tom mluví, se neobětoval. Jemu dělá dobře zdůrazňovat svoji důležitost. Protože se cítí nedoceněn, neuspokojení stylem a způsobem svého života. Jestliže mám tu rodinu ráda, tak jim přece nebudu vyčítat uvařený žvanec. Uklizený byt. Pakliže to mám tak zařízeno, že zbytek rodiny nehne doma prstem, pak je to můj problém a moje vlastní hloupost, kam jsem to nechala dojít. O oběti by mohly mluvit matky postižených dětí, které se o ně staraly samy a kterým se díky tomu rozpadlo manželství. To, že o tom ráda tlachá matka či babička děti zdravých, je podle mě přeloženo do jiné dimenze asi takto. Zařídila jsem si svůj život blbě a nebyla jsem schopná si prosadit, že chci žít jinak. Dneska už s tím nic neudělám, ale aspoň todam rodině sežrat. A před tím naším babincem, co se umí úspěchy svými i svých dětí jen chlubit, se budu aspoň prezentovat jako nenáročná milující světice. Já jsem lepší, já pro sebe nikdy nic nechtěla. Je to stejné, jako když potká usedlá tlustá stará ošklivka mladou pěknou holku v minisukni. Taky ji pomluví. Inu, mravnost nade vše.
Jitka Caklová
Stejně tak dlouho, jak se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne, tak dlouho jsem se obětovávala. Prvních 25 let jsem spolu s bratry obětovala původní rodině alespoň tak, aby v nepříznivém klimatu fungovala, tak jak fungovala. Dalších 27 let jsem obětovala ze stejného důvodu prvnímu manželovi a našim dětem a nyní posledních 17 let druhému manželovi, který po pěti letech manželství onemocněl. Samozřejmě jsem se obětovávala ráda, pro spokojenost druhých, jinak bych to ani nedokázala. Hanba by mě fackovala, kdybych větu z titulku řekla, ale jen do té doby než se "ucho utrhlo" a já na svoji obětavost skutečně málem umřela. Po této anabázi a opravdové pohádce, kterou moje Duše "v přestupní stanici" prožila, jsem se vrátila zpět, abych svoji obětavost pro druhé přehodnotila a začala se věnovat sama sobě, přestože druhým se to zdá být sobecké.
Marie Měchurová
Nebudete tomu možná věřit, ale většina žen se obětuje ráda. Já miluju praní, vaření a pečení. Mám radost, když je rodina spokojená.
Pavel Ouběch
Takhle mluvit mohou jen sebestředné a často arogantní dámy. Kdybych měl někomu říct, co jsem pro něj udělal (neřkuli se obětoval !), hanba by mne ufackovala k smrti ! Často je skutečnost jiná. Takovýto typ žen velmi často své nejbližší dusí a zotročuje, čehož součástí je i citové vydírání.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.