Je život opravdu karneval?
Ilustrační foto: Pixabay

Je život opravdu karneval?

13. 5. 2022

V sedmdesátých letech minulého století dostali absolventi pedagogické fakulty Karlovy univerzity do vínku kromě jiného tuto poučku: Pamatujte, že učitel je poloviční herec.

Tehdy se to mnohým zdálo jako přehnané, přece vystudovali pedagogiku, metodiku různých předmětů, psychologii, ale jak se chovat na jevišti? O tom na žádné přednášce nepadla ani zmínka.

Stačilo pár hodin v "terénu" a každému došel význam této myšlenky. Prostor před lavicemi se totiž rázem stal jevištěm, žáci na židlích diváky. Jak moc se ten či onen právě promovaný učitel ztotožnil s faktem, že občas bude muset zahrát když ne přímo havní roli, tak malou etudu, by mohli vyprávět jen samotní kantoři.

V průběhu životních etap jsem mnohokrát přemýšlela, že se pohybujeme ve společnosti, kde nejen učitelé, ale i osoby v mnoha dalších profesích, si musejí občas svůj štěk zahrát. Hraje svoje "představení" například pokladní v obchodě, jejíž syn přinesl vysvědčení s pětkami ze dvou předmětů? Nebo průvodčí v narvaném vlaku, který z jakéhosi festivalu veze rozdováděnou, alkoholem a kdovíčímještě posilněnou omladinu? Nebo podřízení, kteří těžce snášejí rozmary svého vedoucího hraničící se šikanou, ale o práci nechtějí přijít? Nebo recepční v hotelu, který musí zvládnout nerudného a agresivního hosta?  A co vychovatelé, policisté, řidiči autobusů, úředníci, referenti a další a další profese. A manželé?

Představuji si, jak by svět vypadal, kdybychom vždy jednali tak, jak nám naše nátura káže, a s obligátním - řeknu ti to tedy upřímně - sdělíme náš názor, postoj či pohled na danou situaci. Je možné dát rovnítko mezi upřímnost a pravdu? Pravdu občas trochu upravíme, až se z ní stane milosrdná lež. Nebo je to jinak?

S kamarádem Zdeňkem jsem diskutovala, zda ono "hraní" v obyčejném životě, nikoliv na jevišti, je či není přetvářka. Shodli jsme se, že skutečný herec předvádí jinou postavu, a to nejen pohyby, ale i mimikou a hlasem. Je to přetvářka? Nebo klam? A pedikérka, kadeřnice, servírka? Co to je, když musí potlačit svoje pocity, protože zákazníka nezajímá, že má před závažnou operací, před rozvodem, nebo musí jít na pohřeb někomu ze svých známých? Jak nazvat chování politika, který opovrhuje kolegou nebo umělcem, za jeho zády se o něm vyjadřuje vulgárně, ale při přímém kontaktu je samý úsměv a poplácávání po ramenou? Je to maska, nebo pokrytectví?

Mnohokrát jsem se ocitla v situaci, kdy bych nejraději do něčeho praštila, abych dala najevo svůj vztek, ale okolnosti mě donutily vášně zkrotit. Občas jsem chtěla tzv. hodit ksicht po někom, u koho jsem zažila rozčarování z nějaké činnosti. Mám v kanceláři kolegu, který by si někdy nejraději dal nohy na stůl, nebo odhodil tužku, zabouchl dveře a odešel středem s tím, že se už nevrátí. Neudělá to. Přetvařuje se? Předstírá? Klame sebe nebo své okolí? Bojí se následků? Toť slova do pranice. Prý se tím lišíme od zvířat. Ale takový tygr, který si dělá zálusk na mládě nějakého kopytníka, se také přetvařuje. Krčí se v křoví, ve vysoké trávě, plíží se, aby zastřel svůj úmysl. Kdyby se vztyčenou hlavou kráčel směrem ke stádu antilop, všechny by utekly a on by svůj život skončil vyhublý a vyhladovělý. Je jeho chování přetvářka? Nebo hraní?

Památníček měli snad každá moje kamarádka i pár kluků. S malůvkami i s veršíky zapisovatelů, s citáty slavných osobností, s úryvky z knih nebo z textů písniček. Jakmile jsme odrostli dětským střevícům, tyto knížečky se ocitly na dně šuplíku, i když romantické povahy pokračovaly. Před prahem dospělosti se v mnoha záznamech ocitly verše, které se mi do dnešních časů často honí hlavou. Ten, kdo toto věnování tehdy do památníčku napsal, určitě nepřemýšlel, zda se jedná o přetvářku, klam či herecké umění:

Ber, co ti život dal,
žal, bolest i lásku.
Život je karneval,
v němž stokrát měníš masku.

O mnoho dalších let jsem zaznamenala myšlenku americké spisovatelky Sophie Jordan: „Přeju si, abych na každém okamžitě poznala, jaký je. Aby neexistovala lež, přetvářka, masky. Přitom bych sama bez masky dlouho nepřežila.“

Tak jak to vlastně s těmi karnevalovými maskami v našem životě funguje?

 

 

 

 

psychika životní postoj
Autor: Jana Vargová
Hodnocení:
(5.1 b. / 16 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Martin Vrba
LEŽ bych nezakrýval jen pod výraz „MASKA“. Lžím se učíme už od malička, patří to k bontonu. Já uvedu jeden příklad, kdy ji jeden konečně minutu před smrtí odložil. Někde na Moravě (jako i jinde) bývá zvykem se zeptat, jaká byla poslední slova nebožtíka před smrtí. Co ale měla na dotaz okolí říkat tato žena, když to probíhalo takto: Vašek na smrtelné posteli prosí ženu, aby mu dala napít jeho oblíbeného piva. Jeho Maruška mu na to řekne: „Vašku, to ti nedám, vždyť víš, že ti to doktor zakázal“. Vašek se suchem v ústech skoro nesrozumitelně: „Tak mi všichni už polibte prdel.“ a hned na to umřel. Necháme stranou, zda bylo poslední přání Vaška splněno, ale určitě pochopíme tu „MASKU“ - LEŽ, když žena poslední větu nebožtíka změnila na: „POZDRAVUJ VŠECHNY MÉ BLÍZKÉ A PŘ ...Á ...TELE“. Jo - už od malička děti odnaučujeme říkat pravdu a považujeme pravdu za neslušnost. Například, když dítě řekne stoleté prababičce na oslavě narozenin: „Babi, když ti je už 100 let, tak to tedy už brzy umřeš?“
Soňa Prachfeldová
To je těžké zamyšlení. Masky se asi více nosí v cizím prostředí, kdy chtějí lidé udělat na někoho větší dojem a získat z toho nějakou pro sebe výhodu. Jenže asi by se s tím dlouho nevydrželo. Tam, kde jsou hezké vztahy, tam se nemusí lidé přetvařovat. Proč také? Ne nadarmo se říká, že intuice nejvíce pomůže. Někdo je sympatický od pohledu, někdo ne, přesto to nemusí být špatný člověk. Někdy neznáme ani sami sebe, až život přesvědčí, co zvládneme, jak se zachováme. Karneval je chvilková záležitost, žití je od začátku do konce a tam není možné chodit pořád s maskou. Masky nemusím.
Margita Melegova
V pamatnicku jsem mela napsane ...Zivot je jeviste, kde je treba hrat i kdyz srdce krvaci tvar se musi smat... a tak to nekdy v zivote chodi.
Jitka Caklová
Všechno, co mám prožité, moje zkušenosti, je moje pravda. Jsem senzitivní, občas emotivní. Byly doby, kdy jsem měla pocit, že mi lidé svými emocemi ubližují, ale jen do té doby než jsem pochopila, že oni mluví o své pravdě, rozdílné od té mé, která se mě tedy netýká, tudíž mi nemůže ublížit. Dokonce už mi ani nevadí, když mi někdo napíše/řekne, že bych se nad sebou měla zamyslet. Vyjádření odlišného názoru přece není kritikou názoru původního.
Daniela Řeřichová
Jednáme v rámci svého temperamentu, někdo je senzitivnější, někdo pragmatičtější. To, že se ovládám a neříkám za každou cenu své názory, protože bych tím často mohla ublížit, nepovažuji za přetvářku. Na druhou stranu když jsem v emocionálním napětí, tak nebudu obtěžovat ostatní svými starostmi – platí pro všechny profese. Život za karneval nepovažuji. A jestli někdo ví, co je pravda, sem s tím.
Marie Faldynová
Co je přetvářka a co je prozíravé předvídání, jak by moje upřímnost změnila klima? Co je ještě upřímnost a co už je neomalenost a hulvátství? Lidské vztahy jsou složité, jsme každý jiný a vyrostli jsme v jiných podmínkách, celý život se učíme vycházet s druhými.
Jana Šenbergerová
Mnohem víc vnímám život jako divadlo, ve kterém každý hraje nějakou roli, jen sem tam nasadí masku, ve které je účastníkem karnevalu. Někomu připadne role komika, jiný je stvořen pro role tragické, a další je umí vzájemně střídat. A pak jsou i role milovníků, postav veskrze kladných a padouchů, role neohrožených bojovníků, ale i slabčáků, zrádců a také slizounů. Někdo střídá převleky v průběhu jednoho života, jiný při přechodu ze života jednoho, do dalšího. Do značné míry je náš život takovou hrou na četníky a na zloděje. Někdo žije svůj život s tímto vědomím, zatímco jiný ho prožívá až do morku kostí. A tak se z divadelních prken dostáváme až na jediné prkno, abychom ho časem vyměnili zase na prkna, která znamenají svět.
Zdenka Soukupová
Přiznám se, že jsem v tomto duchu nikdy nepřemýšlela. V článku je mnoho pravdy.
Jana Kollinová
Přemýšlím nad obsahem věty, cituji: "V průběhu životních etap jsem mnohokrát přemýšlela, že se pohybujeme ve společnosti, kde nejen učitelé, ale i osoby v mnoha dalších profesích, si musejí občas svůj štěk zahrát." Který seniorský štěk je hraný, který je nesmělou prosbou o pomoc, který je darem potomkům. Život není karneval a kdo si to myslí tak je bloud a musí k tomu dospět.
Jitka Caklová
"Prý se tím lišíme od zvířat." Nikoliv prý, ale skutečně. Člověk závislý na systému nikdy dobrovolně neodhodí tužku a nezabouchne dveře za pohodlím svého "chlebodárce", neboť není schopný stát na vlastních nohou. Záleží na úhlu pohledu, z kterého se na danou věc díváme. Tygra bych nepodceňovala, ani nepodezírala z věcí, které jsou vlastní pouze člověku. Kdo ví, jak se bude chovat člověk, až mu půjde o holé živobytí. Při dnešním stavu systému, kdy nemáme zdroje z vlastní provenience, školství, zdravotnictví, atd. v rozkladu, nám brzy masky spadnou, VŠEM.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.